1 Afs 50/2005 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 50/2005- 97 - text 1 Afs 50/2005 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně I., a. s., zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, proti žalované České národní bance se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, proti rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 8. 10. 2003, č. j. 10/SeO/107/2002/2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003-48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2001, vydaným pod čj. 51/Se/77/2001/6, uložila Komise pro cenné papíry žalobkyni pokutu podle § 9 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon č. 15/1998 Sb.“; od 1. 4. 2006 nese zákon název „o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů“), ve výši 1 000 000 Kč za porušení povinností podle § 183b odst. 1, § 183e odst. 3 a § 183d odst. 1 obchodního zákoníku (konkrétně porušení povinnosti učinit nabídku převzetí vůči akcionářům cílové společnosti F. – G. O., a. s., v likvidaci, jakož i oznamovací povinnosti vůči této společnosti, Komisi pro cenné papíry a Středisku cenných papírů). Dále Komise uložila žalobkyni opatření k nápravě. K rozkladu žalobkyně změnilo Prezidium Komise pro cenné papíry rozhodnutí vydané v I. stupni tak, že neshledalo u žalobkyně porušení povinnosti podle § 183d odst. 1 obchodního zákoníku (povinnost oznámit cílové společnosti, Komisi pro cenné papíry a Středisku cenných papírů, že spolu se společností V. T., a. s., jednající s ní ve shodě překročila žalobkyně hranici 80 % všech hlasovacích práv cílové společnosti) a upustilo od opatření k nápravě; dále prezidium snížilo uloženou pokutu na 200 000 Kč. Žalobu, jíž žalobkyně napadla rozhodnutí žalované, zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2004. Jelikož žalobkyně nepopírala, že se dopustila správních deliktů, za něž jí byla uložena pokuta, nýbrž brojila toliko proti uložené pokutě, zabýval se městský soud tím, zda je výše pokuty přiměřená závažnosti protiprávního jednání žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že ačkoli pokuta uložená v I. stupni správního řízení byla nepřiměřeně vysoká, v II. stupni již prezidium Komise důkladně zvážilo povahu, způsob a závažnost protiprávního jednání žalobkyně a uložilo pokutu téměř při samé dolní hranici zákonné sazby. Námitka žalobkyně tak není důvodná. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem; setrvala zde na tom, že pokuta jí byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a v rozporu se zásadami pro ukládání pokut upravenými v § 10 odst. 4 zákona č. 15/1998 Sb. Žalobkyně měla velmi ztížené postavení pro učinění nabídky, neboť v důsledku průtahů v řízení před rejstříkovým soudem nebyl ještě po dobu řízení před Komisí ve výpisu z obchodního rejstříku uveden nový likvidátor žalobkyně, a nebylo tak zcela zřejmé, kdo je oprávněn žalobkyni zastupovat a nabídku za ni učinit. Dne 13. 2. 2001 odvolala společnost V. T., a. s., jakožto jediný akcionář žalobkyně, Ing. M. H. z funkce likvidátora a jmenovala do této funkce Ing. P. V. Dne 15. 2. 2001 podala žalobkyně návrh na zápis těchto změn do obchodního rejstříku; usnesení o tom, že se změny zapisují, nabylo právní moci až dne 19. 9. 2001. Ing. H. napadl usnesení odvoláním; toto odvolání odmítl Vrchní soud v Olomouci až usnesením ze dne 21. 1. 2002. Ing. H. byl tedy po celou dobu zapsán v obchodním rejstříku jako likvidátor žalobkyně a snažil se za ni neoprávněně jednat vůči třetím osobám. Žalobkyně si je vědoma toho, že zápis do obchodního rejstříku má deklaratorní účinky; ačkoli však po právní stránce byla situace jednoznačná, fakticky bylo nejasné, kdo je oprávněn jednat za žalobkyni. Po zápisu Ing. V. jako likvidátora byla žalobkyně přesvědčena, že likvidátor učiní nabídku převzetí za ovládající osobu, tedy za společnost V. T., a. s., jejímž byl předsedou představenstva; to se však nestalo, a žalobkyně tak byla uvedena svým likvidátorem a ovládající osobou v omyl. Soud nevzal v úvahu ani to, že bývalý likvidátor je zároveň předsedou představenstva ovládající osoby; právě s ohledem na tuto skutečnost žalobkyně předpokládala, že i oznamovací povinnost za ni splní ovládající osoba podle § 183d odst. 7 písm. a) obchodního zákoníku. Nicméně oznámení poté učinila žalobkyně sama; došlo tak k nápravě a rozhodující orgány by neměly přihlížet k tomuto méně závažnému deliktu, který nemá přímý dopad na akcionáře. Dále je výše pokuty zjevně nepřiměřená i s ohledem na charakter cílové společnosti F. – G. O., a. s. Na majetek této společnosti byl dne 23. 7. 2003 prohlášen konkurs a již v době protiprávního jednání žalobkyně byla společnost v likvidaci a nevyvíjela žádnou činnost. Nemohlo tak dojít k žádnému zásahu do kapitálového trhu, a protiprávní jednání žalobkyně proto nezanechalo žádný škodlivý následek. Krom toho – jak uvádí sama Komise – akcie cílové společnosti se naposledy obchodovaly dne 31. 10. 2001; v současnosti o ně není zájem a i před uvedeným datem jejich cena trvale klesala. Konečně rozhodující orgány nepřihlédly k majetkové situaci žalobkyně: ta měla značné potíže s ohledem na nejasné vlastnictví svých akcií a byla nucena vstoupit do likvidace. Teprve v důsledku konsolidace vlastnictví akcií mohla žalobkyně vystoupit z likvidace a opět působit na trhu; uložení vysoké pokuty by jí však mohlo přivodit hospodářské problémy. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žalobkyně navrhla, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tento návrh však Nejvyšší správní soud zamítl svým usnesením ze dne 13. 7. 2005. Komise pro cenné papíry ve vyjádření ze dne 31. 3. 2005 setrvala na svých právních názorech a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Na základě přechodného ustanovení čl. III odst. 8 věty první zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, vstoupila do řízení namísto původně žalované Komise pro cenné papíry k 1. 4. 2006 Česká národní banka; soud s ní tedy nadále jednal jako s žalovanou. Kasační stížnost není důvodná. Nejprve je nutné zdůraznit dva podstatné rysy správních deliktů vzešlých z porušení § 183b odst. 1 a § 183e odst. 3 obchodního zákoníku, ve znění účinném v roce 2001. Prve citované ustanovení ukládá akcionáři povinnost učinit nabídku převzetí všem majitelům registrovaných (v současné terminologii „kótovaných“) cenných papírů cílové společnosti do 60 dnů ode dne následujícího po dni, kdy nabytím takových cenných papírů získá buď sám, nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě podíl na hlasovacích právech, který mu umožňuje ovládnutí společnosti. Ustanovení § 183e odst. 3 obchodního zákoníku pak takovému akcionáři ukládá, aby bez zbytečného odkladu písemně oznámil Komisi pro cenné papíry své rozhodnutí o záměru učinit nabídku převzetí nebo vznik povinnosti učinit nabídku převzetí a aby informaci o záměru učinit nabídku převzetí vhodným způsobem uveřejnil. Ani jedno z těchto ustanovení neobsahuje sankční část: sankční ustanovení je totiž obsaženo v § 9 odst. 3 zákona č. 15/1998 Sb., podle nějž je Komise v případě, že vykonává státní dozor podle tohoto zákona [srov. § 7 odst. 2 písm. b), § 7a odst. 1 písm. a) a odst. 2 citovaného zákona] oprávněna uložit sankci ve formě pokuty za zjištěné porušení povinnosti až do výše 100 miliónů Kč. Při stanovení výše pokuty pak Komise v souladu s § 10 odst. 4 vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Je povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává postihovaná osoba, a vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby. Z přehledu relevantních ustanovení je zřejmé jednak to, že odpovědnost za spáchání správních deliktů, která byla u žalobkyně shledána, je odpovědností objektivní: zavinění jakožto subjektivní vztah delikventa k porušení právní povinnosti se nevyžaduje. Jednak je patrné, že sankcionováno je pouhé porušení povinnosti; delikty, jichž se žalobkyně dopustila, jsou tedy delikty ohrožovacími a znakem jejich skutkové podstaty není účinek protiprávního jednání v podobě škodlivého následku. Ke konkrétním okolnostem porušení povinnosti, k jeho závažnosti, způsobu a následku přihlíží správní orgán teprve při zvažování výše pokuty. S pomocí těchto dvou premis lze pak vyvrátit námitky