3 Ads 7/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 7/2007- 73 - text č. j. 3 Ads 7/2007 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S. A. F., zast. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Cad 26/2005 – 38, ze dne 29. 8. 2006, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 11. 2005, č.j. 323-6003-4362-3.11.2005/Hů. Žalovaná tímto rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 10. 2005, č. 822/2449/05, kterým byla žalobci podle ust. § 104c) zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 343 840 Kč a penále ve výši 237 064 Kč. Celkově tedy bylo předepsáno k úhradě 580 904 Kč. Prvoinstanční i odvolací správní orgán vycházely z následujícího skutkového stavu. Žalobce v období červenec až prosinec 2003 nezahrnul do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání pánů D. L. F. a L. F., kteří jsou státní příslušnicí Francouzské republiky. Jmenovaní neměli trvalý pobyt na území České republiky a v organizaci pracovali na základě pracovní smlouvy uzavřené podle francouzského práva s místem výkonu práce v Praze. Nezahrnutím těchto příjmů do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti porušila organizace ust. § 3 odst. 1 písm. c) bod 1 a ust. § 5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění platném do 31. 12. 2003. Městský soud v Praze se nejprve zabýval právní otázkou aplikovatelnosti Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 a změněné Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970 (dále jen „Úmluva“). Soud přitom vyšel ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 21/2005, ze dne 18. 5. 2006, v němž se uvádí, že Úmluva byla jednou z mezinárodních smluv, které Česká republika převzala spolu s právy a závazky, jež pro Českou a Slovenskou federativní republiku vyplývaly z mezinárodního práva (podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, jejímž předmětem nejsou lidská práva a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo její věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak podmínila jejich účinky navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí tento právní status přiznává. Takovým zákonem je zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Co se týče účasti jmenovaných pracovníků na nemocenském pojištění, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že vynětí z pojištění podle § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.), se jich nedotkne, protože zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu České republiky a tedy přímo aplikovatelná, která říká, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, v tomto případě v České republice. Podléhají tedy jejím zákonným předpisům o sociálním zabezpečení a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci České republiky. Požívat výhody sociálního systému nepochybně znamená účast osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na tomto systému. Stojí-li tedy v projednávané věci proti sobě zákon osobu z pojištění vyjímající a mezinárodní smlouva téže osobě přiznávající stejné postavení v sociálním zabezpečení jako vlastním občanů v zemi, kde je cizinec zaměstnán, je třeba aplikační přednost přiznat mezinárodní smlouvě (čl. 10 Ústavy, za středníkem), neboť je k zákonu o nemocenském pojištění ve vztahu zákona speciálního k zákonu obecnému. Z toho pramení závěr, že zaměstnanci stěžovatele byli v rozhodné době účastni na pojištění, což přímo zakládá povinnost stěžovatele odvádět za tyto své zaměstnance stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené výši. Argumentace žalobce, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění), nemá logické opodstatnění. Zákon totiž cizí státní příslušníky splňující tam uvedená kritéria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní smlouva stanovila totéž odkazem na toto pravidlo českého právní řádu, byla by nadbytečná. Městský soud v Praze tedy uzavřel, že z čl. 1 § 1 a čl. 3 § 1 Úmluvy vyplývá, že francouzští státní občané, kteří vykonávali výdělečnou činnost na území České republiky, podléhali českým právním předpisům o sociálním zabezpečení stejně jako čeští občané. Z hlediska Úmluvy tak nemohli být považováni za cizince s odlišnými právy a povinnostmi a nebylo na ně možné vztahovat ust. § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Úvodem poukázal na to, že soud v napadeném rozsudku argumentoval nadřazeností Úmluvy nad zákonem, avšak k otázce, zda je tato Úmluva součástí českého právního řádu, se vyjádřil až v posledním odstavci odůvodnění rozsudku, tedy až poté, kdy provedl pomocí této Úmluvy výklad svých právních závěrů. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 3 Ads 21/2005, ze dne 18. 5. 2006, konstatoval, že v rozhodné době nebyla právní úprava vyjádřena z hlediska legislativně technického ideálně. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud de facto uvedl, že právní předpisy neodpovídaly čl. 1 Ústavy. Soudními rozhodnutími pak nelze dodatečně stanovit povinnosti, o kterých adresát normy nemohl vědět v době, kdy je měl plnit. Bylo tak porušeno ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy. Stěžovatel dále uvedl, že zaměstnavatelé osob, které mají uzavřenu pracovní smlouvu podle francouzského práva, jsou francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt na území Francie, vycházeli z dosavadního právního stavu, podle něhož tito zaměstnanci nebyli účastni sociálního zabezpečení v České republice. Od počátku roku 2004 však jednotlivé správy sociálního zabezpečení začaly systematicky provádět kontroly úhrad pojistného za rok 2003 u všech takovýchto zaměstnavatelů a pokud zjistily, že zaměstnavatelé neodvedli pojistné na sociálním zabezpečení, vyměřily jim nedoplatky na pojistném a penále. Svůj postup správní úřady zdůvodnily změnou čl. 10 Ústavy provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 2002, v jejímž důsledku jsou na systému sociálního zabezpečení České republiky účastni i tito zaměstnanci. S účinností od 1. 1. 2004 bylo do ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., které vymezuje okruh osob zúčastněných na nemocenském pojištění, vloženo písm. n), podle něhož jsou do tohoto okruhu zařazeni pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Stěžovatel má za to, že do účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (do 1. 6. 2002), kterým byl změněn čl. 10 Ústavy, nebyli zaměstnavatelé zaměstnávající osoby na základě smlouvy uzavřené podle cizích právních předpisů povinni za tyto osoby odvádět pojistné na sociální zabezpečení a tyto osoby nebyly účastny na systému českého sociálního zabezpečení. Účast na systému českého sociálního zabezpečení jim vznikla teprve v důsledku novely č. 54/1956 Sb. od 1. 1. 2004. Podle stěžovatele tak sporným zůstává právní postavení těchto zaměstnanců v období od 1. 6. 2002 do 1. 1. 2004. Poukázal na to, že tito platili do 1. 1. 2004 pojistné na s