6 As 47/2004 — Nejvyšší správní soud

6 As 47/2004- 68 - text č. j. 6 As 47/2004 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: J. Š., proti žalovanému: Ministerstvo obrany, Tychonova 1, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č. j. 11 Ca 235/2003 - 35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Žalované Ministerstvo obrany (dále převážně jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku a požaduje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí stěžovatele vydaná 28. 6. 2003 pod č. j. 421/3 - 54 - O/2003 - 7542 a č. j. 421/3 - 54 - P/2003 - 7542 ve věci nároku žalobce na odchodné a výsluhový příspěvek podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí jako důvod, pro nějž proti rozsudku městského soudu brojí, nesprávné právní posouzení právní otázky soudem, a to nesprávnou aplikaci § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, přičemž za stěžejní pokládá, že soud měl kromě ustanovení § 17 odst. 1 a 2 cit. zákona č. 1/1992 Sb. aplikovat i odstavec 9 cit. ustanovení. Stěžovatel jako orgán II. stupně rozhodoval ve věci nároku žalobce na odchodné a výsluhový příspěvek, přičemž podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, se tyto nároky odvozují od průměrného výdělku (platu) zjištěného podle cit. zákona č. 1/1992 Sb. Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném v době zániku služebního poměru (§ 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru), stanovil, že průměrný výdělek se stanoví z rozhodného období, kterým bylo buď kalendářní čtvrtletí předcházející skončení (zániku) služebního poměru, anebo předcházející kalendářní rok, je-li to pro žadatele o tyto náležitosti výhodnější. Rozhodným obdobím v případě žalobcově (služební poměr skončil dnem 30. 11. 2001) bylo primárně třetí čtvrtletí roku 2001, popřípadě rok 2000, byl-li by jeho průměrný výdělek za tento rok vyšší. Žalobci byly ve třetím čtvrtletí roku 2001 (v červenci) zúčtovány k výplatě peněžní náležitosti za práci přesčas, práci o sobotách a nedělích a noční práci vykonanou mimo jiné v roce 2000; tuto částku stěžovatel vyloučil z výpočtu průměrného měsíčního platu, z nějž se stanoví výsluhové náležitosti s tím, že se jedná o odměnu za práci, která nebyla vykonána v tomto rozhodném období (třetím čtvrtletí), a jde pouze o provedení účetní správnosti plnění, které v roce 2000 nebylo žalobci zúčtováno a vyplaceno. Obdobně postupoval i u doplatku zúčtovaného žalobci k výplatě v únoru 2003. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu, podle něhož je povinen při výpočtu průměrného platu za třetí čtvrtletí roku 2001 zahrnout veškeré platové náležitosti zúčtované k výplatě v tomto období a dovolává se aplikace ustanovení odstavce 9 § 17 cit. zákona č. 1/1991 Sb., jenž stanoví, že pokud byla zaměstnanci zúčtována v rozhodném období k výplatě mzda, která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí, určí se pro zjištění průměrného výdělku její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí; zbývající části této mzdy se zahrnou do hrubé mzdy při zjišťování průměrného výdělku v dalších obdobích. Počet dalších období se určí podle celkové doby, za niž se mzda poskytuje. Do hrubé mzdy se pro účely zjišťování průměrného výdělku zahrne v rozhodném období poměrně část mzdy odpovídající odpracované době. S ohledem na skutečnost, že v žalobcově případě se jednalo o doplatek za celý rok 2000, mělo být na výpočet průměrného výdělku v jeho případě aplikováno i toto ustanovení odstavce 9 cit. zákona, a tedy do průměrného výdělku za čtvrtletí předcházející zániku služebního poměru bylo možno započíst pouze poměrnou část připadající na kalendářní čtvrtletí. Pokud městský soud odstavec 9 § 17 cit. zákona neaplikoval, dopustil se pochybení v právním posouzení věci. Dále stěžovatel v kasační stížnost vysvětluje svůj názor na pojmy „zúčtování“ a „splatnost“ mzdy, přičemž zdůrazňuje, že plat je splatný pozadu, ale zúčtovává se za příslušné zúčtovací období. Pokud městský soud v rozsudku poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 104/2002, pak stěžovatel pokládá za relevantní názor Nejvyššího správního soudu jedině ve vztahu k doplatku za práci přesčas a noční práci zúčtovanému žalobci v měsíci únoru 2003, v ostatním se posuzované věci nedotýká. Konečně stěžovatel upozorňuje, že městský soud ve výroku svého rozhodnutí uvedl v číslech jednacích (která jsou totožná a liší se pouze jedním písmenem) tato písmena chybně. Ke kasační stížnosti podal vyjádření žalobce; za podstatu sporu považuje vadnou aplikaci zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ze strany Ministerstva obrany v roce 2000 a předcházejících letech. Jednalo se o to, že Ministerstvo obrany vykazovalo a proplácelo práci přesčas jako pohotovost na pracovišti. Pokud by Ministerstvo obrany při vyplácení peněžních náležitostí postupovalo v souladu se zákonem, nikdy by nevznikl problém s výpočtem výsluhových náležitostí (to je až následný problém). To nepochopil podle žalobce ani městský soud. Žalobce zdůrazňuje, že Ministerstvo obrany porušilo svou právní povinnost při odměňování žalobce za práci, kterou konal, a proto mu odpovídá za škodu, která mu vznikla. O nápravu žádal služební funkcionáře tohoto ministerstva. Následkem protiprávního stavu vytvořeného při odměňování je snížení výsluhových náležitostí. Odměňování za práci přesčas, kterou žalobce vykonal v roce 2000, bylo správně řešeno až v roce 2001 (shodou okolností v červenci 2001), ba dokonce až v roce 2003, tudíž mimo rozhodné období. Vyloučení částky zúčtované v roce 2003 z výpočtu průměrného platu pro účely výsluhových náležitostí (potvrzené i názorem městského soudu) považuje žalobce za nesprávné. Požaduje proto, aby platové náležitosti za práci přesčas, vykonanou v roce 2000, byly započteny v rozhodném období roku 2000, a to všechny. Žalobce souhlasí s výrokem rozsudku městského soudu, nicméně se podle názoru žalobce tento soud nevypořádal s protiprávním postupem Ministerstva obrany při aplikaci zákona č. 143/1992 Sb. Žalobce se tedy dožaduje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, přezkoumal odůvodnění rozsudku městského soudu z pohledu jím naznačených výhrad, označil postup Ministerstva obrany při odměňování práce přesčas za nezákonný, do průměrného výdělku roku 2000 uložil zahrnout peněžní částky za práci přesčas z tohoto období v částkách, jež vyčísluje a aby rovněž uložil Ministerstvu obrany povinnost zaplatit žalobci náhradu škody jako rozdíl mezi výsluhovými náležitostmi již vyplacenými a nově vypočtenými s přihlédnutím k nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Na to stěžovatel reagoval tak, že zpochybnil relevantnost řešení otázek náhrady škody podle zákona č. 221/1999 Sb. v tomto řízení a poukázal na názor městského soudu, že rozhodnou skutečností pro stanovení průměrného výdělku pro pracovněprávní účely je toliko skutečnost, že jde o mzdu v rozhodném období zúčtovanou, což podle jeho názoru znamená, že nelze simulovat zpětně do rozhodného období roku 2000 zúčtování příslušných náležitostí za práci přesčas, za sobotu a neděli a za práci v noci, přitom stěžovatel rovněž poukazuje na úpravu zákona č. 586/1992 Sb. (o daních z příjmů), jenž v § 38h odst. 5 stanoví, že záloha se srazí při výplatě nebo připsání mzdy poplatníkovi k dobru bez ohledu na to, za kterou dobu se mzda vyplácí, přičemž podle stěžovatele výraz „záloha se srazí“ je plně srovnatelný s textem § 17 zákona č. 1/1992 Sb., jenž hovoří o tom, že „průměrný výdělek zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované k výplatě …“. Ze správního spisu předloženého stěžovatelem je pro posouzení věci určující zjištění, že stěžovatel (po řadě peripetií správního řízení vedeného od prosince 2001) rozhodl jako orgán II. stupně dne 28. 6. 2003 tak, že jednak přiznal žalobci odchodné v částce 155 280 Kč, přičemž vyšel z průměrného měsíčního hrubého platu v částce 25 880 Kč (za rok 2000), který byl vyšší, než výpočet za třetí čtvrtletí roku 2001 (kde průměr činil podle stěžovatele 25 247 Kč, ovšem při vyloučení částky 19 670 Kč jako doplatku peněžních náležitostí za období 1998, 1999, 2000), jednak přiznal od 1. 8. 2003 výsluhový příspěvek v částce 12 552 Kč měsíčně (přitom vyšel ze stejného určení průměrného měsíčního hrubého platu). Vyloučení částky náležející za práci přesčas z výpočtu ve třetím čtvrtletí 2001 odůvodnil tak, že se jednalo o pen