5 As 49/2005 — Nejvyšší správní soud

5 As 49/2005- 129 - text č. j. 5 As 49/2005 - 129 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: E. p. s., zastoupeném Mgr. Jiřím Nezhybou, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, za účasti osoby zúčastněné na řízení L. P. D. C. R., s. r. o., zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, č. j. 11 Ca 126/2004 – 65, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou u Městského soudu v Praze dne 9. června 2005 se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku tamního soudu, kterým bylo rozhodnutí žalovaného č. j. 6594/OIP/03 ze dne 12. 3. 2004 zrušeno, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení; žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2000 Kč. Předmětným rozhodnutím žalovaný vyslovil, že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, č. j. OŽPZ-2373/2885/03-Chr, ze dne 24. září 2003 se mění v rozepsaném rozsahu, dále se ruší vyjmenované části, zpřesňuje se, popř. doplňuje, vše uvedeno na stranách č. 1 - 3 tohoto rozhodnutí; v ostatních částech zůstává výrok napadeného rozhodnutí beze změn. Stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrhu na přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 5 As 49/2005 - 107 ze dne 29. listopadu 2005 nevyhověl. Stěžovatel uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem. Stěžovatel zejména uvádí, že závěr soudu týkající se porušení procesních práv žalobce spočívající v tom, že správní orgán přistoupil k nařízení ústního jednání před uplynutím třicetidenní lhůty stanovené v ustanovení § 11 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o integrované prevenci“) postrádá oporu jak v citovaném zákoně, tak v zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“). Stěžovatel je přesvědčen, že předmětná lhůta je výlučně určena pro účely zveřejnění žádosti o povolení a nelze ji vykládat jako lhůtu určenou účastníkům k přípravě na ústní projednávání žádosti. Úkony spočívající zejména v postoupení žádosti o vydání integrovaného povolení, jejím zveřejnění, vyjádření, účasti odborně způsobilé osoby a ústním projednání žádosti jsou v zákoně o integrované prevenci upraveny v ustanoveních § 8 až § 12. Ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 cit. zákona zašle osoba odborně způsobilá vyjádření k žádosti o vydání integrovaného povolení, jakož i vyjádření k stanoviskům příslušných správních orgánů ve lhůtě 75-ti dnů poté, kdy žádost obdržela. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon o integrované prevenci nemá žádné ustanovení, které by výslovně vázalo termín konání ústního projednání žádosti o vydání integrovaného povolení na dobu po uplynutí 30-ti denní lhůty určené ustanovením § 11 odst. 4 cit. zákona. Lhůta určená ustanovením § 12 zákona o integrované prevenci není vázána na lhůtu určenou ustanovením § 11 odst. 4 cit. zákona. Skutečnost, že správní orgán nařídil jednání před uplynutím předmětné lhůty, nemá dle stěžovatele zásadní vliv na možnosti žalobce jako účastníka řízení vyjadřovat se k podkladům pro rozhodnutí, vyjádření odborně způsobilé osoby nevyjímaje, jelikož uskutečněním ústního projednání řízení nekončí a účastníci se i po tomto projednání mohou vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce tohoto práva zjevně využil, když dne 1. 9. 2003, tedy prokazatelně po konání ústního jednání, zaslal správnímu orgánu doplnění svého vyjádření. Svůj právní závěr stěžovatel opřel také o ustanovení § 13 zákona o integrované prevenci, které stanoví 45-ti denní lhůtu pro rozhodnutí správního orgánu o žádosti provozovatele zařízení. S ohledem na skutečnost, že tato lhůta počíná běžet ode dne obdržení vyjádření odborně způsobilé osoby měl by správní orgán při respektování právního závěru soudu pouze 15-ti denní lhůtu na rozhodnutí ve věci, a byl by nucen tuto lhůtu v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení prodlužovat postupem dle § 13 odst. 1 cit. zákona. Stěžovatel dále napadá závěr soudu týkající se časového omezení platnosti části integrovaného povolení v oblasti nakládání s vodami. Za emisní limity, o kterých citovaný zákon hovoří, nelze dle stěžovatele považovat dobu, na kterou bylo povolení s nakládáním s odpadními vodami uděleno, a závěr soudu, že žalovaný měl předmětné povolení omezit způsobem stanoveným zákonem o vodách, je v tomto důsledku nesprávný. Dle stěžovatele by časové omezení odporovalo koncepci a smyslu integrované prevence, neboť integrované povolení by prakticky přestalo být integrovaným povolením, a bylo by roztříštěno do samostatných částí podle té které složky životního prostředí. Jako takové je integrované povolení časově neomezené a jeho aktualizace je prováděna pomocí pravidelných ad hoc kontrol. Integrované povolení má za cíl zhodnotit dopady na životní prostředí jako celek a napomoci dosažení vysoké úrovně životního prostředí, čehož dosahuje tím, že stojí nad složkovou ochranou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na svou argumentaci, kterou podrobně rozvedl v žalobě a v replice k vyjádření žalovaného. Konstatuje, že ústní jednání bylo nařízeno neplatně, neboť k jeho nařízení správní orgán přistoupil, aniž by měl k dispozici kompletní vyjádření odborně způsobilé osoby. Žalobce měl pro přípravu na ústní jednání pouze 5 pracovních dnů. S ohledem na skutečnost, že vyjádření odborně způsobilé osoby se účastníkům řízení nedoručuje, je nutné lhůtu stanovenou v ustanovení § 11 odst. 4 zákona o integrované prevenci považovat za lhůtu, během níž mají účastníci možnost seznamovat se s obsahem vyjádření odborně způsobilé osoby a připravit se na ústní jednání. Žalobce odkazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/35/EC o účasti veřejnosti, kterou se mění také Směrnice 96/61/EC o integrované prevenci a omezování znečištění, ze kterých vyplývá povinnost zpřístupnit veřejnosti po přiměřenou dobu žádosti o povolení nových zařízení, tak aby se k nim veřejnost mohla vyjádřit, ještě před tím, než správní orgán dospěje k rozhodnutí. K otázce přiměřenosti lhůty žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 143/2001 – 165, ve kterém NSS konstatoval, že stanovení osmidenní lhůty pro vyjádření není sice samo o sobě porušením procesních předpisů, avšak na přiměřenost či nepřiměřenost uvedené lhůty je nutné usuzovat zejména z rozsahu materiálu, k němuž se má účastník řízení vyjadřovat, z jeho složitosti, z odborné úrovně, z důsledků, které z něj pro účastníka řízení či pro společnost vyplývají, jakož i z celkové doby trvání řízení. Ve věci časového omezení platnosti části integrovaného povolení v oblasti nakládání s vodami odkázal žalobce na ustanovení § 13 odst. 6 zákona o integrované prevenci, které požaduje zahrnutí podmínek, postupů a opatření, které by jinak byly stanoveny na základě zvláštních právních předpisů, tedy i podle zákona o vodách. Za takovou podmínku lze zcela jistě považovat i časové omezení doby platnosti povolení k nakládání s vodami podle § 9 zákona o vodách. Žalovaný se tak nemůže v tomto smyslu dovolávat speciality zákona o integrované prevenci, neboť jeho účelem je sice integrovat jednotlivá povolení podle tzv. složkových předpisů na ochranu životního prostředí do jednoho řízení, avšak za účelem vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Osoba zúčastněná na řízení, společnost L. P. D. C. R., s. r. o. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“), podala dne 10. červa 2006 do výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost. V kasační stížnosti se připojila k důvodům i argumentům žalovaného. Usnesením sp. zn. 5 As 50/2005 ze dne 24. října 2006 byla tato kasační stížnost pro opožděnost Nejvyšším správním soudem odmítnuta. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu především zjistil, že dne 31. 3. 2003 podala osoba zúčastněná na řízení ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje žádost o vydání integrovaného povolení pro zařízení „Technologický pracovní soubor pro nanášení organického povlaku na části televizní obrazovky – S.“