6 As 8/2005 — Nejvyšší správní soud

6 As 8/2005- 66 - text č. j. 6 As 8/2005 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: C. Č. r., s. r. o., zastoupen Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Brno, Květná 15, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 271/2002 - 48 ze dne 30. 9. 2004, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na nákladech řízení 1075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce Mgr. Elišky Barthelemy. Odůvodnění: Žalovaný správní orgán (Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát – dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost směřující proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zrušena rozhodnutí orgánu I. i II. stupně (blíže označená ve výroku rozsudku tohoto krajského soudu) ze dne 4. 4. 2002 a 31. 5. 2002 ve věci uložení pokuty žalobci za porušení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o potravinách“). Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností; v ní namítá, že krajským soudem vytýkané pochybení spočívající v absenci vymezení skutkového jednání žalobce, které naplnilo skutkové podstaty několika správních deliktů podle zákona o potravinách, a to alespoň způsobem jejich spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn se skutkem jiným, včetně údaje o tom, kdy a kde k takovému jednání došlo ve výroku správního aktu, je nedůvodné, neboť správní řád, který na řízení o uložení pokuty za tyto správní delikty dopadá, takové požadavky nestanoví. Dále stěžovatel tvrdí, že ustanovení § 17 zákona o potravinách neobsahuje skutkové podstaty správních deliktů, za něž byl žalobce postižen, toto ustanovení upravuje pouze výši pokut, které mohou být za spáchání deliktů uloženy. Zákon o potravinách nestanoví zvláštní pravidla pro postup, kdy je ukládána pokuta při souběhu správních deliktů, proto stěžovatel užil per analogiam legis úpravy obsažené v § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tento postup je v souladu i s dosavadní judikaturou správního soudnictví, tímto postupem nebyl žalobce nijak poškozen. Stěžovatel tak namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Žalobce ke kasační stížnosti vyjádření nepodal. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Především Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci samé se již nezabývá návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; k tomu však dodává, že stěžovatel v návrhu neuvedl jedinou skutečnost, z níž by bylo lze odvozovat, že mu nepřiznáním odkladného účinku nastane nenahraditelná újma (srov. § 73 s. ř. s.). Ze správního a soudní spisu vyplývají pro posuzovanou věc tyto podstatné skutečnosti: Právní předchůdce stěžovatele vykonal v období od července do prosince 2001 u žalobce (v jeho provozovně P. 5, R. 1), jehož předmětem činnosti je mimo jiné koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, cukrářství, pekařství, řeznictví a uzenářství (obchodní rejstřík vedený Městským soudem pro Prahu 5, oddíl X, vložka X), a tedy i uvádění potravin do oběhu, kontrolu plnění povinností uložených takovým subjektům zákonem o potravinách. Při těchto kontrolách stěžovatel zjistil několikatero porušení cit. zákona, a to pokud jde o povinnosti uložené v jednotlivých pododstavcích ustanovení § 6, 8, 10, 11 a 17 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách. Jednalo se o taková porušení jako řádné označení potravin, uchovávání potravin při vyšších teplotách, než požadoval výrobce, nedodržování hygienických požadavků stanovených prováděcím předpisem, klamavé označování potravin, apod. Za porušení povinností, která byla zachycena v kontrolních protokolech, uložil dne 4. 4. 2002 orgán I. stupně (podle tehdejších předpisů ředitel krajského inspektorátu České zemědělské a potravinářské inspekce) podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč. Výroková část tohoto rozhodnutí obsahuje pouze výčet ustanovení, která měla být porušena a odkaz na § 17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách, pokud jde o výši trestu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak je popsáno jednání, kterého se měl žalobce v období od 17. 7. 2001 do 19. 11. 2001 dopustit, skutky jsou popsány, jak pokud jde o druh zboží, tak způsob jednání, kterým žalobce vymezené povinnosti porušil. Orgán I. stupně podle odůvodnění dovodil, že porušením řady povinností obsažených v § 6, 8, 10, 11 a 17 zákona o potravinách naplnil žalobce jeden správní delikt podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách a za to mu uložil výše uvedenou pokutu. Její výši odůvodnil citací porušených povinností. K odvolání žalobce správní orgán II. stupně (jehož právním nástupcem je stěžovatel) napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Žalobce přitom v odvolání namítal, že výrok rozhodnutí je nepřesný a neurčitý, a tudíž nepřezkoumatelný, žalobce si nebyl jist, zda mu byl uložen trest pouze za jeden správní delikt, ačkoliv mu bylo kladeno za vinu porušení řady povinností, nebylo mu tedy jasné, jaké delikty vlastně měl spáchat.Stěžovatel tehdy ve svém rozhodnutí o odvolání uvedl, že žalobce naplnil skutkovou podstatu deseti deliktů, údajně v jednočinném souběhu, byl však postižen za delikt nejpřísněji trestný, přičemž se rovněž zabýval odůvodněním výše pokuty. Žalobce podal u krajského soudu včas proti tomuto rozhodnutí žalobu; namítal, že stěžovatel, ač byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu (§ 59 správního řádu), neodstranil žalobcovy pochybnosti o jasnosti a určitosti výroku rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta. Stěžovatel sice vyjasňoval některé postupy orgánu I. stupně, avšak činil to způsobem, který mu správní řád neumožňuje (odůvodňoval výši pokuty, ač tak orgán I. stupně vůbec neučinil, vysvětloval, jak to orgán I. stupně myslel při ukládání pokuty při sbíhajících se správních deliktech). Rovněž napadl chybu v odůvodnění, která nebyla odstraněna. Krajský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem zrušil obě správní rozhodnutí pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti výroku a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dal za pravdu téměř všem námitkách žalobcovým; ex offo konstatoval dále, že ve výroku chybí alespoň minimální popis skutku, kterým mělo dojít k porušení právní povinnosti, a už z tohoto důvodu je výrok nesrozumitelný, neboť umožňuje zaměnit jeden skutek za druhý a není postaveno najisto, za který skutek je delikventu ukládán trest. Dále vyslovil názor, že skutkové podstaty správních deliktů jsou v zákoně o potravinách soustředěny v § 17 odst. 2 a 3; stěžovatel mohl uložit trest za nejpřísněji trestný delikt, toto své rozhodnutí měl však opřít o všechna ustanovení upravující správní delikty, jichž se měl žalobce dopustit. V napadeném správním rozhodnutí chybí úvaha, proč byl vybrán jako nejpřísněji trestný delikt podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách, výše pokuty nebyla vůbec odůvodněna, o což se pokusil až orgán II. stupně v rámci potvrzujícího výroku – tím však narušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení. O důvodech kasační stížnosti uvážil Nejvyšší správní soud takto: Krajský soud by mohl naplnit kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pokud by aplikoval nesprávnou právní normu, anebo normu sice přiléhavou, leč její interpretace by z pohledu Nejvyššího správního soudu neobstála. V projednávané věci se jedná o posouzení právní otázky vážící se k náležitostem výroku správního aktu, který je vydáván v řízení upraveném zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení, přičemž předmětem řízení je uložení pokuty za správní delikt (jedná se tedy o správní trestání). K tomu nutno nejprve předeslat, že právní úpravy v oblasti správního trestání za tzv. jiné správní delikty jsou dlouhodobě legislativně deficitní a nepamatují na řadu zvláštností, jimiž by měl být proces vedoucí k uložení trestu doplněn oproti běžným pravidlům správního řízení. Byla to tedy v minulosti především judikatura správních soudů, která správní orgány vedla takovým směrem, aby záruky spravedlivého procesu, jak jsou koncipovány v našem ústavním pořádku, ale i v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv