6 Ads 46/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 46/2003- 282 - text  č. j. 6 Ads 46/2003 - 282 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Z. Z., zastoupen JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 394/70, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2003, č. j. 28 Ca 430/98 - 237, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Ca 430/98 - 237 ze dne 14. 3. 2003 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2003, č. j. 28 Ca 430/98 - 237, kterým bylo zrušeno rozhodnutí náměstka ministra vnitra ze dne 21. 4. 1998, č. j. EKO - 284 - 8/10 - 98, a rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 26. 1. 1998, č. j. ZS - 57 481 - 14/70 - 97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž předmětem řízení byla úprava stěžovatelova starobního důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dále soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud v zájmu přehlednosti odůvodnění nejprve považuje za nezbytné učinit stručný přehled vývoje posuzované věci, neboť jde o spor o úpravu stěžovatelova starobního důchodu z důvodu účasti na mimosoudní rehabilitaci mající prvopočátek v roce 1992. Stěžovateli byl podle Nejvyššímu správnímu soudu předložených správních spisů přiznán starobní důchod právním předchůdcem České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ode dne 1. 7. 1982 podle zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení. Pro výši důchodu bylo přihlédnuto ke 42 letům zaměstnání, procentní výměra důchodu byla odvozena ze zaměstnání III. pracovní kategorie. Dne 31. 3. 1992 vydalo Federální ministerstvo vnitra osvědčení podle § 22 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), kterým osvědčilo, že stěžovatel ukončil pracovní poměr u Ministerstva vnitra dne 1. 1. 1951 z důvodu uvedeného v § 21 odst. 1 citovaného zákona. Žádosti stěžovatele o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ČSSZ v roce 1992 nevyhověla (rozhodnutí ze dne 4. 8. 1992); odůvodnění se opíralo o skutečnost, že stěžovatel neprokázal výši skutečného hrubého příjmu v roce 1950, a proto je vyměřená výše starobního důchodu výhodnější, nežli podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí ČSSZ stěžovatel namítl to, co je podstatě předmětem sporu do současné doby: stěžovatel tvrdil, že období od 1. 1. 1951 do roku 1964 mělo být hodnoceno v I. pracovní kategorii a poté do roku 1982 ve II. kategorii, neboť působil ve služebním poměru, nikoli jako občanský pracovník. Soudní řízení vedené o přezkumu tohoto rozhodnutí ČSSZ skončilo posléze (po dvojím rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze) tak, že rozsudkem ze dne 15. 11. 1996, č. j. 14 Ca 270/92 - 64, bylo rozhodnutí ČSSZ zrušeno a věc jí vrácena k dalšímu řízení; hlavní právní závěr, který tehdy krajský soud učinil, byl, že u stěžovatele došlo k 1. 1. 1951 ke skončení služebního poměru a ve věci mělo rozhodnout Ministerstvo vnitra České republiky. O žádosti o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci pak opakovaně rozhodovalo Ministerstvo vnitra v letech 1997 - 1998; výplata starobního důchodu byla ČSSZ předána Ministerstvu vnitra dnem 12. 8. 1997. Ministerstvo vnitra vydalo ve věci několik rozhodnutí, přičemž v rozhodnutí ze dne 26. 1. 1998, č. j. ZS - 57 481 - 14/70 - 97, deklarovalo převzetí výplaty starobního důchodu od ČSSZ ve výši 5330 Kč měsíčně včetně zvýšení podle nařízení vlády č. 129/1997 Sb. (původně 4828 Kč) a vyčíslilo přeplatek na důchodu ve výši 38 410 Kč, kterýžto přeplatek měl vzniknout v důsledku výplat dávek ze strany Ministerstva vnitra v období od srpna 1997 do října 1997. O odvolání, jež stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, bylo dne 21. 4. 1998 pod č. j. EKO - 284 - 8/10 - 98 rozhodnuto tak, že se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. Odvolací orgán v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že doba od neplatného skončení zaměstnání do dne vzniku nároku na důchod byla započtena ve III. pracovní kategorii, neboť nebylo doloženo, že by funkce aktuárský adjunkt ve vyšší pomocné správní službě národní bezpečnosti, ve které byl stěžovatel naposledy zařazen před neplatným skončením pracovního vztahu, byla od 1. 1. 1965 zařazena do I. nebo II. kategorie funkcí. (Pozn. Nejvyššího správního soudu: kategorie funkcí jako institut důchodového zabezpečení byly - pokud jde o příslušníky ozbrojených sborů - zavedeny zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, od 1. 1. 1965). Posledně uvedené rozhodnutí správního orgánu II. stupně bylo napadeno opravným prostředkem podaným u Krajského soudu v Hradci Králové dne 4. 5. 1998. Ústřední námitkou uplatněnou v opravném prostředku bylo stěžovatelovo tvrzení, že mu náleží úprava starobního důchodu z důvodu účasti na mimosoudní rehabilitaci, neboť jím zastávaná funkce spadala do I. kategorie funkcí. Krajský soud nejprve napadené rozhodnutí potvrdil (č. j. 28 Ca 430/98 - 81 ze dne 23. 7. 1999); rozsudkem Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 1 Cao 165/99 ze dne 28. 8. 2000) pak byl rozsudek krajského soudu k odvolání stěžovatele změněn tak, že rozhodnutí správního orgánu se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení - stěžejním důvodem pro tento postup vrchního soudu bylo jeho právní přesvědčení, že žalovaný nebyl příslušný věc posuzovat a rozhodovat o ní, neboť stěžovatel nebyl po příslušnou dobu vyžadovanou zákonnými předpisy o organizaci a provádění sociálního zabezpečení příslušníkem SNB, nestal se v příslušné době členem SNB, a proto jeho nárok na úpravu důchodu z tohoto titulu není po právu. Tímto svým názorem zavázal i ČSSZ, které měla být věc postoupena. Na základě stěžovatelova dovolání ve věci dále rozhodoval Nejvyšší soud, jenž pod sp. zn. 30 Cdo 884/2001 dne 14. 5. 2002 zrušil rozhodnutí vrchního soudu proto, že vrchní soud svým právním názorem zavázal jiný správní orgán než ten, o jehož rozhodnutí šlo. Vrchní soud v Praze pak vázán tímto právním názorem dne 9. 9. 2002 (sp. zn. 1 Cao 165/99) zrušil rozhodnutí krajského soudu sp. zn. 28 Ca 430/98 ze dne 23. 7. 1999 a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud uvedl, že skutkový stav, jak byl zjištěn, nebyl dovolacím soudem zpochybněn, proto vrchní soud z hlediska právního hodnocení věci setrval na názoru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelem zastávaná funkce aktuárského adjunkta byla funkcí považovanou a následně zákonem č. 101/1964 Sb. zařazenou do I. (II.) kategorie funkcí. Předpokladem pro použití ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je prokázání existence služebního poměru stěžovatele jako příslušníka Sboru národní bezpečnosti, tedy služby v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech (§ 129 odst. 1 zákona č. 101/1964 Sb., § 162 odst. 3, 4 zákona č. 121/1975 Sb.). Vrchní soud podrobně odůvodnil svůj náhled na možnost, aby se stěžovatel stal ke dni 7. 9. 1947 členem (a posléze příslušníkem) Sboru národní bezpečnosti, přičemž svůj názor uzavřel tak, že stěžovatel se ani nestal členem SNB, ani do něj nebyl převeden. Poněvadž nebyly dány podmínky upravené § 9 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pro věcnou příslušnost Ministerstva vnitra rozhodovat o důchodových nárocích stěžovatele, rozhodoval ve věci orgán nepříslušný. Krajský soud se však touto otázkou nezabýval, proto vrchní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl dne 14. 3. 2003 (č. j. 28 Ca 430/98 - 237) tak, že napadené rozhodnutí správního orgánu II. stupně ze dne 21. 4. 1998 i rozhodnutí I. stupně ze dne 26. 1. 1998 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; krajský soud, ostatně vázán závěry vrchního soudu, uvedl, že v řízení nebylo prokázána existence služebního poměru stěžovatele jako příslušníka SNB, Ministerstvo vnitra by bylo příslušné k projednání a rozhodnutí stěžovatelovy žádosti o úpravu důchodu z titulu soudní rehabilitace pouze v případě, že by stěžovatel byl příslušníkem ozbrojených sil po dobu alespoň 20 let. Přezkoumávané rozhodnutí tak bylo vydáno orgánem věcně nepříslušným. Krajský soud ve věci jednal po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a proto se v důsledku ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. toto řízení mělo spravovat tímto procesním předpisem. Stěžovatel napadá kasační stížností posledn