2 As 6/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 6/2006- 43 - text č. j. 2 As 6/2006 - 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. d., o. p. s. a b. d., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3/936, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, č. j. 5 Ca 212/2005 - 17, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, č. j. 5 Ca 212/2005 - 17, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení, kterým městský soud odmítl jeho žalobu proti výměru Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 1951, č. j. IV/2-4420/21-24/9-1951. Tímto výměrem ministerstvo zrušilo podle ustanovení § 4 zákona č. 110/1950 Sb., o organisaci bytového majetku a o F. b. h., bytové sdružení L. d., o. p. s. a b. d. pro V. P., jeho blíže specifikovaný majetek převedlo na stát a svěřilo jej do správy B. p. h. m. P., kom. podniku. V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že předmětné rozhodnutí Ministerstva vnitra nebylo do 1. 1. 1992 přezkoumatelné ve správním soudnictví. V daném případě však nebyly splněny podmínky řízení, vyplývající ze zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), jelikož stěžovatel byl zapsán do obchodního rejstříku dne 4. 11. 1994 a není tedy subjektem, o jehož právech bylo rozhodováno citovaným výměrem ministerstva vnitra. Není proto ani aktivně legitimován k podání žaloby proti tomuto výměru. Podstata kasační stížnosti spočívá v tom, že předmětný výměr Ministerstva vnitra byl natolik vadný, že nemohl způsobit zánik bytového sdružení „L. d.“. Protože tedy k zániku tohoto subjektu vůbec nedošlo, bylo účastníkem řízení před městským soudem původní družstvo „L. d.“, kterému byl v roce 1994 na základě původních stanov ze 7. 10. 1945 valnou hromadou, na které se sešlo 50% přeživších členů, toliko ustaven nový orgán, a nikoliv zcela nový subjekt, vzniklý teprve zápisem do obchodního rejstříku dne 4. 11. 1994, jak nesprávně dovodil městský soud. Ředitelem se tak stal ing. V. K., jehož členství bylo odvozeno z jeho dědického nároku po zemřelých rodičích. Stěžovatel dodává, že v tomto řízení jde o odčinění spáchané křivdy či dokonce zločinu totalitní moci na nevinných občanech, a proto navrhuje napadené usnesení městského soudu zrušit. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci brojí kasační stížnost proti usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele. V tomto případě proto připadá v úvahu toliko kasační důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který má právě v těchto procesních situacích povahu důvodu speciálního. Podle tohoto ustanovení totiž lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Jakkoliv tedy stěžovatel výslovně neoznačil žádný ze zákonných důvodů kasační stížnosti, vycházel zdejší soud z obsahu kasační stížnosti a svoji další pozornost proto upřel právě na případné naplnění tohoto důvodu. Nejvyšší správní soud především uvádí, že v projednávané věci nemá žádné pochybnosti o tom, že předmětný výměr Ministerstva vnitra představoval zcela účelový a politicky motivovaný akt, vydaný v rámci totalitních praktik bývalého komunistického režimu, který je třeba spatřovat v celkovém kontextu persekuce jednotlivých členů uvedeného bytového sdružení. Na to přesvědčivě poukazuje obsah správního spisu, na který v této souvislosti postačuje odkázat – viz zejména přípis Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 14. 4. 1997, č. j. 3318/97, odpověď Ministerstva vnitra ze dne 16. 7. 1998, č. j. VS/31/3625/98-108, dopis primátora hl. m. Prahy ze dne 4. 11. 1994, č. j. 115583/94, odpověď ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dr. V. B. ze dne 4. 9. 1995, č. j. ÚDV-140/95 anebo dopis Generální prokuratury ze dne 30. 8. 1993, č. j. III Gd 1470/93). Dále je důležité konstatovat, že ratio decidendi napadeného usnesení městského soudu je založeno na názoru, že předmětným výměrem Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 1951 došlo ke zrušení bytového sdružení L. d., o. p. s. a b. d. pro V. P., takže stěžovatel, zapsaný do obchodního rejstříku od 4. 11. 1994, je odlišnou právnickou osobou, jejíž práva tímto výměrem nemohla být porušena. Tuto úvahu městského soudu však Nejvyšší správní soud považuje za značně zkratkovitou. Tato velmi strohá a značně formalistická argumentace totiž zcela opomíjí specifika daného případu, jehož podstata spočívá v cílené persekuci totalitní moci namířené proti této právnické osobě i jejím jednotlivým členům (jak uvádí stěžovatel, ve stejné době bylo zatčeno 28 osob působících v tomto družstvu; později byli všichni osvobozeni), kdy v podmínkách bývalého režimu samozřejmě nebylo možno se proti těmto praktikám jakkoliv reálně bránit právními prostředky. Usnesení městského soudu je v tomto směru velmi chatrně odůvodněno, jelikož soud se v něm nikterak nevypořádává se stěžejní argumentací stěžovatele (viz obsah žaloby ze dne 16. 8. 2004) vedenou v tom smyslu, že k zániku původního družstva vůbec nedošlo, jelikož předmětný výměr nemohl nabýt právní moci, když tomuto družstvu nebyl doručen, že tento výměr byl retroaktivní, nebyl podepsán, a že tedy se jedná o rozhodnutí nicotné. Navíc, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu, takto apodikticky vyjádřené konstatování neexistence aktivní legitimace stěžovatele v takto specifickém případě neobstojí ani ve srovnání s principielně obdobnými případy, jako byl např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 5 A 35/2002, navazující na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 189/02, a zejména nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 462/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 7 a násl.) v tzv. kauze Lidový dům. Jakkoliv není sporu o tom, že podání žaloby aktivně legitimovaným subjektem představuje jednu z podmínek řízení, jejíž absence neumožňuje soudu meritorně rozhodovat, je s ohledem na specifika této věci zjevné, že od sebe nelze oddělit otázku aktivní legitimace stěžovatele od otázky platnosti předmětného výměru Ministerstva vnitra tak, jak to fakticky učinil městský soud tím, že se platností výměru vůbec nezabýval. Podstata námitek stěžovatele totiž brojí právě proti tomu, že k zániku původního subjektu v roce 1951 nemohlo dojít, a to právě s ohledem na povahu tohoto výměru. Z toho pak stěžovatel dovozuje svoji aktivní legitimaci v žalobním řízení. Jinak řečeno tvrdí, že se ve skutečnosti jedná pořád o stejný subjekt, protože jeho zrušení bylo provedeno právně neúčinným způsobem. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že při vydání předmětného výměru Ministerstvo vnitra výslovně vycházelo z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 110/1950 Sb., podle něhož „Ministerstvo práce a sociální péče v dohodě s věcně příslušným ministerstvem může zrušit jednotlivá bytová sdružení a převést jejich majetek na stát a svěřit do správy některému podniku nebo tento majetek převést zcela nebo zčásti na některé obecně prospěšné bytové družstvo.“ Z ustanovení § 1 písm. a) ústavního zákona č. 47/1950 Sb., o úpravách v organisaci veřejné správy přitom plyne ústavní zmocnění vládě „upravovat působnost ministerstev, pověřenectev i jiných orgánů veřejné správy“. Na toto ústavní zmocnění navazuje vládní nařízení č. 74/1951 Sb., kterým se zřizují nová ministerstva, podle jehož ustanovení § 3 se z ministerstva práce a sociální péče zřizuje ministerstvo pracovních sil. Podle ustanovení § 4 stejného nařízení „podrobné vymezení úkolů jednotlivých ministerstvech, a to i v souvislosti s přesuny působnosti prováděnými podle tohoto nařízení, přísluší zúčastněným ministrům v dohodě s ministrem vnitra.“ Konečně podle vyhlášky č. 316/1951 Ú. l., kterou se přesunují některé úkoly z oboru působnosti bývalého ministerstva práce a sociálních věcí na jiná ministerstva, plyne, že do oboru působnosti ministerstva vnitra přechází rovněž provádění předpisů o organisaci bytového majetku a o Fondu bytového hospodářství (§ 2 bod 3.), což zjevně dopadá i na případy aplikace zákona č. 110/1950 Sb., o organisaci bytového majetku a o Fondu bytového hospodářství. V projednávané věci tak lze prima facie konstatovat, že shora popsané zmocnění Ministerstva vnitra k vydávání rozhodnutí podle zákona č. 110/1950 Sb. neobstojí při konfrontaci s elementárními měřítky právního státu, a to již proto, že ústavodárce k úpravě působnosti ministerstev v