4 Ads 49/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 49/2007- 71 - text č. j. 4 Ads 49/2007 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: Ing. Z. M., zastoupen Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem Praha 5, Na Bělidle 2/830, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 15 Ca 115/2006 – 46, a o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2856 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce – advokáta Mgr. Bronislava Šeráka. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2006, č. j. P-148/2006, jímž bylo podle § 5 odst. 3 zákona č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky (dále jen „zákon o odškodnění“) rozhodnuto, že žalobci se za usmrcení jeho otce neposkytuje jednorázová peněžní částka podle § 4 odst. 1 citovaného zákona. K této žalobě Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí žalovaného zrušil. V obsáhlém odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nepřiznání odškodnění za usmrcení otce žalobce toliko na základě náhrady škody poskytnuté v době komunistického režimu podle tehdy platného občanského zákoníku by se opíralo pouze o jazykový výklad § 2 odst. 5 zákona o odškodnění. K tomu krajský soud citoval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a nález sp. zn. Pl. ÚS 31/96 (správně má být Pl. ÚS 21/96), podle nichž jazykový výklad je pouze prvotním přiblížením k aplikované právní normě a soud doslovným zněním zákonného ustanovení není za určitých (v uvedeném nálezu specifikovaných) okolností vázán. Dále citoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/92, podle něhož je třeba při výkladu restitučních zákonů postupovat velmi citlivě. Poté se rozsudek krajského soudu zabývá srovnáním znění ustanovení občanského zákoníku týkajících se náhrady škody při usmrcení rodinného příslušníka v době komunistického režimu a v současnosti. Dále krajský soud dospěl k závěru, že účelem zákona o odškodnění je odškodnit poškozené či jejich právní nástupce za usmrcení, znásilnění či zranění v souvislosti s pobytem okupačních armád v rozsahu, který odpovídá změněným společenským poměrům po pádu komunistického režimu. Z hlediska tohoto účelu je pak zapotřebí vyložit i § 2 odst. 5 zákona o odškodnění, podle něhož nárok na jednorázovou peněžní částku nevzniká, jestliže za smrt nebo zranění s následkem smrti byl manžel, rodič nebo dítě odškodněn podle jiného právního předpisu. Na základě těchto úvah pak Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k tomu, že z působnosti zákona o odškodnění jsou vyloučeny pouze takové osoby, kterým byla přiznána náhrada za škodu usmrcením až po pádu komunistického režimu, pokud již odpovídala změněným společenským podmínkám. Za takové odškodnění pak nelze považovat částku 2800 Kč, která byla žalobci poskytnuta po smrti jeho otce jako náhrada výdajů na výživu pozůstalých. Krajský soud dále poznamenal, že za odpovídající odškodnění by mohlo být považováno odškodnění (ve výši 100 000 Kčs) podle Zásad pro odškodňování pozůstalých po obětech vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk, schválených usnesením vlády ČSFR dne 19. 12. 1991, byť nejsou právním předpisem. Tento rozsudek napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v plném rozsahu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti rekapituluje dosavadní procesní vývoj, popisuje, jak postupuje při posuzování žádostí podle zákona o odškodnění. Dále uvádí, že v případě žalobce se řídil doslovným zněním zákona, přičemž nemá možnost se od doslovného znění odchýlit. Stěžovatel také poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 348/2005 - 21, kterým byla zamítnuta žaloba v obdobné věci s tím, že žalobci již dříve bylo vyplaceno odškodnění na základě občanského zákoníku. Stěžovatel též argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 71/2005, v němž byl zaujat názor, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu založenou na současné úpravě náhrady škody za usmrcení obsažené v občanském zákoníku. Ke vztahu mezi Zásadami pro odškodňování pozůstalých po obětech vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk a zákonem o odškodnění stěžovatel podotýká, že zákonodárce založil právní i faktickou nerovnost v postavení jednotlivých obětí okupace; tato skutečnost však na rozhodování stěžovatele neměla v posuzovaném případě žádný vliv. Stěžovatel pokládá za nepřípadnou argumentaci krajského soudu nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/96, neboť ten se týká zcela odlišné problematiky. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje – aniž by ovšem svůj návrh jakkoli odůvodnil – přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu a že kdyby mu nebylo odškodnění poskytnuto, nebyl by naplněn účel zákona o odškodnění. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 27. května 1980 došlo na území okresu Ústí nad Labem k dopravní nehodě, při níž zahynul žalobcův otec. Viníkem nehody byl příslušník sovětských vojsk. Žalobcův otec byl v době svého úmrtí československým státním občanem. V době podání žádosti o odškodnění pak byl českým státním občanem žalobce. Po smrti svého otce se žalobce obrátil s nárokem na náhradu škody na zmocněnce vlády ČSSR pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Zmocněnci vlád ČSSR a SSSR tyto nároky projednali a rozhodli o uhrazení škody ve výši 39600 Kčs vzniklé žalobci na automobilu a škody ve výši 2800 Kčs jako náhrady nákladů na jeho výživu jako pozůstalému, jemuž byl zemřelý povinen výživu poskytovat (§ 448 občanského zákoníku). Tato částka byla žalobci vyplacena. Dále bylo ze správního spisu zjištěno, že žalobce nepožádal o odškodnění podle Zásad pro odškodňování pozůstalých po obětech vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk, požádal o odškodnění až 18. 1. 2006 (žádost ze dne 16. 1. 2006) Ministerstvo vnitra podle zákona o odškodnění. Ministerstvo vnitra rozhodlo, že žalobci se odškodnění neposkytuje, neboť byl za usmrcení otce odškodněn na základě občanského zákoníku (výdaje na výživu pozůstalých) částkou 2800 Kčs. Byl tedy odškodněn podle jiného právního předpisu, proto mu nárok na odškodnění podle zákona o odškodnění nemohl vzniknout (§ 2 odst. 5 zákona o odškodnění). Podle § 1 zákona o odškodnění účelem zákona je odškodnit občany České republiky, kteří jako občané Československé socialistické republiky nebo občané Československé federativní republiky nebo občané České a Slovenské Federativní Republiky byli usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem okupačních armád Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky na území tehdejšího Československa. Podle § 2 odst. 3 zákona o odškodnění osobami oprávněnými podle tohoto zákona jsou děti a manžel fyzické osoby, která a) byla v období od 20. srpna 1968 do 27. června 1991 usmrcena příslušníkem některé z okupačních armád nebo civilní osobou zdržující se na území Československa v souvislosti s pobytem okupačních armád nebo podlehla zranění způsobeném příslušníkem některé z okupačních armád nebo civilní osobou zdržující se na území Československa v souvislosti s pobytem okupačních armád, b) byla usmrcena nebo zraněna s následkem smrti na území Československa