5 Afs 126/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 126/2004- 83 - text č. j. 5 Afs 126/2004 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: P., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 45, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, č. j. 38 Ca 801/2002 – 44, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 9. 2002, č. j. FŘ-8267/11/02 bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 1. 4. 1999, č. j. 79761/99/010516/5296 - platebnímu výměru č. 79761/99 na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 1996, kterým bylo žalobci předepsáno k přímému placení 642 400 Kč, a to na základě výsledků kontroly zdaňování příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze; tato byla rozsudkem ze dne 27. 2. 2004, č. j. 38 Ca 801/2002 - 44 jako nedůvodná zamítnuta. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), k výzvě soudu doplnil své podání o konkrétní skutková a právní tvrzení, vztahující se k stížnostním důvodům dle písm. a) a písm. b) tohoto zákona. Stěžovatel za nesprávný považuje právní názor soudu, který zaujal k jeho námitce, týkající se porušení § 2 odst. 2 a § 16 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákona o správě daní). Podle stěžovatele z ustanovení § 2 odst. 2, 9 a § 16 odst. 4 písm. c) tohoto zákona vyplývá, že má-li správce daně pochybnosti o úplnosti, správnosti nebo pravdivosti předložených záznamů, účetních a jiných dokladů a účetních písemností, jež daňový subjekt předložil, bylo jeho povinností s nimi daňový subjekt seznámit, aby je mohl odstranit, a to postupem ve smyslu § 16 odst. 2 písm. e) a odst.4 písm. c) tohoto zákona. Není-li daňový subjekt s pochybnostmi správce daně a jeho zjištěními seznámen, nemůže tyto odstranit. Jiný postup správce daně neodpovídá zásadě úzké součinnosti s daňovým subjektem. Dále namítá, že ze skutečnosti, že se vyjádřil k výsledku uvedenému ve zprávě a ke způsobu jejího zjištění, ještě nevyplývá nepopření jeho práva na vyjádření se k výsledku uvedenému ve zprávě, jež vyplývá z § 16 odst. 4 písm. f) tohoto zákona. Dle stěžovatele musí tomuto právu daňového subjektu odpovídat povinnost správce daně na takové vyjádření reagovat, což se v daném případě nestalo. Tato vada řízení nebyla odstraněna ani v odvolacím řízení, když správce daně 1. stupně se ani v tomto řízení k připomínkám stěžovatele ani k jeho návrhům nijak nevyjádřil, nedoplnil hodnocení důkazů a nedoplnil vyjádření ke stanovisku stěžovatele ani zprávu o daňové kontrole. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 121/01. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právním posouzením žalobní námitky, týkající se postupu správce daně, jež byl v rozporu s § 16 odst. 8 zákona o správě daní. Tvrdí, že ač odstranění vady, spočívající v neprojednání zprávy o kontrole před vydáním platebního výměru, bylo správci daně 1. stupně uloženo odvolacím orgánem, jde o vadu takové intenzity, že ji nelze odstranit postupem podle § 50 odst. 3 tohoto zákona; a již vůbec ne způsobem, jak učinil správce daně 1. stupně. Ten dle stěžovatele v kontrolní zprávě nesprávné skutečnosti neopravil, navržené důkazy neprovedl a předložené stanovy jako důkazní prostředek nijak nehodnotil. Stanovisko správce daně 1. stupně, že důkazní prostředky stěžovatelem navržené nemohou nic změnit na kvalifikaci příjmů plynoucích z faktur jednatelům stěžovatele podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a že tedy není třeba měnit znění zprávy o daňové kontrole, je podle něj v rozporu s § 2 odst. 3, § 31 odst. 4 a § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní. Proto nelze tvrdit, že zpráva o daňové kontrole byla řádně projednána a že nedošlo k porušení § 16 odst.8 zákona o správě daní. Namítá rovněž, že soud nesprávně posoudil jeho námitku, že převážná část práce jednatelů spočívala v typografických pracích a zprostředkovatelská činnost tvořila menší objem prací a služeb. Důkazy k tomuto tvrzení předložil již v řízení před správcem daně 1. stupně – viz předmět plnění, uvedený na předložených fakturách. K této skutečnosti však správce daně 1. stupně nepřihlédl a neučinil tak ani odvolací orgán. Porušení § 50 odst. 3, 6 a 7 zákona o správě daní spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že mu nebyla zpřístupněna písemnost žalovaného, ve které v rámci odvolacího řízení uložil správci daně 1. stupně povinnost odstranit vady řízení, a proto nemohl posoudit, zda správce daně skutečně podle pokynů žalovaného vady odstranil, když správce daně 1. stupně mu uložení této povinnosti popřel a odstranění vad řízení neprovedl. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod shledává stěžovatel v tom, že odvolací orgán neprojednal odvolání za jeho účasti, což v situaci, kdy správce daně 1. stupně vytýkané vady svého postupu neodstranil, učinit měl. Hodnocení této námitky soudem proto považuje za nesprávné. Za nelogický považuje pak stěžovatel právní názor soudu k podstatě sporu, tj. zda platby vyplacené jednatelům stěžovatele za práci pro společnost jsou příjmem ze závislé činnosti bez ohledu na formu právního vztahu. Pokud by odměna jednatele za jakoukoliv práci pro společnost podléhala zdanění jako příjem ze závislé činnosti, nikdy by takováto práce nemohla být posuzována jako konkurenční jednání a ustanovení § 136 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále obchodní zákoník) by ztratila smysl. Podle původního znění tohoto ustanovení platného a účinného do 1. 7. 1996 mohl jednatel společnosti uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností společnosti, vlastním jménem a na vlastní účet, umožňovala-li mu to společenská smlouva, a příjmy z takové činnosti pak mohl a měl zdaňovat jako příjmy ze živnosti. Fakturované práce nebyli společníci a jednatelé stěžovatele povinni podle společenské smlouvy ani na základě mandátní smlouvy pro žalobce vykonávat, a byli tedy oprávněni předmětné práce fakturovat jako práce vykonávané na základě živnostenského listu, a příjmy, které za provedené práce obdrželi, oprávněně vykázali jako příjmy ze živnosti. Na podporu tohoto svého názoru stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové spis. zn. 19 Ca 194/95 ze dne 12. 4. 1996. Stěžovatel k této námitce poukazuje na text § 6 odst. 1 písm. b) zákona o dani z příjmu. Tvrdí, že v návaznosti na toto ustanovení by měl být termín „výkon práce pro společnost“ chápán jako výkon práce na základě pracovní či obdobné smlouvy či smlouvy mandátní, je-li taková uzavřena na výkon funkce jednatele (tedy plnění úkolů pro společnost z titulu funkce nebo na základě společenské smlouvy či stanov). Protože jednatel je statutárním orgánem společnosti a náleží mu obchodní vedení, je zřejmé, že při výkonu práce z titulu své funkce není povinen dbát pokynů společnosti. To samé platí pro výkon práce ze strany společníka, nedošlo-li k uzavření pracovní či obdobné smlouvy. Stěžovatel je toho názoru, že chtěl-li zákonodárce pod § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů zařadit veškeré příjmy společníků a jednatelů, tedy i ty, které by jim společnost vyplatila na základě smluv uzavřených podle obchodního zákoníku, jejichž obsahem by byla činnost pro společnost nad rámec povinností, které jsou společníci či jednatelé povinni pro společnost konat nad rámec pracovní či obdobné smlouvy, společenské smlouvy nebo stanov, vyloučil by tyto příjmy v § 7odst. 1 písm. b) popř. c) zákona o daních z příjmů, stejně jako to učinil v § 7 odst. 2 tohoto zákona u příjmů z jiné samostatné výdělečné činnosti. Podle stěžovatele nelze dovodit ani z obchodního zákoníku, ani ze společenské smlouvy, že by vyhledávání v úvahu přicházejících zákazníků bylo náplní činnosti jednatele či společníků, resp. jejich povinností a ani další fakturovaná činnost nebyla v tomto případě povinností společníků a jednatelů, jež by plynula ze zákona či společenské smlouvy. Podle názoru stěžovatele jde proto v případě příjmů jeho jednatelů a společníků o příjmy dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout, přičemž rozsá