3 As 50/2005 — Nejvyšší správní soud

3 As 50/2005- 71 - text č. j. 3 As 50/2005 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce P. S., proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem nám. Svobody 471/27, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 11 Ca 119/2004 – 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se v zákonné lhůtě podanou kasační stížností domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 11. 3. 2004. Stěžovatel tímto rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 8. 1. 2004, o přiznání nároku žalobce na výsluhový příspěvek ve výši 8780 Kč měsíčně. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, který označil jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle názoru stěžovatele městský soud nesprávně aplikoval zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, konkrétně vzájemné souvislosti ustanovení § 132 až 143 tohoto zákona a vyhlášky č. 268/1999 Sb. Stěžovatel v kasační stížnosti shrnul průběh předcházejícího správního řízení, kdy žalobci byl přiznán výsluhový příspěvek podle § 142 odst. 1, § 132 a § 143 zákona č. 221/1991 Sb., citoval znění a obsah uvedených ustanovení. Mezi stěžovatelem a žalobcem bylo sporné, zda určitou část doby služby žalobce bylo možno hodnotit jako službu zvláštní povahy či zvláštního stupně nebezpečnosti. Stěžovatel odkázal na § 2 písm. k) vyhlášky č. 268/1999 Sb., která definuje tyto pojmy. Dle citovaného ustanovení je za takovou službu považováno služební zařazení vojáka spojené s výkonem služby zahrnující bezprostřední činnost s nebezpečnými výbušnými, chemickými, otravnými a radioaktivními látkami, laserovým zářením, nebezpečným elektromagnetickým zářením a původci zvlášť nebezpečných nákaz, včetně činnosti vykonávané s prokázanými chemickými karcinogeny nebo v prostředí s rizikem chemické karcinogenity, a to po dobu, po kterou za tuto činnost voják pobíral zvláštní příplatek. Podmínky poskytování tohoto příplatku pak stanoví § 2 nařízení vlády č. 252/1992 Sb. Mezi služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti dle vyhlášky č. 268/1999 Sb. nejsou považovány služby, při kterých vojáci z povolání vykonávali práce s rizikem škodlivého působení fyzikálních vlivů. Žalobce byl ve služebním poměru vojáka z povolání naposledy zařazen na systemizovaném místě starší technik skupiny předepsaných prací a oprav elektrického a speciálního vybavení opravny proudových letounů technické letky, z titulu výkonu této funkce mu byl přiznán a vyplácen zvláštní příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí podle skupiny I., části E, bodu 1 nařízení vlády č. 252/1992 Sb., tj. za práci v hluku přesahujícím výši N 115. Dle názoru stěžovatele pobírání tohoto druhu zvláštního příplatku nemá vliv na zápočet délky doby jeho služby pro účely výsluhového příspěvku, neboť služební zařazení vojáka z povolání spojené s výkonem činnosti ve ztížených a zdraví škodlivých pracovních podmínkách způsobených fyzikálními vlivy není podle § 2 vyhl. č. 268/1999 Sb. považováno za službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti. Stěžovatel popírá tvrzení žalobce, že byl nejméně od 1. 12. 1999 do 30. 11. 2003 služebně zařazen na pracovišti, na kterém byl ohrožen ionizujícím zářením. Žalobce nezpochybňoval skutečnost, že mu příplatek za toto ohrožení nebyl přiznán. Inspekce ministra obrany na základě stížnosti žalobce nepřiznání tohoto zvláštního příplatku prošetřila a dospěla k závěru, že žalobce nevykonával činnost v prostředí, v němž převládaly jím namítané ztížené a zdraví škodlivé pracovní podmínky, tj. ionizující záření. Toto tvrzení žalobce nepodporuje ani jím zmiňované rozhodnutí stěžovatele při dozoru nad radiační ochranou ze dne 21. 11. 2002. Stěžovatel poukazuje na odlišnost nároků vyplývajících z pracovního zařazení vojáků a nároků souvisejících s jejich výsluhovými náležitostmi. Určité služební zařazení může být službou zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti dle § 2 písm. k) vyhl. č. 268/1999 Sb. za současného splnění dvou podmínek: musí se jednat o služební zařazení spojené s výkonem služby zahrnující bezprostřední činnost s určitými chemickými látkami nebo v určitém prostředí; toto služební zařazení se považuje za službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti jen po dobu, po kterou dotyčný voják z povolání za tuto činnost pobíral (tedy měl přiznán a také skutečně dostával) zvláštní příplatek. V případě žalobce však tyto podmínky splněny nebyly. Dle názoru stěžovatele městský soud při rozhodování věci opomenul, že pokud měl žalobce za to, že mu náleží zvláštní příplatek za činnost na pracovišti s ionizujícím zářením, měl se pomocí právních prostředků upravených v zák. č. 221/1999 Sb. domáhat nápravy. Žalobce až do skončení svého služebního poměru uvedená práva neprosazoval. Pokud se městský soud neztotožnil s takovýmto právním hodnocením věci, pak právní otázku, která byla základem jeho rozhodnutí, posoudil nesprávně. Stěžovatel ze všech těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobce ke kasační stížnosti nepodal písemné vyjádření. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na základní námitku žalobce, kterou bylo tvrzení, že po určitou dobu vykonával práci v pracovním zařazení v prostředí s ionizujícím zářením, z tohoto důvodu splňoval podmínky pro výplatu příspěvku za tuto práci. Stěžovatel byl na základě této námitky povinen posoudit, zda pracovní zařazení žalobce splňovalo kritéria § 2 písm. k) vyhl. č. 268/1999 Sb., což však neučinil. Kromě odkazu na právní úpravu obsahující vymezení služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti a na podmínky, za nichž byl v případě výkonu takové činnosti poskytován zvláštní příplatek, napadené rozhodnutí neobsahuje závěr o tom, zda žalobce na uvedeném pracovním zařazení skutečně byl či nebyl vystaven ionizujícímu záření. Pokud by bylo zjištěno, že žalobce v prostředí s ionizujícím zářením pracoval, bylo by třeba posoudit, zda v takovém případě lze jeho činnost podřadit pod vymezení služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti. Stěžovatel se k této otázce vůbec nevyslovil, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ze správního spisu stěžovatele vyžádaného v řízení o žalobě městským soudem byly zjištěny následující, pro věc rozhodné skutečnosti: Rozhodnutím Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, ze dne 8. 1. 2004 byl žalobci přiznán od 1. 12. 2003 výsluhový příspěvek ve výši 8780 Kč měsíčně. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, ve kterém namítal nesprávnou výši započtené doby služby, neboť od roku 1995 prokazatelně pracoval v prostředí v prostředí s ionizujícím zářením, tato doba mu měla být započtena 1,5násobně dle § 2 vyhl. č. 268/1999 Sb. Stěžovatel napadeným rozhodnutím ze dne 11. 3. 2004 odvolání zamítl. V odůvodnění odkázal na právní úpravu, dle které může být pro účely výsluhového příspěvku hodnocena doba služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti jedenapůlnásobně. Žalobce byl ve služebním poměru naposledy zařazen na místě, kde mu byl vyplácen zvláštní příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí, a to za práci v hluku přesahujícím výši N 115. Tento druh služby však není dle § 2 písm. k) vyhl. č. 268/1999 Sb. ve znění vyhlášky č. 458/2002 Sb. považován za službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel namítl nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a uplatnil tak důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. V souladu s tím byl napadený rozsudek přezkoumán v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato není důvodná. Dle názoru stěžovatele městský soud nesprávně aplikoval ustanovení § 132 – 143 zákona č. 221/1999 Sb. a vyhlášku č. 268/1999 Sb. a opomenul jejich vzájemnou souvislost. K této námitce Nejvyšší správní soud podotýká, že rozhodnutí stěžovatele bylo městským soudem zrušeno dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Městský soud tedy ve svém rozhodnutí vůbec neaplikoval stěžovatelem uvedené právní předpisy, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel se nevypořádal s jedinou odvolací námitkou žalo