3 Ads 19/2006 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 19/2006- 36 - text č. j. 3 Ads 19/2006 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce J. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 73/2005 – 12, ze dne 11. 11. 2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 19. 5. 2005. Česká správa sociálního zabezpečení jím rozhodla o žádosti žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování přípatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení“) tak, že podle § 2 odst. 1 nařízení přiznala žalobci od 10. 1. 2005 příplatek k starobnímu důchodu ve výši 200 Kč za dobu jeho věznění od 5. 9. 1957 do 2. 1. 1958. Současně žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku za dobu od 7. 12. 1956 do 7. 2. 1957 a od 9. 8. 1957 do 4. 9. 1957. Zamítavý výrok odůvodnila tím, že pro dobu od 7. 12. 1956 do 7. 2. 1957 a od 9. 8. 1957 do 4. 9. 1957 nebyly splněny podmínky ust. § 1 písm. a) nařízení, protože trest odnětí svobody vykonaný v uvedené době nelze považovat za neoprávněný. V rozsahu této doby byl rehabilitačním rozsudkem č.j. 3 Rtv-244/90, ze dne 20. 11. 1990 vydaným Vojenským soudem v Trenčíně stanoven přiměřený trest za trestný čin rehabilitací nedotčený. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu: Dne 29. 12. 2004 podal žalobce žádost o příplatek ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Svůj nárok doložil usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 20. 11. 1990, č.j. 3 Rtv-244/90, kterým byl uznán částečně účastným rehabilitace ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“). Citovaným usnesením byl zrušen rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně č. T-3/57, ze dne 16. 7. 1957 podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. ve výroku o vině, kterým byl žalobce uznán vinným z trestného činu podvracení republiky podle § 79a trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. pak určil soud za trestný čin nedovoleného držení výbušnin podle § 196 odst. 2 trestního zákona, kterým byl žalobce uznán vinným v souběhu s výše uvedeným rehabilitovaným trestným činem a na který se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje, trest odnětí svobody na tři měsíce. Žalovaná proto dospěla k závěru, že žalobce je účasten soudní rehabilitace s výjimkou těchto tří měsíců. Podle potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 21. 9. 2001, č.j. GŘVS 2187/2242/53/2001 vykonal žalobce od 7. 12. 1956 do 7. 2. 1957 vazbu a v době od 9. 8. 1957 do 2. 1. 1958 výkon trestu. Celkově tato doba představuje sedm měsíců, z nichž tři nelze pro odškodnění dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. zahrnout s ohledem na uvedené usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 20. 11. 1990. V řízení před soudem žalobce předložil dvě usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 3. 1. 1958. Prvním usnesením byl žalobci po projednání změny výměry trestu vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 uložen podle § 392 odst. 1 trestního řádu za amnestií nedotčený trestný čin podvracení republiky podle § 79a odst. 1, 4 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců nepodmíněně. Druhým usnesením bylo rozhodnuto podle čl. I. odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12. 1957 tak, že se žalobci promíjí trest za trestný čin nedovoleného držení výbušnin podle § 196 odst. 2 trestního zákona, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně sp. zn. T 3/57, ze dne 16. 7. 1957, a to trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, a za trestný čin podvracení republiky podle § 79a odst. 1, 4 trestního zákona z trestu devíti měsíců zbytek trestu odnětí svobody, jelikož ke dni vyhlášení amnestie nepřevyšoval šest měsíců odnětí svobody. Česká správa sociálního zabezpečení tak podle žalobce mylně z rehabilitačního usnesení dovodila, že trest tří měsíců odnětí svobody za nedovolené držení výbušnin, na který se rehabilitace nevztahuje, žalobce vykonal dobou vyšetřovací vazby nebo ve výkonu trestu v době od 9. 8. 1957 do 2. 1. 1958. Jak vyplývá z předložených amnestijních usnesení, není tomu tak. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žalovaná při rozhodování o nároku žalobce na příplatek neměla k dispozici všechny podklady, které se týkají projednávané věci, a vycházela tak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Z usnesení, která žalobce doložil až v řízení před soudem, vyplývá, že výkon vazby i trestu odnětí svobody v celkové délce sedmi měsíců byl vykonán pouze za trestný čin podvracení republiky, pro který byl žalobce rehabilitován. Trest devíti měsíců uložený žalobci usnesením ze dne 3. 1. 1958 za trestný čin podvracení republiky nebyl žalobcem vykonán v celém rozsahu, neboť v době vyhlášení amnestie již nepřevyšoval dobu šesti měsíců, pročež byl žalobci prominut i zbytek tohoto trestu. Městský soud v Praze proto vrátil věc žalované podle ust. § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) k dalšímu řízení. Přitom jí uložil zahrnout jako podklad pro rozhodnutí i doklady předložené žalobcem při soudním jednání, tj. usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 3. 1. 1958, sp. zn. T 3/57 a započíst doloženou dobu věznění v trvání sedmi měsíců. Vázána tímto právním názorem měla žalovaná o nároku žalobce znovu rozhodnout. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalovaná kasační stížností, neboť má za to, že Městský soud v Praze posoudil věc nesprávně. K rozhodnutí o soudní rehabilitaci je dle jejího názoru v souladu s ust. § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. příslušný soud, který rozhodoval v původním trestním řízení v prvním stupni. Z tohoto rozhodnutí - usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 20. 11. 1990, č.j. 3 Rtv-244/90 - proto vycházela žalovaná v předmětné věci. Pokud žalobce předložil při soudním jednání dodatečně usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 3. 1. 1958, neměl podle stěžovatelky Městský soud v Praze pravomoc k tomu, aby dále zkoumal podmínky účasti žalobce na soudní rehabilitaci. Měl k dispozici rehabilitační rozhodnutí, které jednoznačně vyslovilo rozsah účasti žalobce na soudní rehabilitaci a kterým bylo jako navazující zrušeno i rozhodnutí Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 3. 1. 1958, o které Městský soud v Praze opřel svůj právní názor. Dle názoru stěžovatelky nebyl za dané situace Městský soud v Praze oprávněn dále se účastí žalobce na soudní rehabilitaci zabývat. Stěžovatelka je přesvědčena, že při vydání předmětného správního rozhodnutí nepochybila a rozhodla v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posuzování věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda napadený rozsudek netrpí některou z vad, vyjmenovaných v ust. § 109 odst. 3 s. ř. s., pro které by byl povinen jej zrušit z úřední povinnosti. V tomto ohledu usoudil, že řízení před soudem nebylo zmatečné ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Městský soud v Praze rozhodl v souladu s ust. § 31 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ust. § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. specializovanou samosoudkyní a soud byl tedy správně obsazen. Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že žalovaná napadá rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Jelikož skutkový stav tak, jak byl popsán Městským soudem v Praze, žalovaná nijak nezpochybnila a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti. O jednotlivých stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud takto: Úvodem je třeba přisvědčit stěžovatelce, že na základě podkladů, které měla k dispozici, skutečně rozhodla zcela správně a logicky. Bylo-li rehabilitačním usnesením vysloveno, že žalobce je částečně účasten rehabilitace (pokud