6 Afs 4/2004 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 4/2004- 70 - text  č. j. 6 Afs 4/2004 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: V. R., a. s., zastoupen JUDr. Josefem Novákem, advokátem, se sídlem Praha 2, Londýnská 81/309, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 79/2003 - 34 ze dne 18. 9. 2003, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 79/2003 - 34 ze dne 18. 9. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. FŘ 669/15/03 ze dne 3. 2. 2003, jímž bylo změněno předchozí rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 č. j. 198852/02/005964/6410 ze dne 3. 5. 2002 tak, že stěžovatel jako ručitel byl vyzván k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 267 365 Kč. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení otázky nedostatku náležitostí, a sice řádného otisku úředního razítka a data podpisu tak, jak to předepisuje § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), s důsledky podle § 32 odst. 7 ZSDP. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Městského soudu ohledně otisku úředního razítka ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 13.4.1999, a dále ve vztahu k témuž výměru a následně i k výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 3. 5. 2002 napadá závěr, jaký Městský soud v Praze učinil v otázce data jejich podpisu. Řízení před daňovými orgány je dle stěžovatele založeno na dodržování formální správnosti, která je základem právní jistoty subjektů účastnících se daňového řízení. Jestliže v době rozhodování Finančního úřadu pro Prahu 5 platila ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 68/1992 Sb. (poznámka Nejvyššího správního soudu: patrně má jít o zákon č. 68/1990 Sb., o užívání státního znaku a státní vlajky České republiky) a § 2 odst. 2 vyhlášky č. 435/1992 Sb. (poznámka Nejvyššího správního soudu: patrně má jít o vyhlášku č. 435/1990 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o užívání státního znaku a státní vlajky České republiky), která předepisovala, jak má být vyobrazen malý státní znak, přitom úřední razítko má být otiskem tohoto malého státního znaku, pak nelze dovozovat, že nedodržení těchto náležitostí není vadou, která by způsobovala nicotnost rozhodnutí. Stejně tak nedostatek data podpisu rozhodnutí; tu podle § 32 odst. 2 ZSDP musí rozhodnutí obsahovat datum jeho podpisu, nepostačí datum jeho vydání. Úvaha Městského soudu v Praze tak není správná a rozhodnutí Finančního ředitelství pro Prahu 5 je i z tohoto důvodu nicotné. Stěžovatel také namítá nesprávnost posouzení právní otázky ohledně aplikace § 549 občanského zákoníku. Ten pojednává obecně o ručení. Jestliže § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), konstituuje vznik ručení na základě zákonné domněnky a neobsahuje jiná ustanovení o ručitelském závazku, pak stěžovatel má za to, že aplikace § 549 občanského zákoníku vyloučena není. To však dodrženo nebylo, neboť původnímu dlužníkovi nebyla řádně doručena výzva k úhradě daně z převodu nemovitosti a věřitel, jímž byl Finanční úřad pro Prahu 5, tak zavinil, že pohledávka nemohla být uspokojena dlužníkem. Bylo tak zmařeno větší uspokojení z majetku dlužníka. Z tohoto důvodu pak stěžovatel v postavení ručitele mohl odepřít plnění. Stěžovatel rovněž za nesprávný považuje i závěr Městského soudu v Praze, podle něhož stěžovatelova námitka, která směřovala v řízení před ním k tomu, že vedoucí oddělení majetkových daní nebyl ze zákona oprávněn podepisovat výzvu k úhradě daňového nedoplatku ručitelem, byla odmítnuta jako žalobní bod, který nebyl uplatněn ve lhůtě pro podání žaloby. Stěžovatel totiž v žalobě napadl rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 obecně z hlediska nedostatku zákonných náležitostí a připomněl-li nedostatek oprávnění podepisovat výzvu k úhradě daňového nedoplatku ve svém ústním vyjádření před soudem, neuvedl nový žalobní důvod, ale pouze rozvedl svá dosavadní řádně uplatněná žalobní tvrzení. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že v daném případě je stěžovatel podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona jako nabyvatel nemovitosti ručitelem. Převodce nesplnil svoji daňovou povinnost, Finanční úřad pro Prahu 5 vydal dne 3. 5. 2002 výzvu podle § 57 odst. 5 ZSDP, v níž stěžovateli uložil uhradit daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí. Námitku neplatnosti platebního výměru a tzv. ručitelské výzvy z důvodu absence data podpisu rozhodnutí a otisku kulatého úředního razítka v barevném provedení posoudil Městský soud v Praze dle žalovaného v souladu se zákonem, neboť podle § 32 odst. 7 ZSDP je neplatné takové rozhodnutí, kterému chybí některá ze základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem. Ustanovení § 32 odst. 2 ZSDP mimo jiné stanoví, že rozhodnutí obsahuje datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vyjádření, přičemž datum podpisu je současně i dnem vydání rozhodnutí a není rozhodnutí, kde je toto datum uvedeno. Napadená rozhodnutí rovněž obsahovala otisk úředního razítka a toto razítko odpovídá požadavkům § 3 odst. 2 zákona č. 68/1990 Sb. ve zněním platném v době vydání předmětných rozhodnutí i požadavkům § 2 odst. 2 vyhlášky č. 435/1990 Sb. Nelze dovozovat nutnost barevného provedení. Soud se rovněž správně vypořádal i s aplikací občanského zákoníku. Pokud se soud nezabýval námitkou uplatněnou stěžovatelem až při ústním jednání, postupoval podle § 72 odst. 1 a § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nicméně žalovaný v této otázce věcně uvádí, že všechna rozhodnutí byla podepsána v souladu s podpisovým řádem správce daně. Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro posouzení věci následující rozhodné skutečnosti: dne 20. 7. 1998 byla mezi společností S. Z., a. s., jako prodávajícím a stěžovatelem jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, kterou byla převáděna nemovitost v k. ú. Z., přitom právní účinky vkladu nastaly dne 11. 12. 1998. V kupní smlouvě byla uvedena kupní cena 700 000 Kč, finanční úřad však zjistil cenu 6 154 730 Kč, z níž měla být zaplacena daň ve výši 307 740 Kč. Dne 13. 4. 1999 proto vydal platební výměr, kterým prodávajícímu vyměřil daň v této výši. Prodávající neuhradil daň z převodu nemovitostí, a proto Finanční úřad pro Prahu 5 vydal dne 3. 5. 2002 výzvu, kterou byla stěžovateli coby ručiteli uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ve výši 307 740 Kč. Proti této výzvě se stěžovatel odvolal, přitom v odvolání uvedl v zásadě tytéž námitky jako posléze v žalobě a nyní v kasační stížnosti, navíc však namítal, že daňová povinnost byla prodávajícím zčásti splněna v rámci konkurzního řízení. Z toho důvodu bylo v řízení o odvolání původní rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 změněno tak, že výše nedoplatku byla snížena na částku 267 365 Kč, neboť ve zbylé části byla pohledávka za prodávajícím již uspokojena v konkurzním řízení. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž uplatnil námitky obsahově shodné s těmi, jež nyní uplatňuje v kasační stížnosti – absenci data podpisu a nesprávný otisk úředního razítka na platebním výměru ze dne 13.4.1999 a absenci data podpisu na výzvách k zaplacení daňového nedoplatku. Městský soud v Praze však žádnou z nich důvodnou neshledal. Jeho rozsudek zamítající stěžovatelovu žalobu byl stěžovateli doručen dne 20. 10. 2003 a ten jej napadl kasační stížností dne 31. 10. 2003. Kasační stížnost byla tedy podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost je podána z kasačního důvodu podávaného z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzení nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, a je tak přípustná. V rozsahu kasační stížnosti a řádně uplatněných kasačních důvodů podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. tedy Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkou-mal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Pokud stěžovatel uplatňuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným po