2 Afs 173/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 173/2006- 77 - text č. j. 2 Afs 173/2006 - 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: J., s. r. o., zast. JUDr. Pavlem Liškou, advokátem se sídlem Krupská 4/1741, Praha 10, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 10 Ca 42/2005 - 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba jeho proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2005, č. j. FŘ-4979/17/04. Tímto správním rozhodnutím žalovaný změnil platební výměr č. j. 127066/04/010980/7522 ze dne 6. 4. 2004 tak, že uložený odvod ve výši 88 644,50 Kč snížil na částku 74 346 Kč. Stěžovatel kasační stížnost opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud v Praze podle stěžovatele rozhodoval jednostranně a neopatřil si žádné důkazy pro své rozhodnutí a v zásadě pouze opsal vyjádření žalovaného bez jakékoliv snahy o zjištění pravdivosti uváděných tvrzení. Podle stěžovatele soud nesprávně interpretoval dohodu o vytvoření chráněných pracovních míst mezi ním a Úřadem práce v Pelhřimově (jednalo se o dohodu č. PEA-D-1/2001 ze dne 9. 2. 2001 mezi stěžovatelem a Českou republikou – Úřadem práce v Pelhřimově o zřízení pracovního místa v chráněné dílně, na jejímž základě obdržel stěžovatel rozhodnutím Úřadu práce v Pelhřimově ze dne 9. 2. 2001, č. j. PEA-D-1/2001, příspěvek na zřízení pracovních míst v chráněné dílně v celkové výši 700 000 Kč – pozn. NSS). Tato dohoda v čl. II bodu 1. podle stěžovatele stanoví povinnost stěžovatele zřídit 8 pracovních míst a po dobu 24 měsíců tato místa obsazovat zaměstnanci se změněnou pracovní schopností. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací žalovaného, že se jedná o obsazení dotovaného místa nepřetržitě po 24 měsíců. Podle stěžovatele zákon ani uzavřená dohoda nic takového nestanoví a uvedená interpretace ignoruje povahu pracovního procesu a situaci na trhu práce. Je logické, že zaměstnanci se změněnou pracovní schopností mohou ukončit pracovní poměr ze zdravotních důvodů kdykoliv, jestliže skončení doporučí lékař. Zaměstnavatel by tedy musel zaměstnávat vždy minimálně o jednoho pracovníka v této kategorii více. I možnost zaměstnat na uvedeném místě jiného zaměstnance není jednoduchá, protože se podle stěžovatele jedná o kategorii specifickou. Stěžovatel předpokládal, že je jeho povinností na vytvořeném místě zaměstnávat zaměstnance se změněnou pracovní schopností. Doba 24 měsíců není v dohodě ani v zákoně nijak přesněji specifikována. Dále stěžovatel předpokládal, že nesmí toto pracovní místo obsadit zaměstnancem bez změněné pracovní schopnosti. Podle stěžovatele je nesmyslné tvrzení soudu, že na místa byli přijímáni zaměstnanci bez „zdravotního pojištění“ (podle kontextu kasační stížnosti zde stěžovatel pravděpodobně myslel bez „zdravotního postižení“, přesněji řečeno bez „změněné pracovní schopnosti“ – pozn. NSS). Počet pracovních míst v dílně byl omezen pouze velikostí místnosti, nikoliv dotací. Dílna měla volnou kapacitu až do 14 pracovníků. Počet pracovníků se tak podle stěžovatele odvíjel pouze podle množství zakázek. Stěžovatel dále uvádí, že soud nekriticky a bez důkazů přejímá tvrzení žalovaného o pomoci pracovního úřadu v otázce náboru zaměstnanců. Skutečnost podle stěžovatele byla taková, že pracovní úřad předal žalobci seznam uchazečů o zaměstnání se změněnou pracovní schopností a další jeho pomoc se zúžila na provádění kontrol. Pracovním úřadem nebyl poslán k přijmutí žádný uchazeč o zaměstnání. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stížní námitka podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (toto ustanovení stěžovatel v kasační stížnosti též zmiňuje) z povahy věci vůbec nepadá v úvahu, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, nikoli však, jak je tomu v případě stěžovatele, na rozsudek ve věci samé. Stěžovatel jednak podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá nepřezkoumatelnost rozsudku. Podle stěžovatele Městský soud v Praze rozhodoval jednostranně, neopatřil si žádné důkazy pro své rozhodnutí a nevyvinul snahu o zjištění pravdivosti žalovaným uváděných tvrzení. Stěžovatel ovšem neuvedl, v jakých konkrétních ohledech (např. ve vztahu k jakým žalobním důvodům či jaké jiné argumentaci stěžovatele) má být napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Dále stěžovatel podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítá, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil několik právních otázek: 1) V první řadě měl soud nesprávně interpretovat čl. II bod 1. uzavřené dohody č. PEA-D-1/2001 ze dne 9. 2. 2001 o zřízení pracovního místa v chráněné dílně a ustanovení § 7 vyhlášky č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní rehabilitace občanů se změněnou pracovní schopností (dále jen „vyhláška č. 115/1992 Sb.“), tak, že stěžovatel byl povinen k tomu, aby splnil podmínky poskytnutí příspěvku, zřídit a obsadit do 60 dnů od poskytnutí příspěvku předepsaný počet chráněných pracovních míst a tato mít obsazena občany se změněnou pracovní schopností nejméně po dobu 24 měsíců, což znamená, že po celou tuto dobu musela být všechna pracovní místa, na něž se vztahoval poskytnutý příspěvek, také skutečně obsazena. 2) Dále měl soud nesprávně dospět k závěru, že úřad práce poskytoval stěžovateli potřebnou součinnost při vyhledávání zaměstnanců se změněnou pracovní schopností pro stěžovatelovu chráněnou dílnu. 3) Konečně pak podle stěžovatele soud nesprávně usoudil, že v chráněné dílně byli zaměstnáni zaměstnanci bez změněné pracovní schopnosti. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. IV. Z obsahu soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodující pro posouzení kasační stížnosti: Mezi stěžovatelem jako zaměstnavatelem a Úřadem práce v Pelhřimově byla pod č. PEA-D-1/2001 dne 9. 2. 2001 uzavřena dohoda o zřízení pracovního místa v chráněné dílně. Podle čl. I této dohody je předmětem dohody, uzavírané podle § 22 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a § 6 a 7 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 115/1992 Sb., poskytnutí příspěvku na zřízení pracovního místa v chráněné dílně pro občana se změněnou pracovní schopností. Podle článku II bodu 1. se zaměstnavatel zavazuje zřídit a obsadit nejpozději do 60 dnů od podpisu této dohody níže uvedená pracovní místa pro občany se změněnou pracovní schopností doporučenými úřadem práce. Každé z takto zřízených míst musí být zachováno a obsazeno nejméně po dobu 24 měsíců ode dne poskytnutí příspěvku. Podle čl. II bodu 2. se stěžovatel jako zaměstnavatel zavázal předkládat úřadu práce kopie pracovních smluv do 5 pracovních dnů od vzniku pracovního poměru a dále oznamovat písemně úřadu práce den, způsob a důvod skončení pracovního poměru zaměstnance, který byl přijat na místo vytvořené na základě této dohody, a to neprodleně nejpozději do 5 pracovních dnů od skončení pracovního poměru. Podle čl. II bodu 3. se stěžovatel zavázal oznamovat úřadu práce neprodleně písemně veškeré změny, které mohou ovlivnit plnění této dohody, rovněž nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala; dle čl. II bodu 4. se stěžovatel zavázal finanční prostředky poskytnuté na základě této dohody použít pouze na úhradu nákladů spojených se zřízením nových pracovních míst v dílně oděvů a prodejně, jmenovitě na šicí stroje, děrovačku, knoflíkovačku, pracovní stoly, pracovní židle, kádě na textil, pracovní pomůcky, prodejní pult atd. Podle čl. II bodu 5. takto vynaložené finanční prostředky měl stěžovatel doložit úřadu originály dokladů o zaplacení k odsouhlasení vždy do 15 dnů po realizaci. Poskytnutou dotaci se stěžovatel zavázal čerpat do 31. 7. 2001 a rovněž se zavázal prokázat použití prostředků v souladu s touto dohodou. Podle čl. II bodu 6. se dále zavázal vrátit úřadu práce nevyčerpanou část poskytnutých finančních prostředků nejpozději do 1 měsíce po uplynutí termínu na vyčerpání a dále vrátit úřadu práce poskytnutý příspěvek nebo jeho poměrnou část odpovídající době, kterou nepln