4 Ads 23/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 23/2004- 49 - text č. j. 4 Ads 23/2004 - 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: O. S., zast. JUDr. Janou Kučerovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Vesecká 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 22. 12. 2003, č. j. 63 Cad 12/2003 – 21, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2003, č. j. 63 Cad 12/2003 - 21 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 22. 12. 2003, č. j. 63 Cad 12/2003 – 21 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je třeba zamítnout žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 1. 2003, č. X, kterým byl stěžovateli podle ustanovení § 21 zákona č. 100/1988 Sb. za použití ustanovení § 68 zákona č. 155/1995 Sb. od 1. 11. 2001 přiznán starobní důchod ve výši 7408 Kč měsíčně a na základě zvýšení procentní výměry od prosince 2001 ve výši 8079 Kč měsíčně a posléze od ledna 2003 ve výši 8337 Kč měsíčně. Krajský soud v tomto rozsudku nejprve přisvědčil stěžovateli, že napadené správní rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. odůvodněno velmi stručně bez uvedení výstižného vyhodnocení skutkových závěrů a jemu odpovídajícímu právnímu posouzení skutkových zjištění. Se zřetelem k tomu, že skutková zjištění správního orgánu jsou jinak správná, neměl krajský soud důvod zrušovat pro uvedenou vadu citované správní rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Krajský soud shledal opodstatněnou i námitku stěžovatele, že správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí užil nesprávně zákon č. 78/1995 Sb., ačkoliv správně šlo o zákon č. 96/1995 Sb., jednalo se však o písařskou chybu, která neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud proto vyšel při svém rozhodování z nesporných skutkových zjištění, že stěžovatel po vzniku nároku na starobní důchod v roce 1986 nebyl zaměstnán nepřetržitě do 31. 12. 1995, a nebyl zaměstnán v době od 1. 7. 1991 do 17. 1. 1993. Z těchto zjištění dovodil, že stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod před 1. 1. 1996 a proto ve smyslu ustanovení § 68 zákona č. 155/1995 Sb. bylo opodstatněně rozhodováno o nároku na uvedený důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996, tj. podle ustanovení § 21 zákona č. 100/1988 Sb. V řízení nemohlo být postupováno podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., které je odchylkou z ustanovení § 68 téhož zákona. Je tomu tak proto, že podle ustanovení § 72 odst. 1 citovaného zákona se sice výše starobního důchodu pojištěnců stanoví podle předpisů platných po 31. 12. 1995, ale jen v těch případech, pokud pojištěnec splnil nárok na tento důchod před 1. 1. 1996, je po vzniku nároku na tento důchod nepřetržitě zaměstnán ke dni 31. 12. 1995 a nepobírá tento důchod ani jeho část. Jelikož stěžovatel nesplňoval podmínku nepřetržitého zaměstnání ke dni 31. 12. 1995, nemohla být u něho aplikována tato odchylka z ustanovení § 68 zákona č. 155/1995 Sb. Z tohoto důvodu proto u stěžovatele nebylo užito ustanovení § 71 zákona č. 155/1995 Sb., které lze aplikovat jen na důchody, na něž vznikne nárok od 1. 1. 1996, ani ustanovení § 76 odst. 3 téhož zákona při stanovení výše důchodu. Krajský soud uzavřel, že správní orgán nepochybil, když přiznal starobní důchod podle příslušných ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. a nikoli podle zákona č. 155/1995 Sb., přičemž v souladu se zákonem stanovil tento orgán i výši tohoto důchodu, včetně jeho valorizací. Na tomto závěru nemění nic ani dikce zákona č. 188/2001 Sb., kterým je novelizován zákon č. 155/1995 Sb., z níž zjevně vyplývá, že se nová právní úprava týká jen okruhu případů upravených ustanovením § 71 až § 76 zákona č. 155/1995 Sb., což se nevztahuje na stěžovatele. V kasační stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, jež se opírá o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), stěžovatel odmítl závěry krajského soudu, pokud dospěl k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu není třeba zrušit. Stěžovatel uvedl, že mu nárok na starobní důchod, který mu byl přiznán dne 1. 11. 2001, vznikl již v 50 letech života, tedy v roce 1986, protože od roku 1953 do roku 1990 pracoval v uranovém průmyslu. Stěžovatel namítl, že valorizace v napadeném správním rozhodnutí mu byly přiznány v nižším procentním navýšení, než odpovídalo právnímu předpisu. Z textu nařízení vlády č. 345/2001 Sb. totiž vyplývá, že mělo jít o navýšení 11 % a nikoliv o 8 % a podle nařízení vlády č. 438/2002 Sb. mělo jít o navýšení 4 % a nikoliv o 3,8 %. Stěžovatel též namítl, že ustanovení § 76 zákona č. 155/1995 Sb. je jednou z odchylek, na kterou poukazuje ustanovení § 68 téhož zákona. Je tomu tak proto, že celý § 76 citovaného zákona se zabývá přiznáváním důchodu horníkům a ustanovení § 76 odst. 1 tohoto zákona hovoří o tom, že pokud se na něho vztahuje nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, pak se pro stanovení důchodu použije ustanovení § 76 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., protože splňuje i podmínku omezení procentní výměry podle § 4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb. Ustanovení § 76 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. pak zvyšuje procentní výměru všech důchodů přiznaných po 30. 6. 2001 a stanovených podle § 71 odst. 1 a 4 tohoto zákona ode dne přiznání tohoto důchodu podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. 1. 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává tento důchod. Tím jsou tedy myšleny všechny valorizace od roku 1996, které mu Česká správa sociálního zabezpečení nepřiznává a proto dochází k obrovskému snížení jeho starobního důchodu. Přitom právě smyslem zákona č. 188/2001 Sb. bylo vyrovnat výši důchodů přiznaných s použitím nařízení vlády č. 557/1990 Sb., pokud byly přiznány po 31. 12. 1995 na úroveň důchodů přiznaných s použitím téhož nařízení vlády před 1. 1. 1996. Posléze má stěžovatel za to, že pokud se na jeho starobní důchod vztahují předpisy platné před 1. 1. 1996, tedy zákon č. 100/1988 Sb., pak se na něho musí vztahovat všechny právní předpisy, jimiž se valorizují procentní výměry, tj.nařízení vlády č. 19/1996 Sb., č. 218/1996 Sb., č. 129/1997 Sb., č. 104/1998 Sb., č. 64/1999 Sb. č. 353/2000 Sb., č. 345/2001 Sb. a č. 438/2002 Sb. V textech jednotlivých nařízení vlády se totiž nehovoří o tom, že starobní důchody ke dni účinnosti tohoto nařízení musí být již přiznány. To je patrné z ustanovení § 4 písm. b) nařízení vlády č. 353/2000 Sb., které již v jeho případě nebylo použito pro výpočet výše starobního důchodu, kde je uvedeno „Za důchody přiznané před 1. lednem 1996 se pro účely tohoto nařízení považují též starobní důchody osob, jimž nárok na tento důchod vznikl před l. lednem 1996 a starobní důchod byl vypočten podle předpisů platných před l. lednem 1996 jen proto, že nebyla splněna podmínka uvedená v § 72 odst. 1 větě první zákona“. Stejný text pak obsahují i ostatní nařízení vlády. Při jiném výkladu by byl vlastně státem trestán za to, že starobní důchod nepobíral již od doby vzniku nároku a rozhodl se pracovat ještě dále. Stěžovatel na závěr dodal, že při správném výpočtu by jeho starobní důchod činil částku 10.365 Kč měsíčně a nikoli vyměřenou částku 7.408 Kč měsíčně. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se ke kasační stížnosti písemně nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 22. 12. 2003, č. j. 63 Cad 12/2003 – 21 při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a jelikož sám shledal vadu obsaženou v § 109 odst. 3 s. ř. s. (nepřezkoumatelnost rozsudku), k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že uvedený rozsudek krajského soudu je třeba zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ze správního spisu vyplývá, že se Česká správa sociálního zabezpečení i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec zabývaly důchodovou věcí stěžovatele opakovaně. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 25. 9. 2002, č. j. 58 Ca 95/2002 – 10, kterým bylo zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 5. 2002, č. X, vyplývá, že Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 22. 1. 2002 rozhodnutí o přiznání starobního důchodu stěžovateli, které