4 Azs 104/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 104/2005- 52 - text č. j. 4 Azs 104/2005 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: I. B., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. 6 Az 83/2003 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2001, č. j. OAM-6626/VL-11-P16-2001 rozhodlo Ministerstvo vnitra České republiky jako správní orgán prvého stupně, že se řízení o udělení azylu žalobci zastavuje podle § 25 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu) proto, že se ač řádně vyrozuměn, na žádný ze dvou stanovených termínů pohovoru k objasnění důvodů svého návrhu na zahájení řízení o udělení azylu bez řádné omluvy nedostavil. Stav spisového materiálu neumožnil správnímu orgánu rozhodnout ve věci. Rozklad podaný proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2002, č. j. OAM-978/AŘ-2002 a rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil. Ztotožnil se s důvody, na nichž spočívá rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a dodal, že bez součinnosti žalobce (dostavení se k pohovoru) nemohl být vyslechnut, takže nebylo možné řádně zjistit skutkový stav věci a rozhodnout meritorně tj. ve věci. Předvolánky mu byly doručeny podle zákona náhradním způsobem. K jeho tvrzení v rozkladu, že se v pobytovém středisku (místě evidovaného pobytu) nezdržoval od 9. 9. do 7. 11. 2001 uvedl, že z evidenční karty vyplývají údaje jiné, totiž že pobytové středisko opustil 5. 9. 2001, vrátil se 12. 9. 2001 a opět odešel, aniž oznámil, kam a na jak dlouho, dne 24. 9. 2001. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že se žalobce nezdržoval v pobytovém středisku a místo svého pobytu neoznámil, takže v době doručování předvolání k pohovorům nebyl správnímu orgánu znám jeho pobyt. Oprávněně proto doručoval předvolání uložením u pověřeného zaměstnance ministerstva, přičemž oznámení o uložení bylo vyvěšeno po stanovenou dobu na úřední desce. Bylo plně na žalobci, aby splnil své povinnosti žadatele o azyl a na předvolání se dostavil ve stanovené lhůtě k pohovoru. O termínech pohovorů byl vyrozuměn v souladu s tehdy platným § 24 odst. 3 zákona o azylu a není rozhodné, zda se o tom fakticky dozvěděl či nikoliv. Žalobce navíc porušení této své povinnosti dostavit se k pohovoru ani nezpochybnil, pouze uvedl, že porušení procedurálních pravidel nebylo z jeho strany vedeno snahou vyhnout se pohovoru. Ani na jeden z termínů pohovoru (24. 9. 2001, 10. 10. 2001) se nedostavil a svou přítomnost (zřejmě bylo míněno nepřítomnost) neomluvil. Bez součinnosti nemohl správní orgán žalobce vyslechnout, takže řízení podle § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu zastavil. Včasnou kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že soud i žalovaný správní orgán nesprávně posoudily právní otázku, zda je možné na případ stěžovatele vztáhnout ustanovení § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu a zmíněné ustanovení nelze aplikovat, protože při odchodu z azylového střediska na propustku vždy řádně ohlásil místo svého pobytu. Předvolání k pohovoru mělo být tedy zasláno na tuto adresu nebo měl správní orgán vyčkat stěžovatelova příchodu do azylového střediska, kam se v souladu se zákonem pravidelně dostavoval. Přístup správního orgánu označil za diskriminační a vyjádřil názor, že žalovaný překroutil fakta o jeho pobytu v azylovém středisku. Dále je stěžovatel toho mínění, že žalovaný nedostatečně provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval, že má stěžovatel jako účastník azylového řízení jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi a soud tuto skutečnost ponechal bez povšimnutí. Dále stěžovatel namítal, že soud byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Je přesvědčen o tom, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád, „s. ř.“), neboť jeho odůvodnění je nedostatečné. Jde o vadu, kterou nelze odstranit, takže je třeba správní řízení zopakovat. Stěžovatel také nesouhlasil se způsobem, jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Přehlíží stěžovatelovu situaci, díky níž nepovažuje svůj návrat do země původu vzhledem k chybějící ochraně policie za bezpečný. Domnívá se, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu, kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný ve svém písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a odkázal na správní spis. Navrhl její zamítnutí a návrh na přiznání odkladného účinku nepodpořil. Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle § 109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem je v tomto řízení přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. specifikované stěžovatelem. Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel v postavení žalobce před Městským soudem v Praze namítal pouze, že i přes to, že porušil pravidla a k pohovoru se nedostavil, má právo na věcné posouzení jeho žádosti o azyl správním orgánem z pohledu naplnění důvodů pro udělení azylu v České republice. Dodal, že nebylo jeho úmyslem vyhnout se objasnění důvodů podání žádosti, ale k pohovoru se nedostavil proto, že se o tom včas nedozvěděl. Z obsahu žaloby a rovněž z rekapitulace podstatných částí rozhodnutí správních orgánů, která jsou soudně přezkoumávána, je zřejmé, že velká část důvodů kasační stížnosti tak, jak je formuloval stěžovatel, nemůže z pohledu výše citovaného ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. obstát. Výtky ohledně nedostatků v provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu věci ve správním řízení ani ohledně náležitostí odůvodnění rozhodnutí správního orgánu podle § 47 odst. 3 s. ř. stěžovatel nevtělil do podané žaloby, takže se jimi Městský soud v Praze nemohl zabývat. Předmětem přezkumu rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem je na podkladě důvodů stěžovatelem v kasační stížnosti vymezených, podřaditelných pod některé z ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., posoudit, zda se soud správně, v souladu se zákonem vyrovnal se všemi žalobními body. V této fázi řízení nelze zkoumat postup žalovaného správního orgánu a jeho rozhodnutí z pohledu otázek, které krajský soud neřešil proto, že nic takového žalobce v žalobě nepožadoval. Z obsahu kasační stížnosti se naznačuje, že stěžovatel vytýkané nedostatky v dokazování spojuje s otázkou jeho perzekuce v zemi původu, kterou však správní orgány ani soud neřešily. Zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován, tedy zda splňuje podmínky pro udělení azylu podle zákona o azylu, vůbec nebylo ve správním řízení zkoumáno, protože bylo v prvním stupni rozhodnuto o jeho zastavení podle § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Toto ustanovení umožňuje zastavit řízení, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout. Správní řízení bylo tedy skončeno jinak než rozhodnutím ve věci (tj. zda se stěžovateli azyl uděluje či nikoliv) právě proto, že stěžovatel tím, že se nedostavoval k pohovorům, které měly osvětlit motiv jeho odchodu z vlasti a důvody, proč požádal o azyl v České republice, znemožnil správnímu orgánu opatřit si dostatek zjištění k náležitému posouzení jeho žádosti o azyl. Výpověď žadatele o azyl je totiž tím nejdůležitějším pramenem poznatků o důvodech jeho žádosti o poskytnutí ochrany cizím státem a bez ní se ve větši