4 As 32/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 32/2005- 84 - text č. j. 4 As 32/2005 - 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Mgr. M. T., proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, za účasti: 1) I. S. a 2) J. S., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005, č. j. 5 Ca 87/2004 - 51, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005, č. j. 5 Ca 87/2004 - 51, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně brojila u Městského soudu v Praze žalobou proti rozhodnutí žalovaného (dále též „stěžovatel“) ze dne 8. 3. 2004, č. j. MHMP-182897/2003/OST/Kš/Zm, jímž žalovaný rozhodl o odvolání manželů S. a rovněž o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 ze dne 21. 11. 2003, č. j. Výst. 3565/01/Ka tak, že vypustil výrok B) uvedeného rozhodnutí, jímž bylo podle § 102 odst. 2 stavebního zákona stavebníku J. S. nařízeno uvedení příčky mezi pokoji bytu ve 4. NP domu č. p. 1138, uživatelé manželé S., P. 2, M. 50, do stavu odpovídajícího kolaudačním plánům ze dne 4. 7. 1901, č. j. 13605, tj. zazdění otvoru a jeho oboustranné vyštukování, a dále rozhodl, že zůstává nezměněn výrok A) shora označeného rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2, jímž na základě žádosti uživatelů J. a I. S. tj. bez koupelny, přičemž jejich nadspotřeba je rozúčtována k tíži ostatních nájemníků. Proto žalobkyně vodné a stočné účtovala v návaznosti na metodiku OPBH, tzn. dle faktického stavu. Přestože tyto okolnosti správnímu orgánu vysvětlila, je tento výpočet vodného a stočného posuzován jako souhlas k existenci, resp. stavbě koupelny. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že Úřad městské části Praha 2 vydal dne 21. 11. 2003 nové rozhodnutí, v němž pod bodem A) na základě žádosti uživatelů S. podle § 88 odst 1 stavebního zákona dodatečně povolil vestavbu koupelny a vydal i povolení k jejímu užívání a pod bode B) nařídil J. S. jako stavebníkovi uvedení příčky mezi pokoji do stavu odpovídajícího kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 4. 7. 1901. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. V žalobě uvedla, že její zástupce se k tomuto rozhodnutí vyjádřit nemohl, neboť opakovaně nebyl obeslán. Uvedla, že proti rozhodnutí se odvolali i manželé S., kteří připustili, že k úpravám v bytě nebyl dán písemný souhlas. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 3. 2004 pak byl výrok pod bodem B) vypuštěn a výrok pod bodem A) ponechán beze změn. Z rozhodnutí žalovaného je podle žalobkyně patrné, že nevzal v potaz její argumenty uvedené v odvolání a nezabýval se otázkou, že neexistuje souhlas vlastníka nemovitosti – a to ani žalobkyně samotné, ani jejího právního předchůdce. Žalobkyně poukázala i na to, že neexistuje ani žádná dohoda s OPBH např. o financování stavby či o změně nebo naopak nezměnění kategorie bytu po stavebních úpravách. Podle žalobkyně tak jsou zcela ignorována její vlastnická práva a dochází k porušení stavebního zákona, Ústavy i Listiny. Žalobkyně dále namítla, že účtování vodného a stočného nemůže být považováno za písemný souhlas se stavbou koupelny, za irelevantní pokládá rovněž tvrzení žalovaného, že po dobu více než 8 let stavbu akceptovala, když navíc toto tvrzení přehlíží dopis žalobkyně ze dne 27. 11. 1996, v němž opětovně žádala o předložení dokladů k předmětné stavbě. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas rovněž s tvrzením žalovaného, že „nynější nesouhlas majitelky domu již nemůže být právně relevantní“. Poukázala na znění § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a na zde stanovenou podmínku, že stavebník podá žádost o dodatečné povolení stavby a předloží podklady a doklady jako k žádosti o stavební povolení. Náležitosti takové žádosti jsou uvedeny v § 16 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kde ve druhém odstavci pod písm. a) se stanoví, že k žádosti se připojí doklad, jímž stavebník prokazuje, že je vlastníkem pozemku nebo stavby nebo že má k pozemku nebo stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit stavbu, provést změnu stavby či udržovací práce na ní. Z § 58 odst. 2 stavebního zákona pak vyplývá, že stavebník musí vlastnické či jiné právo prokázat. Bez průkazu uvedeného práva nemůže být osoba v zákonném postavení stavebníka a není oprávněná k podání žádosti o stavební povolení či dodatečné povolení stavebních úprav. Dále žalobkyně uvádí, že lze dodatečně povolit stavební úpravy provedené bez stavebního povolení či nařídit jejich odstranění pouze vlastníku stavby. Stavební úpravy bytu nejsou samostatnou věcí, jsou součástí domu a jejich vlastníkem není nájemce, který je provedl, nýbrž vlastník domu. Stavební úpravy tedy nemohly být dodatečně povoleny nájemci, to by bylo možné pouze ve stavebním řízení podle § 58 odst. 3 stavebního zákona za podmínek, že nájemce stavby předloží písemnou dohodu s vlastníkem stavby. Taková písemná dohoda s v1astníkem stavby však nebyla stavebnímu úřadu ani žalovanému předložena a nájemci nemohou tedy být v postavení řádného stavebníka. Žalobkyně nesouhlasila ani s tvrzením žalovaného, že došlo ke zhodnocení nemovitosti a že neuváděla žádné věcné argumenty proti stavebním úpravám. Namítla, že opakovaně uváděla, že odmítá, aby na dřevěné chemicky neošetřené a nezpevněné podlaze byla provedena stavba koupelny, protože poškozuje nemovitost (následkem vlhkosti hnijí okenní rámy, hrozí hniloba stropním dřevěným konstrukcím). Uvedla dále, že S. si byli vědomi nezákonné stavby, o čemž svědčí stálá úhrada nájemného jako za byt III. kategorie, nepožádali o jiný výpočet, ač by tak měli učinit do 30 dnů po změně užívání bytu. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že žalovaný vypustil bod B) rozhodnutí stavebního úřadu a má za to, že není ani logické, že stavba pod bodem A) byla stavebním úřadem dodatečně povolena, zatímco stavbu pod bodem B) stavební úřad přikázal odstranit. Z rozhodnutí stavebního úřadu přitom neplyne, proč dospěl k těmto rozdílným závěrům. Za další nedostatek rozhodnutí pak žalobkyně označila v něm obsažené tvrzení, že právní zástupce žalobkyně nemusel být ve věci obeslán, neboť mohl kdykoli nahlédnout do spisu. Dle žalobkyně jde o jednu z vad, pro kterou mělo být prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k odstranění procesních vad s odkazem na § 25 odst. 3 správního řádu. Žádala, aby soud rozhodnutí žalovaného i prvoinstanční rozhodnutí zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náklady řízení. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že se v odůvodnění rozhodnutí zabýval otázkou souhlasu vlastníka domu k provedeným stavebním úpravám a dostatečně ji odůvodnil. Žalovaný poukázal dále na to, že žalobkyně dala podnět k zahájení řízeni o odstranění stavby přibližně 9 let poté, co se stala vlastníkem domu, v průběhu této doby prokazatelně o provedených stavebních úpravách věděla, což ani nepopírá, nijak proti nim neprotestovala, dopis ze dne 27. 11. 1996, na který žalobkyně poukazuje, není součástí správního spisu. Žalovaný dále poukázal na to, že žádost o dodatečné povolení stavby podává podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavebník, nikoli vlastník stavby. Z formulace zmíněného zákonného ustanovení dále dovozova1, že v řízení o odstranění stavby nelze požadovat zcela shodné doklady jako ve stavebním řízení, neboť u některých dokladů je to povahou věci vyloučeno. Ustanovení týkající se stavebního řízení je proto třeba použít přiměřeně, s ohledem na povahu řízení o odstranění stavby. Nepochybně je např. vyloučeno, aby žádost obsahovala předpokládaný termín dokončení stavby, stejně tak nelze požadovat, aby byla předložena písemná dohoda s vlastníkem stavby v případě, je-li stavebníkem nájemce, neboť z povahy věci vyplývá, že taková dohoda musí být uzavřena předem. V řízení o odstranění stavby, jehož předmětem je stavba již dokončená, předložení dohody uzavřené před realizací stavby nepřichází v úvahu. Stavebník tedy v řízení o odstranění stavby musí prokázat oprávnění provést stavební úpravy na stavbě, jíž není vlastníkem, jinak. V daném případě nebyla ani dodatečně uzavřena žádná písemná dohoda s předchozím vlastníkem stavby, avšak vzhledem k tomu, že současný vlastník stavby po dobu 9 let provedené stavební úpravy akceptoval, je třeba mít za to, že s nimi vyslovil konkludentní souhlas a v zájmu zachování právní jistoty je pak zřejmé, že jednou udělený souhlas nelze vzít zpět. Proto není rozhodné, že v současné době vlastník stavby žádá odstranění provedených stavebních úprav. K žalobní námitce, že stavební úpravy znehodnocují nemovitost, žalovaný poukázal na to, že takové skutečnosti zjištěny nebyly, a uvedl, že v tomto směru žádné takové skutečnosti žalobkyně v řízení nenamítala. K žalobní námitce, že není zřejmé, proč stavební úřad ve svém rozhodnutí dospěl u dvou nepovolených staveb k různým závěrům a k žalobní námitce, že bod B) rozhodnutí stavebního úřadu neměl být žalovaným vypu