4 Ads 60/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 60/2005- 79 - text č. j. 4 Ads 60/2005 - 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. A. C.V.Z. Č. r. s. r. o., zast. Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č. j. 12 Cad 46/2004 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 15. 11. 2004, č. j. 332-6003-769-21.10.2004/Št, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 9. 2004, č. 791/2238/04, jímž byl stěžovateli předepsán k úhradě nedoplatek pojistného ve výši 943 195 Kč (a penále z tohoto nedoplatku ve výši 426 170 Kč), a to z důvodu, že stěžovatel nezahrnul do vyměřovacího základů pro odvod pojistného příjmy za období leden až prosinec 2003 zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládalo účast na nemocenském pojištění zaměstnanců stěžovatele – P.-J. T. a P. G., občanů Francouzské republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel, následně ještě doplněnou, žalobu, ve které zejména uvedl, že jeho zaměstnanci (P.-J. T. a P. G.) jsou občané Francouzské republiky, nemají trvalý pobyt na území České republiky a jejich pracovní poměr se řídí francouzským právem. Za nezákonnou považoval aplikaci Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti uzavřené mezi Československou republikou a Francií v roce 1948 a vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 Sb. (dále rovněž „Úmluva“), neboť s ohledem na to, že k její ratifikaci nedal ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky souhlas Parlament České republiky, takže se nestala součástí právního řádu České republiky. Uvedl, že zaměstnavatelé zaměstnávající zaměstnance, s nimiž mají uzavřené pracovní smlouvy podle francouzského práva, kteří je francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt na území Francouzské republiky, vycházeli z dosavadního právního stavu, podle něhož tito zaměstnanci nebyli účastni sociálního zabezpečení podle práva České republiky. Úmluva sice v čl. 3, § 1 stanoví, že českoslovenští a francouzští státní příslušníci, zaměstnáni v jednom ze smluvních států, podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, avšak právní předpisy platné v České republice do konce r. 2003 vyjímaly z nemocenského pojištění osoby splňující podmínky stanovené v § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., když stanovily, že z nemocenského pojištění jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činni v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, uzavřeném podle cizích právních předpisů. Tento stav se nezměnil ani poté, kdy nabyla účinnosti změna Ústavy ČR ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. (1. 6. 2002), a kdy mezinárodní smlouva dostala přednost před zákonem. S účinností od 1. 1. 2004 bylo vloženo do ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., které vymezuje okruh osob zúčastněných na nemocenském pojištění, písm. n) s tímto textem: „n) pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích předpisů.“ Z uvedeného je zjevné, že do účinnosti ústavního zákona č. 359/2001 Sb. (tedy do 1. 6. 2002), kterým byl změněn čl. 10 Ústavy, nebyli zaměstnavatelé zaměstnávající osoby na základě smlouvy uzavřené podle cizích právních předpisů povinni za tyto osoby odvádět pojistné na sociální zabezpečení a tyto osoby nebyly účastny na systému českého sociálního zabezpečení. V důsledku novely zákona č. 54/1956 Sb. jsou s účinností od 1. 1. 2004 účastni na systému českého sociálního zabezpečení i zaměstnanci, kteří mají uzavřenou pracovní podle cizích právních předpisů. Je evidentní, že právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů je z hlediska účasti na českém systému sociálního zabezpečení nesporné a jasné do 1. 6. 2002 (účinnost změny Ústavy) a od 1. 1. 2004 (účinnost novely zákona č. 54/1956 Sb.). Pro období od 1. 6. 2002 do 31. 12. 2003 – kam spadá předmět posuzované věci – je právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů sporné a nejasné. Stěžovatel v žalobě dále uvedl, že v důsledku změny čl. 10 Ústavy nedošlo k inkorporaci Všeobecné úmluvy do Českého právního řádu, a i kdyby se tak stalo, nelze dovodit, že se ustanovení § 3 odst. 1, písm. c) zákona č. 589/1992 Sb., ve spojení s ustanovením § 5 písm. b) zák.č. 54/1956 Sb. nepoužijí a uzavřel, že není důvod, aby musel jako jejich zaměstnavatel platit za tyto osoby pojistné na sociální zabezpečení, neboť opačný výklad by měl za následek, že by občané Francouzské republiky byli znevýhodněni proti občanům českým. Stěžovatel v žalobě dále uvedl, že zaměstnání cizinců na území České republiky je upraveno zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti a francouzští státní občané v roce 2003 přitom nepoužívali stejných práv jako čeští občané; součástí pojistného na sociální zabezpečení, je totiž mimo jiné i příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 97/1963 Sb., přitom stanoví, že poměry z pracovní smlouvy se řídí (pokud se účastníci smlouvy nedohodnou na něčem jiném) místem, kde pracovník vykonává práci. Z toho lze podle stěžovatele dovozovat, že otázky nejen sociálního zabezpečení, ale otázky i právních poměrů v pracovněprávních vztazích jsou upraveny Úmluvou. Stěžovatel dovodil, že na souzený případ se použije ustanovení českého práva, které řeší pracovněprávní vztahy a vztahy související se zaměstnáváním francouzských státních příslušníků v České republice, kterým je § 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého se zaměstnavatel a cizinec mohou zvolit právo jakéhokoliv státu, tedy i právo státu, který není domovem ani jednoho z účastníků. Potom však platí toto právo jako celek a nelze oddělovat jednotlivé části a podle nich posuzovat práva a nároky. Tento závěr podle stěžovatele podporuje i ustanovení § 2 zákona č. 54/1956 Sb. a § 8 zákona č. 155/1995 Sb. Stěžovatel pro podporu svých závěrů odkázal v žalobě dále i na rozhodnutí Městského soudu v Praze, který v roce 2000 rozhodl, že Švýcaři, kteří pracují v ČR na základě pracovního vztahu uzavřeného podle švýcarského práva nejsou účastni nemocenského pojištění a proto se z jejich příjmu neplatí pojistné na sociální zabezpečení i když Česká republika v roce 1997 uzavřela se Švýcarskem smlouvu o sociálním zabezpečení. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že toliko ti zaměstnanci jejichž pracovní poměr byl založen podle českého právního řádu byli účastni sociálního zabezpečení podle českého právního řádu. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění soud zejména uvedl, že podle Ústavy České republiky má uzavřená mezinárodní úmluva, jíž je Česká republika vázána, přednost před vnitrostátními právními předpisy. Dále soud uvedl, že Úmluva, byť byla uzavřena před vznikem České republiky, se stala dne 1. 1. 1993 součástí planého právního řádu, a to z důvodu, že Česká republika převzala všechny mezinárodní závazky předchozího státu a nebylo proto zapotřebí, aby byla znovu individuálně ratifikována českým parlamentem. S odkazem na uvedené pak soud odmítl závěry o neplatnosti této smlouvy vyslovené detašovaným pracovištěm žalované v Brně, která pak zrušila všechna svá rozhodnutí v totožných věcech, a to z důvodu, že Úmluva se nestala součástí právního řádu ČR. Soud dále uvedl, že dle čl. 1, § 1 Úmluvy, českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení uvedeným v čl. 2 Úmluvy a platným v Československu nebo ve Francii a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států. Dále uvedl, že čl. 2, § 1, bod 1 v části z období po 30. 6. 1964, písm. b), se vztahuje na právní předpisy o nemocenském pojištění a proto čl. 3, § 1 Úmluvy, ve kterém je uvedeno, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárstvím platným v místě jejich zaměstnaní je nutno vykládat ve smyslu části prvé obecných zásad čl. 1, § 1 tedy tak, že tito pracovníci požívají výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého státu Úmluvy. Soud doplnil, že čl. 3, § 1 s vztahuje pouze na právní vztahy, které byly Úmluvou dotčeny, tj. na sociální zákonodárství, a nikoliv na oblasti jiné, např