3 As 40/2004 — Nejvyšší správní soud

6 Ans 2/2006- 78 - text č. j. 6 Ans 2/2006 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce: V. C. R., a. s., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 12/2005 – 28 ze dne 13. 12. 2005, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20051/2004 - 611, a to do 30 dnů od nabytí právní moci jeho rozsudku. Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem napadeným touto kasační stížností splnil městský soud svou povinnost respektovat rozsudky Nejvyššího správního soudu (konkrétně např. rozsudek č. j. 3 Ans 1/2004, č. j. 3 As 40/2004, oba ze dne 8. 12. 2004). Dle stěžovatele se jedná o rozsudky, ve kterých Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že výzvy stěžovatele k zaplacení příspěvků držitelů telekomunikačních licencí na úhradu prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby, jsou rozhodnutími správního orgánu, jež měla být vydána podle obecných předpisů o správním řízení. Stěžovatel je však přesvědčen, že ze zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích v platném znění (dále jen „zákon o telekomunikacích“), a z vyhlášky č. 235/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence (dále jen „vyhláška“), jednoznačně vyplývá, že správní rozhodnutí o finančním příspěvku na účet univerzální služby by bylo rozhodnutím nicotným, vydaným nepříslušným správním orgánem, kterému zákon neudělil pravomoc rozhodnout o věci postupem podle obecných předpisů o správním řízení. Stěžovatel dále konstatuje, že žádný z postupů stěžovatele, jež jsou na základě zákonodárcovy snahy o efektivní stanovování vztahů subjektů působících na telekomunikačním trhu stanoveny normativními ustanoveními § 32 zákona o telekomunikacích, není postupem podle obecných předpisů o správním řízení. Pro úkony podle tohoto ustanovení je, s výjimkou odstavce 5, stanoveno jinak. Ustanovení § 32 odst. 7 zákona o telekomunikacích stěžovatele přímo zavazuje použít při výpočtu příspěvku na účet univerzální služby postup stanovený vyhláškou, čímž vylučuje uplatnění jakékoliv formy jeho úvahy a rozhodování. Také v dalších odstavcích § 32 zákona o telekomunikacích je stanoven výslovně jiný postup („stanoví jinak“), než v obecných předpisech o správním řízení. To je v souladu s § 102 odst. 1 zákona o telekomunikacích, což měl Nejvyšší správní soud ve svých dřívějších rozhodnutích přehlédnout. Všechna ustanovení v § 32 zákona o telekomunikacích, kromě odstavce 5, jinak stanoví. Dle stěžovatele je tento výklad zákona o telekomunikacích a názor Nejvyššího správního soudu v rozporu se zásadními principy právního státu (čl. 95 Ústavy a čl. 4 Listiny základních práv a svobod), mohl by vést k chaosu v celém právním řádu, právní nejistotě a ke zpochybnění ústavně kompatibilních ustanovení zákona. Předmětný právní názor Nejvyššího správního soudu je, dle stěžovatele, v důsledku jeho rozporu s legislativně technickými požadavky kladenými na normotvorbu současně v rozporu i celou řadou právních předpisů, vydaných v rámci právního řádu České republiky a důsledkem jeho uplatňování v praxi, bude nejednotnost jednotlivých aktů vydávaných v rámci tzv. síťových hospodářských odvětví a právní nejistota ve vztazích vznikajících v oborech elektronických komunikací, energetiky, dopravy, i v oborech dalších. Jako důkaz svého tvrzení stěžovatel odkazuje příkladmo na normativní úpravu prokazatelné ztráty v § 13 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), dále též v § 19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako v § 39a zákona č. 266/1994 Sb., o drahách ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel konstatuje, že v uvedených ustanoveních těchto zákonů je, obdobně jako v ustanovení § 32 odst. 7 zákona o telekomunikacích, zakotveno zmocnění vydat k vymezení prokazatelné ztráty, způsobu jejího výpočtu a dalších souvisejících segmentů, prováděcí předpis. Jak stěžovatel ověřil na Ministerstvu průmyslu a obchodu a na Ministerstvu dopravy, postupy příslušných orgánů vedoucí ke stanovení prokazatelné ztráty ze zákonem vymezených činností nejsou, obdobně jako je tomu v telekomunikacích, realizovány ve správním řízení, přestože v řízení ve věcech upravených uvedenými zákony se postupuje na základě zvláštního ustanovení v nich uvedeného podle obecných předpisů o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení citovaných zákonů nestanoví jinak. Ve všech příkladmo uvedených zákonech je postupováno jinak v důsledku normativního stanovení jiného postupu tamtéž, aniž by zákon obsahoval u prokazatelné ztráty další zvláštní ustanovení stanovující ještě jednou výslovně, že tento jiný postup se neřídí obecnými předpisy o správním řízení. K výše zmíněnému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel dále poznamenal, že orgánům činným v zákonodárném procesu není znám, nejsou s ním proto v souladu ani nejnovější právní předpisy, a to včetně zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, účinného dnem 1. 5. 2005. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl předmětný rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Stěžovatel zároveň podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento návrh odůvodnil tím, že bez přiznání odkladného účinku by se smysl kasační stížnosti a celá instituce kasační stížnosti staly v daném případě neúčinnými, bez ohledu na výsledný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dále uvedl, že přiznání odkladného účinku umožní stěžovateli, který má jako správní orgán vůči osobám činným na telekomunikačním trhu i ochranitelskou roli, realizovat v součinnosti se širokým okruhem držitelů telekomunikačních licencí, jejichž právní jistota by byla v případě nevyhovění kasační stížnosti otřesena, zákonem stanovené, ale i s ohledem na veřejný zájem potřebné kroky ke včasnému zmírnění možného negativního dopadu dalších průtahů placení ztráty z univerzální služby. Jedná se totiž o vztahy, v nichž nesplnění závazků má dopad na všechny hospodářské oblasti, na koncové uživatele telekomunikačních služeb, a tedy na celospolečenský zájem. Podáním ze dne 10. 5. 2006 stěžovatel doplnil kasační stížnost tak, že jednak poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 45/2004 ze dne 5. 8. 2005, v němž má být vyjádřeno, že až výzvou stěžovatele doručenou držiteli telekomunikační licence byla tomuto subjektu uložena povinnost zaplatit příspěvek do fondu univerzální služby, aniž této výzvě předcházel jiný individuální správní akt, proti kterému by se držitel telekomunikační licence mohl bránit opravnými prostředky a napadat jimi správnost provedeného výpočtu. Výpočet plateb předcházející výzvě nemá být podle uvedeného rozsudku individuálním správním aktem. Dále pak stěžovatel upozornil na rozsudek Městského soudu sp. zn. 7 Ca 10/2005 ze dne 3. 2. 2006 správní akt č. j. 20051/2004 - 611 ze dne 2. 8. 2004, z čehož dovozuje, že je mu znemožněno splnit povinnost stanovenou rozsudkem téhož soudu sp. zn. 11 Ca 12/2005 ze dne 13. 12. 2005. Proti rozsudku sp. zn. 7 Ca 10/2005 podal stěžovatel rovněž kasační stížnost a navrhl, aby o ní zdejší soud rozhodl „v jednotě“ s rozhodnutím o projednávané kasační stížnosti. Závěrem stěžovatel uvedl, že městský soud vydal již několik vzájemně se vylučujících rozsudků, aniž aplikoval dříve vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu. Žalobce k doplnění kasační stížnosti podal vyjádření, v němž uvedl, že při stanovení výše platby na účet univerzální služby, mělo být užito obecných předpisů o správním řízení; jak stanovení výše platby, tak stanovení výše prokazatelné ztráty mělo bezprostřední dopad na žalobce, jemuž tak vznikla povinnost k zaplacení finančního příspěvku v určité výši, jednalo se proto o rozhodnutí, proti němuž byl přípustný opravný prostředek. Žalobce navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20051/2004 - 611, byla stěžovatelem žalobci stanovena výše plateb na účet univerzální služby za rok 2003 ve výši 35 518 002 Kč, a to podle § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích (celková prokazatelná ztráta z poskytování univerz