6 As 23/2005 — Nejvyšší správní soud

6 As 23/2005- 66 - text č. j. 6 As 23/2005 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: C. Č. r., s. r. o., zastoupen Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Brno, Květná 15, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, č. j. 29 Ca 351/2002 - 46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna žalobci uhradit náklady řízení o kasační stížnosti v částce 2150 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupkyně žalobce Elišky Barthelemy, advokátky, se sídlem Praha 1, Petrská 12. Odůvodnění: Žalovaný správní orgán (Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát) - dále jen „stěžovatel“ – podává kasační stížnost směřující proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zrušena rozhodnutí orgánu I. i II. stupně ze dne 24. 4. 2002, č. j. 1015/27/4/02 SŘ, a č. j. 1004/75/9/02 - SŘ ze dne 13. 8. 2002 ve věci uložení pokuty žalobci za porušení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o potravinách“) a zákona č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství, a o změně některých souvisejících právních předpisů (dále jen „zákon o vinařství“), v částce 80 000 Kč. Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností; v ní namítá, že krajským soudem vytýkané pochybení spočívající v použití absorpční zásady při ukládání trestu za sbíhající se správní delikty žalobce v rozhodnutí žalovaného je nesprávným posouzením právní otázky. Stěžovatel užil při rozhodování o trestu za sbíhající se správní delikty absorpci sazeb, tedy analogii legis § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, a uložil trest za nejpřísněji postižitelný delikt, což je postup, který se nijak neprojevuje k tíži žalobce. Stěžovatel dále tvrdí, že je nesprávným názor, že z jeho rozhodnutí nelze dovodit, za které skutkové podstaty je ukládána sankce, neboť ve výroku jsou výslovně uvedena všechna ustanovení, která skutkové podstaty obsahují (příslušné pododstavce ustanovení § 3, § 6, § 10, § 11 zákona o potravinách, § 17 odst. 1 písm. b/ téhož zákona a § 11 písm. i/ bod č. 4 zákona o vinařství). Stěžovatel zastává názor, že ustanovení § 17 zákona o potravinách neobsahuje skutkové podstaty správních deliktů (s výjimkou § 17 odst. 1 písm. b/ zákona o potravinách), za něž byl žalobce postižen, toto ustanovení upravuje pouze výši pokut, které mohou být za spáchání deliktů uloženy. Skutkové podstaty jsou uvedeny v těch ustanoveních, jež jsou uvedena ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel tak namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Žalobce podal dne 23. 2. 2005 ke kasační stížnosti vyjádření, v němž uvedl, že má-li být sankce ukládána za porušení konkrétní skutkové podstaty, pak musí být v rozhodnutí uvedeno, která skutková podstata deliktu byla naplněna. V posuzované věci nebylo možno přezkoumat, za které delikty byl žalobce postižen. Žalobce rovněž vyjádřil svůj názor, že v této věci vůbec nemusela být užita analogie zákona o přestupcích pro ukládání trestu při souběhu deliktů. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Především Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci samé se již nezabývá návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; k tomu však dodává, že stěžovatel v návrhu neuvedl jedinou skutečnost, z níž by bylo lze odvozovat, že mu nepřiznáním odkladného účinku nastane nenahraditelná újma (srov. § 73 s. ř. s.). Ze správního a soudní spisu vyplývají pro posuzovanou věc tyto podstatné skutečnosti: Právní předchůdce stěžovatele vykonal v období od července do listopadu 2001 u žalobce (v jeho provozovně P., N. c. B. p., U l. 2/1074), jehož předmětem činnosti je mimo jiné koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a tedy i uvádění potravin do oběhu, kontrolu plnění povinností uložených takovým subjektům zákonem o potravinách a zákonem o vinařství. Při těchto kontrolách stěžovatel zjistil několikatero porušení cit. zákona, a to pokud jde o povinnosti uložené v jednotlivých pododstavcích ustanovení § 3, § 6, § 10, § 11 a § 17 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách. Jednalo se o taková porušení jako řádné označení potravin, nedodržování hygienických požadavků stanovených prováděcím předpisem, klamavé označování potraviny, apod. Za porušení povinností, která byla zachycena v kontrolních protokolech, uložil dne 24. 4. 2002 orgán I. stupně (podle tehdejších předpisů ředitel krajského inspektorátu České zemědělské a potravinářské inspekce), podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách pokutu ve výši 80 000 Kč. Výroková část tohoto rozhodnutí obsahuje pouze výčet ustanovení, která měla být porušena (§ 3, § 6, § 10 a § 11 zákona o potravinách, § 17 odst. 1 písm. b/ zákona o potravinách, § 11 zákona o vinařství) a odkaz na § 17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách, pokud jde o výši trestu. Ve výroku i odůvodnění tohoto rozhodnutí pak je popsáno jednání, kterého se měl žalobce v období od 4. 7. 2001 do 28. 11. 2001 dopustit, skutky jsou popsány, jak pokud jde o druh zboží, tak způsob jednání, kterým žalobce vymezené povinnosti porušil. Orgán I. stupně podle odůvodnění dovodil, že se jedná o naplnění skutkových podstat sbíhajících se deliktů, a proto uložil trest za nejpřísněji trestané pochybení, kterým v této věci mělo být porušení § 10 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona o potravinách, proto byla pokuta uložena v rozsahu daném § 17 odst. 3 tohoto zákona, který umožňuje uložit pokutu až do výše 3 miliónů Kč. K odvolání žalobce správní orgán II. stupně (jehož právním nástupcem je stěžovatel) napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Žalobce přitom v odvolání namítal, že z výroku ani odůvodnění rozhodnutí orgánu I. stupně není zřejmé, jakým způsobem se došlo k výši uložené pokuty, neboť za naplnění skutkové podstaty podle § 17 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách nemohla být uložena pokuta podle § 17 odst. 3 písm. c), podle zákona o potravinách neměla být žalobci ukládána pokuta za porušení zákona o vinařství, který obsahuje vlastní sankční ustanovení, a z rozhodnutí orgánu I. stupně nebylo patrné, které ustanovení umožňuje ukládat sankci za nejpřísněji postižitelný delikt. Výrok rozhodnutí je nepřesný a neurčitý a tudíž nepřezkoumatelný. Stěžovatel tehdy ve svém rozhodnutí o odvolání uvedl, že rozhodnutí orgánu I. stupně obsahuje náležitosti podle § 47 odst. 2 správního řádu, tedy ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, žalobce naplnil skutkovou podstatu řady deliktů, údajně v jednočinném souběhu, byl však postižen za delikt nejpřísněji trestný, přičemž se rovněž zabýval odůvodněním výše pokuty. V rozhodnutí o odvolání také přezkoumal další žalobcovy námitky. Žalobce podal u krajského soudu včas proti tomuto rozhodnutí žalobu; namítal v podstatě identické výhrady jako v řízení správním, ve vztahu k uložené sankci a nejasnostem ohledně specifikaci deliktů, za které byla pokuta uložena, dále uplatnil námitky ke zjišťování skutkového stavu věci (hodnocení důkazů). Krajský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí správních orgánů I. i II. stupně pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti výroku a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vyslovil názor, že skutkové podstaty správních deliktů jsou v zákoně o potravinách soustředěny v § 17 odst. 2 a 3; stěžovatel mohl uložit trest za nejpřísněji trestný delikt, toto své rozhodnutí měl však opřít o všechna ustanovení upravující správní delikty, jichž se měl žalobce dopustit. Analogické použití § 12 odst. 2 zákona o přestupcích nepovažoval krajský soud za případné s ohledem na konstrukci deliktní odpovědnosti. Při absenci právní úpravy nelze bezpečně dovodit, že pokuta je ukládána i za taková porušení zákona, která nejsou postižitelná dle ustanovení nejpřísnějšího. Z výroku rozhodnutí orgánu I. stupně tedy nebylo seznatelné, za které delikty je sankce ukládána. Dále krajský soud přezkoumal i ostatní uplatněné žalobní námitky a shledal je nedůvodnými. Napadené rozhodnutí stěžovatele i orgánu I. stupně poté krajský soud zrušil pro vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, a to v otázce abs