4 Ads 52/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 52/2004- 105 - text č. j. 4 Ads 52/2004 - 105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: K. R., zast. JUDr. Pavlem Zouplnou, advokátem, se sídlem Smetanovo náměstí 7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003 - 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2003, č. j. x, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu dle § 56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná ve vztahu k souzené věci zejména uvedla, že zápočet roků 1978 - 1980 by neměl, a to i kdyby byla prokázána tvrzení stěžovatele o jeho údajném zaměstnání, vliv na výši důchodu, a to z důvodu, že stěžovatel v uvedené době pobíral plný invalidní důchod a uvedenou dobu má zhodnocenou jako dobu pobírání tohoto důchodu (takto má zhodnocenou dobu od 6. 11. 1973 do 9. 12. 1984). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, ve které požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Napadanému rozhodnutí ve vztahu k souzené věci zejména vytýkal nesprávné stanovení vyměřovacího základu, a nezhodnocení doby pojištění v letech 1978 - 1980; započtení náhradní doby pobírání invalidního důchodu nepovažoval za výhodné, neb se hodnotí toliko ve výši 80% normální doby. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003 – 52, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Z odůvodnění ve vztahu k souzené věci zejména vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě došel ke stejným skutkovým závěrům jako žalovaná a plně jí tak přisvědčil. Potvrdil tak, že osobní vyměřovací základ u stěžovatele pro vyměření starobního důchodu činí 10 285 Kč, přičemž žalovaná v souladu se zákonem správně vycházela z redukce tohoto vyměřovacího základu dle § 15 zákona 155/1995 Sb. Z odůvodnění rozsudku ke sporné době pojištění, tedy rozmezí let 1978 – 1980, zejména vyplynulo, že nebylo prokázáno, že se jednalo o pracovní poměr a tudíž nelze ani dovodit zápočet této doby pro účely výpočtu důchodového pojištění. Ani v jedné z námitek Krajský soud v Ostravě stěžovateli nepřisvědčil a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti označenému rozsudku podal stěžovatel obecně formulované podání nazvané „kasační stížnost“, které však postrádalo zákonem stanovené náležitosti kasační stížnosti, přičemž stěžovatel nebyl zastoupen v souladu s ustanovením § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V podání stěžovatel zejména brojil proti postupu samosoudkyně v řízení před Krajským soudem v Ostravě a dále i proti důvodům rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003 – 61, byl stěžovatel vyzván, aby doložil plnou moc udělenou advokátovi, který jej bude v řízení o kasační stížnosti zastupovat a dále, aby jeho prostřednictvím doplnil kasační stížnost a) o údaj o tom, kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno, b) v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, c) důvody kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podáním ze dne 9. 6. 2004 požádal stěžovatel Krajský soud v Ostravě o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Podáním ze dne 4. 7. 2004 následně stěžovatel z důvodu údajné obavy před prodlením (bez součinnosti s právním zástupcem) doplnil kasační stížnost. V doplnění zejména uvedl, že mu nebyl advokát ustanoven a rozhodnutí napadá v rozsahu „Stanovení výpočtového základu“ a v rozsahu stanovení „Procentní výměry“ k výpočtu starobního důchodu. Důvody kasační stížnosti pak specifikoval tak, že „nebyl respektován čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993, v části, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům“ a dále že „nebyl respektován § 19 zákona č. 155/1995 Sb. při stanovení výpočtového základu“. Doplnil, že v případě, že žadatel o důchod nemůže prokázat dobu zaměstnání, postačí vyplnit formulář (Prohlášení o dobách zaměstnání), který žalované předal a nevidí tak důvod, „proč by měl shánět svědky“. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 11. 8. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003 - 69, návrh na ustanovení zástupce řad z advokátů zamítl. Vycházel přitom z údajů, které stěžovatel uvedl do Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrů, ze kterých vyplynulo, že stěžovatel pobírá starobní důchod ve výši, ze které je plně schopen uhradit advokátní zastoupení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě dne 23. 8. 2004 další kasační stížnost, která byla vyčleněna k samostatnému projednání; u Nejvyššího správního soudu byla vedena pod sp. zn. 4 Ads 52/2004 a Nejvyšší soud tuto kasační stížnost rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 Ads 48/2004 – 97, zamítl. V mezidobí si stěžovatel sám zástupce z řad advokátů zvolil (JUDr. Pavla Zouplnu) a jeho prostřednictvím také podáním ze dne 13. 10. 2004 (doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 19. 10. 2004) reagoval na výzvu Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003 – 61, a kasační stížnost doplnil. V kasační stížnosti zejména uvedl, že ji podává z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, kterou shledává v akceptování nesprávného postupu žalované při stanovení vyměřovacího základu rozhodného pro určení výše starobního důvodu, kdy bylo podle stěžovatele chybně vyloženo ustanovení § 19 odst. 1a zákona č. 155/1995 Sb. ve vztahu k § 15 zákona č. 155/1995 Sb.; výpočtový základ není dle názoru stěžovatele osobním vyměřovacím základem, který lze upravovat dle § 15 označeného zákona. Dále pak v kasační stížnosti odmítl závěr o době trvání pojištění zjištěného žalovanou. Doplnil, že mezi roky 1978 – 1980 pracoval v pracovním poměru založeném ústní pracovní smlouvou, přičemž nedostatky v evidenci bývalého zaměstnavatele nemohou být důvodem k vyloučení předmětné doby; Krajský soud v Ostravě se nezabýval všemi důkazy stěžovatele a nepřipustil výslech svědka. S odkazem na výše uvedené navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá, že v předcházejícím řízení došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Takovou nezákonnost Nejvyšší správní soud v napadaném rozsudku však neshledal. Ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění tehdy účinném totiž stanovilo, že výpočtovým základem je osobní vyměřovací základ (§ 16), pokud nepřevyšuje částku 7 400 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací základ částku 7 400 Kč, stanoví se výpočtový základ tak, že částka 7 400 Kč se počítá v plné výši, z částky osobního vyměřovacího základu nad 7 400 Kč do 17 900 Kč se počítá 30 % a z částky osobního vyměřovacího základu nad 17 900 Kč se počítá 10 %. Ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění tehdy účinném přitom stanovilo, že starobní, plný invalidní a částečný invalidní důchod pojištěnce, který pobírá nebo pobíral některý z těchto důchodů nebo důchod za výsluhu let, nesmí být vyměřen z nižšího výpočtového základu, než kolik činí výpočtový základ stanovený podle § 15 z osobního vyměřovacího základu, z něhož byl dřívější důchod vyměřen, vynásobeného koeficientem stanoveným jako podíl, v jehož čitateli je součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu, a přepočítacího koeficientu (§ 17 odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu, a ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za poslední kalendářní rok rozhodného období, z něhož byl zjištěn osobní vyměřovací základ při přiznání dřívějšího důchodu. Pokud dřívější důchod nebyl vyměřen z vyměřovacích základů stanovených za rozhodné období (§ 18), postupuje se podle věty první s tím, že ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací zákl