2 As 44/2005 — Nejvyšší správní soud

2 As 44/2005- 116 - text č. j. 2 As 44/2005 - 116 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) J. S., b) M. S., zastoupeni JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem Klusáčkova 12, Týnec nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, č. j. 11 Ca 173/2004 - 78, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, č. j. 11 Ca 173/2004 - 108 t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům k rukám zástupkyně žalobců, JUDr. Blanky Dalibové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 3500 Kč. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný správní orgán (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 3. 5. 2004, č. j. ÚSŘ 1459/04/Ho, a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. Citovaným správním rozhodnutím stěžovatele bylo změněno rozhodnutí Obecního úřadu Neveklov  stavebního úřadu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 663/2003, kterým bylo rozhodnuto o dodatečném povolení „změny stavby přístřešku pro skladování na pozemku parcelní číslo 345, včetně přípojky el. energie na pozemcích parcelní číslo 2983/2, 2697/1 a silnoproudého rozvodu na pozemku parcelní číslo 2680/1 a ve stavbě přístřešku na pozemku stavební parcelní číslo 345, vše v katastrálním území M. u N., která je zcela dokončena“; stavební úřad proto pro tuto stavbu vydal souhlas s užíváním k provozu rámové pily stavebníku J. M.i, bytem P. p. 1809, B. Současně byly v rozhodnutí stanoveny podmínky pro užívání stavby, mezi nimiž nutno z hlediska posouzení kasační stížnosti zmínit zejména to, že bylo stanoveno, že hlučná zařízení mohou být provozována pouze v denní době, tj. od 6 do 22 hodin, a že manipulace se dřevem, která bude prováděna vysokozdvižným vozíkem do stávajícího objektu skladu na stp. 346, bude minimálně 75 m od hranice pozemku, za kterou je obytná zástavba. Stěžovatelem provedená změna rozhodnutí Obecního úřadu Neveklov  stavebního úřadu se netýkala věcné podstaty rozhodnutí, neboť stěžovatel se v tomto ohledu se závěry správního orgánu první instance ztotožnil, nýbrž označení stavby, jejíž užívání je dodatečně povolováno. Městský soud v Praze odůvodnil svůj rozsudek, kterým správní rozhodnutí stěžovatele zrušil, tím, že jednak nebyly ve správním řízení, jak ukládá vyhláška č. 137/1988 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška č. 137/1998 Sb.“), řádně prověřeny různé aspekty účinků hluku, který by měla dodatečně povolovaná stavba pily produkovat, zejména jeho vliv na pohodu bydlení; dalším důvodem zrušení bylo, že ve správním řízení nebyly řádně ověřeny vlivy stavby na dopravní zátěž v jejím okolí. Stěžovatel svoji kasační stížnost opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Městským soudem v Praze a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku z důvodu nesrozumitelnosti. Stěžovatel ve své kasační stížnosti v první řadě vznesl výtku, že Městský soud v Praze rozhodl nad rámec žaloby žalobců, pokud v odůvodnění uvedl, že žalobci namítali rozpor napadeného správního rozhodnutí s vyhláškou č. 137/1998 Sb. a že jejich žaloba je důvodná, jelikož stěžovatel se dostatečně nezabýval pohodou bydlení žalobců podle ustanovení § 8 odst. 1 této vyhlášky. Dále se stěžovatel vyjádřil k otázce vlastního posuzování pohody bydlení žalobců z hlediska zátěže hlukem. Konstatoval, že soud měl za to, že i když ve správním řízení naměřené hodnoty hluku vydávaného dodatečně povolovanou stavbou nepřekračují hranice stanovené příslušnou technickou normou (která navíc není obecně závazná), vzhledem k tomu, že se blíží hraničním hodnotám v těchto normách a vzhledem k tomu, že hluk žalobce zatěžuje nejen po dobu obvyklé pracovní směny, nýbrž po většinu dne, nutno se zabývat otázkou pohody bydlení žalobců i z toho pohledu, zda i takováto (tedy z hlediska technické normy podlimitní) zátěž hlukem nepředstavuje zátěž nepřiměřenou. Stěžovatel k tomu namítl, že nezná jinou objektivní metodu stanovení přípustné hladiny hluku než jeho měření podle limitních hodnot uvedených v technických normách, třebaže se u nich jedná o hodnoty doporučené a nezávazné. Uvedl dále, že stavební úřad není orgánem veřejného zdraví ve smyslu § 78 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, takže o otázkách souvisejících se zatížením hlukem rozhodl v souladu s § 126 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) na základě kladného stanoviska dotčeného orgánu státní správy. Dále stěžovatel poznamenal, že stavební zákon a související předpisy neumožňují správnímu orgánu stanovit dobu provozu jakékoli technologie, nýbrž pouze stanovovat podmínky, které mají původ ve stavbě a upravují účinky stavby jako takové (nelze jimi ale upravovat provozní dobu určitého zařízení z důvodu hlučnosti). Dále stěžovatel k otázce hlučnosti pily poznamenal, že z rozsudku Městského soudu v Praze není zřejmé, že by byla objektivně zjišťována provozní doba pily, a dále uvedl, že není korektní, pokud se v rozsudku uvádí, že žalobci fakticky bydlí v M., když jejich trvalé bydliště je v Praze a svoji nemovitost v M. využívají jako rekreační objekt, u něhož nelze posuzovat pohodu bydlení jako u rodinného domu. K otázce dopravní zátěže vyvolané stavbou a k jejímu posuzování pak stěžovatel uvedl následující námitky: Pokud žalobci namítali, že odborné vyjádření k provozu vozidel zpracované ing. J. J. nevychází z pravdivých údajů (podle žalobců vychází z jiné než skutečné šířky komunikace, jež by měla být dopravou související s pilou zatěžována), setrval stěžovatel v tomto ohledu na svém stanovisku, že tento posudek sloužil příslušným orgánům k vydání jejich stanovisek, přičemž stavebnímu úřadu nepřísluší podle platné legislativy tato stanoviska zpochybňovat. Jak v otázce posuzování hlučnosti, tak v otázce posuzování dopravní zátěže se podle stěžovatele jedná o nesouhlas žalobců s podklady a stanovisky dotčených orgánů státní správy, neboť se jedná o sporné otázky ve věcech zájmů chráněných zvláštními předpisy, které stavební úřad ani odvolací správní orgán nemohou změnit nebo zpochybňovat. Správní orgán také podle stěžovatele nemůže jinému správnímu orgánu přikázat, aby v dané věci proběhlo jednání za přítomnosti účastníků řízení a znalců, jak bylo uvedeno v § 33 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“). Tento svůj právní názor stěžovatel opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2003, č. j. 7 A 123/2002 - 28, zveřejněný pod č. 265/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel konečně vytknul rozsudku Městského soudu v Praze neadresnost a nejednoznačnost: V odůvodnění jsou některé pozemky označeny pouze parcelním číslem, aniž by bylo uvedeno, v jakém katastrálním území se nacházejí, anebo jsou označeny jinak ne zcela jednoznačně; některé místní názvy jsou neexistující či zkomoleny („N.1 “místo správného „N.", „M.1“ nebo „M.2“ místo správného „M.“). Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti. Ke kasační námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze spočívající v jeho nesrozumitelnosti žalobci uvedli, že neadresnosti a nejednoznačnosti a zkomolení některých místních jmen v rozsudku nemohou mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Dále stěžovatelé uvedli, že trvají na svém názoru, že rozhodnutí stěžovatele je zkrátilo na jejich právech a je v rozporu s vyhláškou č. 137/1998 Sb., protože sporná stavba je v rozporu se schváleným územním plánem, má negativní účinky na životní prostředí a umístění stavby stěžovatelům nezajišťuje pohodu bydlení. K námitce stěžovatele, že stavební úřad a stěžovatel neměli možnost odchýlit se od kladných stanovisek dotčených orgánů státní správy v otázkách zatížení okolí stavby hlukem a dopravou, které stavba vyvolává, žalobci uvedli, že i v územním a stavebním řízení platí zásada materiální pravdy (zejm. § 32 spr. ř.). K skutkovým zjištěním správní orgán dospívá hodnocením důkazů. A právě při hodnocení důkazů stěžovatel a předtím stavební úřad podle žalobců pochybili, jelikož se nevypořádali s rozpory mezi jednotlivými listinnými důkazy a námitkami žalobců. Jako příklad žalobci uvedli problematiku dopravní obslužnosti, kdy se dotčené orgány státní správy opíraly o odborné posouzení vypracované znalce