4 Ads 45/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 45/2005- 79 - text č. j. 4 Ads 45/2005 - 88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: S. s. s. a s. s. r. o., zast. Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 2. 3. 2005, č. j. 12 Cad 20/2004 - 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 14. 5. 2004, č. j. 332-6003-303-16.4.04/JZ, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 3. 2004, č. 174/566/04, kterým byl stěžovateli předepsán k úhradě nedoplatek pojistného ve výši 1 355 200 Kč (a penále z tohoto nedoplatku ve výši 262 165 Kč), a to z důvodu, že nezahrnul do vyměřovacích základů pro odvod pojistného odměny z dohody o pracovní činnosti uzavřené s paní J. S. a rovněž tak nezahrnul do vyměřovacích základů příjmy obchodního ředitele stěžovatele, pana S. G., občana Francouzské republiky, zúčtované za rok 2003. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou následně doplnil, a ve které dovozoval nezákonnost napadaného rozhodnutí, resp. nesprávné právní posouzení. K tomuto zejména uvedl, že pracovník stěžovatele (S. G.) byl občanem Francouzské republiky, neměl trvalý pobyt na území České republiky a pracovní smlouva, kterou s ním stěžovatel uzavřel se řídí francouzským právem, přičemž podle zákona č. 1/1991 Sb., mají zaměstnaní cizinci stejné právní postavení jako jiní zaměstnanci. Stejně tak odkazoval na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého se poměry z pracovní smlouvy se řídí právem místa výkonu práce, nedohodnou-li se jinak. Zaměstnavatel a cizinec si tedy podle stěžovatele mohou zvolit právo jakéhokoliv státu, tedy i právo státu, který není domovem ani jednoho z účastníků. Potom však platí toto právo jako celek a nelze oddělovat jednotlivé části a podle nich posuzovat práva a nároky. Doplnil, že vztahy sociálního zabezpečení, resp. vztahy občanů Francouzské republiky se v pracovněprávních vztazích řídí Všeobecnou úmluvou o sociálním zabezpečení uzavřenou mezi Československem a Francií dne 12. 10. 1948 (dále také „Úmluva“). V Úmluvě je přitom v čl. 3, § 1 stanoveno, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství státu, v němž jsou zaměstnáni, což znamená, že na daný případ se použije ustanovení českého zákona, který řeší pracovněprávní vztahy a vztahy související se zaměstnáním francouzských státních občanů v České republice; takovým zákonným ustanovením je podle stěžovatele ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Stejně tak odkázal na ustanovení § 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění a § 8 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel dále uvedl, že podle českého práva byli účastni pojištění pouze ti zaměstnanci, jejíž pracovní poměr byl založen podle českého právního řádu. Ti pracovníci, kteří měli pracovní poměr sjednán podle jiného než českého právního řádu, nebyli v taxativním výčtu okruhu pojistných osob. Z výše uvedeného pak dovodil, že pracovník stěžovatele S. G. nespadal v kontrolovaném období do okruhu působnosti v norem upravujících oblast sociálního zabezpečení v ČR a z toho důvodu je rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení nezákonné. V doplnění žaloby ze dne 11. 5. 2004 pak uvedl, že Úmluva se nestala součástí právního řádu České republiky, neboť nedošlo k její ratifikaci parlamentem České republiky; odkázal i na závěry správních orgánů, které rovněž vyslovily názor, že Úmluva není součástí právního řádu ČR a je nutno přímo aplikovat ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění S odkazem na výše uvedené pak stěžovatel navrhl, aby soud napadané rozhodnutí zrušil. Rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 2. 3. 2005, č. j. 12 Cad 20/2004 - 48, byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění soud zejména uvedl, že Úmluva se týká státních příslušníků smluvních stran v otázkách sociálního zabezpečení, nikoliv v dalších otázkách mimo tuto právní oblast a nezasahuje do pracovněprávních vztahů. Stejně tak soud uvedl, že dle čl. 10 Ústavy ČR má uzavřená mezinárodní úmluva, jíž je Česká republika vázána, přednost před vnitrostátními právními předpisy. Soud doplnil, že dle čl. 1 § 1 Úmluvy podléhají českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení uvedeným v čl. 2 Úmluvy a platným v Československu nebo ve Francii a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států. Čl. 2 § 1, bod 1 v části z období po 30. 6. 1964, písm. b), se vztahuje na právní předpisy o nemocenském pojištění a proto čl. 3, § 1 Úmluvy, ve kterém je uvedeno, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárstvím platným v místě jejich zaměstnaní, je nutno vykládat ve smyslu části prvé obecných zásad čl. 1, § 1 tedy tak, že tito pracovníci požívají výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého státu Úmluvy. Čl. 3, § 1 Úmluvy je tedy nutno podle soudu vykládat v rozsahu čl. 1 § 1, který stanoví i způsob výkladu § 5 zákona č. 54/1956 Sb., s ohledem na čl. 10 Ústavy, dle kterého uzavřená mezinárodní úmluva publikovaná ve Sbírce zákonů je nadřazená vnitrostátnímu zákonodárství. Soud tedy dovodil, že jestliže českoslovenští nebo francouzští státní příslušnicí na území smluvních států mohou požívat výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států, nelze aplikovat § 5, písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o vyjmutí z pojištění cizích státních příslušníků, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jejich pracovní vztah je uzavřen podle cizích právních předpisů, neboť vyjmutí z pojištění dle tohoto ustanovení se nemůže vztahovat na české státní příslušníky; aplikace § 5, písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. je v rozporu s čl. 1, § 1 a čl. 2 § 1, bod 1 v části po období 30. června 1964, písm. b) Úmluvy, publikovanou pod č. 215/49 Sb. ve znění dodatkové úmluvy č. 68/1970 Sb., která s ohledem na čl. 10 Ústavy má přednost před zákonem č. 54/1956 Sb. Soud uzavřel, že text čl. 3, § 1 Úmluvy, na který se odvolával v žalobě stěžovatel a z toho odvozoval vyjmutí pracovníka stěžovatele, který je státním občanem Francie, nelze vykládat izolovaně od vztahu k čl. 1 § 1 Úmluvy, který stanoví interpretační pravidla s odkazem na čl. 2, § 1, bod 1 v části období po 30. červnu 1964, písm. b). Soud dále uvedl, že Úmluva upravuje celý rozsah otázek sociálního zabezpečení, tedy nejen otázku nemocenského pojištění, ale dále pojištění v mateřství, v případě úmrtí, apod., přičemž státní příslušník smluvního státu je touto mezinárodní Úmluvou oproti jiným cizincům, na které se mezinárodní úmluva nevztahuje, zvýhodněn, neboť doba pojištění na území jednoho ze smluvních států se zohledňuje při rozhodování o dávkách důchodového pojištění ve státě druhém. K odkazům na závěry správních orgánů, které rovněž vyslovily názor, že Úmluva není součástí právního řádu ČR soud uvedl, že tento právní názor nesdílí. Soud poukázal na to, že součástí právního řádu se Úmluva stala po vzniku ČR, tj. k datu 1. 1. 1993, přičemž Česká republika převzala všechny mezinárodní závazky předchozího státu a nebylo proto zapotřebí, aby byla znovu individuálně ratifikována českým parlamentem. S odkazem na výše uvedené pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, resp. z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů, tedy z důvodů vymezených § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel veškeré své námitky přitom spojoval výlučně s podmínkami, za kterých měla být podle jeho názoru posuzována „povinnost“ odvádět pojistné v případě pana S. G., občana Francouzské republiky. K prvnímu důvodu kasační stížnosti stěžovatel nejprve uvedl, že ačkoliv soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje nadřazeností označené Úmluvy nad zákonem, tak k tomu, zda je tato Úmluva součástí českého právního řádu se vyjadřuje až v posledním odstavci napadeného rozsudku, tedy až poté, kdy provedl za pomoci této Úmluvy výklad svých právních závěrů. Stran skutkového stavu k tomu důvodu uvedl, že zaměstnavatelé zaměstn