7 Afs 41/2005 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 41/2005- 45 - text  7 Afs 41/2005 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2004, č. j. 31 Ca 160/2003 – 18, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2004, č. j. 31 Ca 160/2003 – 18, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „správní orgán“) ze dne 9. 9. 2003, č. j. 1708/110/2003Ve, 1709/110/2003-Ve a 1710/110/2003-Ve, jímž byla zamítnuta jeho odvolání proti platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Jičíně (dále též „správce daně“) dne 4. 12. 2002, č. j. 57271/02/238911/1112, 57296/02/238911/1112, 57297/02/238911/1112, kterými byla stěžovateli za pomoci pomůcek vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998, 1999 a 2000. Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zdůraznil, že je nelogické, aby správce daně zdaňoval něco, co zdanění nepodléhá, protože nevzniká-li vůbec daňová povinnost ze zákona, pak správce daně nemůže vyměřit daň ani podle pomůcek, a to ani tehdy, když daňový subjekt nepodal na výzvu správce daně daňové přiznání. Ačkoliv tyto skutečnosti uvedl stěžovatel již v žalobě, krajský soud se s nimi nevypořádal. Stěžovatel dále uvedl, že smlouva o nájmu ubytovacího prostředku, kterou uzavřel se svým zaměstnavatelem p. V. B., nemohla být smlouvou o nájmu, neboť nebyla míněna jako smlouva nájemní a jako smluvní typ neodpovídá ust. § 630 obchodního zákoníku a dále podrobně popsal užívání předmětného automobilu. Akcentoval skutečnost, že správní orgán stejně jako správce daně postupovaly v rozporu s ust. § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, když neposoudily smlouvu o nájmu ubytovacího prostředku dle jejího skutečného obsahu, čímž porušily i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Příjem stěžovatele na základě zmíněné smlouvy nebyl příjmem z pronájmu, který by měl zdaňovat podle ust. § 9 zákona o daních z příjmů, ale byl příjmem, který podle ust. § 6 odst. 7 cit. zákona není předmětem daně. Stěžovatel tedy nebyl povinen na výzvu správce daně podávat daňové přiznání a krajský soud celou věc nesprávně posoudil. Zavádějícím je i názor soudu, že správce daně přihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro stěžovatele, protože správce daně nepřihlédl ke skutečnému obsahu právního úkonu, a tak postupoval v rozporu s ust. § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. V neposlední řadě správní orgán vydal své rozhodnutí bez jednání se stěžovatelem, čímž porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, ust. § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a čl. 14 Charty základních práv Evropské unie. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu zpět k dalšímu řízení. Správní orgán ve svém vyjádření vyslovil, že v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil svůj postup, na kterém trvá. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Výzvami k podání daňového přiznání ze dne 26. 4. 2002 vyzval správce daně daňový subjekt k podání daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2000, 1999 a 1998. Na ně však daňový subjekt žádným způsobem nereagoval. V rámci ústního jednání konaného dne 29. 4. 2002 u správce daně daňový subjekt potvrdil, že uzavřel smlouvu o nájmu ubytovacího prostředku s p. V. B. s tím, že mu nájemné z této smlouvy bylo vypláceno každý měsíc společně s výplatou. Součástí správního spisu je i „Smlouva o nájmu ubytovacího prostředku“ uzavřená dne 1. 7. 1997 mezi daňovým subjektem jako pronajímatelem a p. B. jako nájemcem. Předmětem nájmu byl obytný vůz  karavan, který byl přenechán nájemci k ubytování zaměstnanců na stavbách. Nájemné bylo sjednáno ve výši 1920 Kč za kalendářní týden, maximálně 96 000 Kč za kalendářní rok. Správní spis obsahuje i výplatní sáček daňového subjektu, na kterém jsou podrobně rozepsány mzdy za jednotlivé měsíce, společně s částkou 96 000 Kč nazvanou „úhrada smlouvy z 1. 7. 97“, která je podepsána daňovým subjektem. Ve spise je rovněž založen tzv. „Dodatek smlouvy o nájmu ubytovacího prostředku“ ze dne 2. 5. 2002, kterým původní smluvní strany změnily původní smlouvu na „Smlouvu o náhradě za opotřebení vlastního zařízení, podle zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů – Zákoník práce § 131“. Současně byl nahrazen termín „nájem“ termínem „náhrada“, když bylo vysloveno, že dodatek je účinný se zpětnou platností ke dni 1. 7. 1997. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Podle ust. § 44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula. Podle ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Dle ust. § 46 odst. 3 cit. zákona stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Podle ust. § 50 odst. 5 cit. zákona směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně. Dle ust. § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Podle ust. § 131 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákoník práce“), zaměstnavatel poskytuje za podmínek a ve výši stanovené zvláštním zákonem zaměstnancům náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů, které jim vzniknou při plnění pracovních povinností. Za podmínek a ve výši dohodnuté v kolektivní smlouvě nebo stanovené ve vnitřním předpisu poskytuje zaměstnavatel zaměstnancům náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, pokud jich používají s jeho souhlasem; to se nevztahuje na používání motorového vozidla, používaného se souhlasem zaměstnavatele pro výkon práce. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost. V souzené věci byl daňový subjekt správcem daně dle ust. § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vyzván k podání daňového přiznání. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v případě, že správce daně vyzve daňový subjekt k podání daňového přiznání, je tento vždy povinen přiznání podat, a to i v případě, že by jeho výsledná daňová povinnost byla rovna nule.Vzhledem k okolnosti, že daňový subjekt na tuto výzvu patřičným způsobem nereagoval, tj. nepodal daňové přiznání, byla tím naplněna dikce ust. § 44 zákona o správě daní a poplatků a správce daně byl oprávněn zjistit základ daně a stanovit