4 Ads 95/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 95/2007- 42 - text č. j. 4 Ads 95/2007 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. B., zast. Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Nemocniční 2902/13, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2007, č. j. 22 Ca 265/2006 – 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Ritě Kubicové, advokátce, se sídlem Ostrava, Nemocniční 2902/13, s e u r č u j e částkou 4800 Kč a bude jí vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce T. B. podal dne 20. 11. 2002 u Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě – městě žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to jako účastník národního boje za osvobození. V žádosti uvedl, že je osoba, která v době od roku 1939 do roku 1945 byla z rasových nebo náboženských důvodů soustředěna do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938, nebo z týchž důvodů se na tomto území ukrývající. Dále uvedl (zatrhl), že osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. je v řízení Ministerstva obrany ČR. K žádosti přiložil čestné prohlášení ze dne 20. 11. 2002, podle něhož byl v době od roku 1939 do roku 1945 v P. SR. Toto čestné prohlášení podepsal s tím, že žádné jiné důkazy nepředkládá. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 16. 12. 2002 řízení přerušila s tím, že pokud tak žalobce neučinil již dříve, nechť požádá o vydání osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. Ministerstvo obrany ČR. Přípisem ze dne 21. 9. 2004 vyzvala žalovaná žalobce k zaslání osvědčení ze dne 26. 7. 2004, a dále k tomu, aby odstranil pochybnosti o rozsahu nároku a zaslal hodnověrné důkazy prokazující splnění podmínek na jednorázovou peněžní částku, případně, aby takové důkazy žalobce alespoň označil. Pro úplnost připomněla, že ustanovení § 1 odst. 3 zákona zakládá vznik nároku osobě, která v období mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945 se z rasových nebo náboženských důvodů ukrývala na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 po dobu celkem nejméně 3 měsíců. Žalobce v podání ze dne 4. 10. 2004 uvedl, že bohužel dokument o zamítnutí žádosti o vydání osvědčení již nemá. Uvedl, že se domnívá, že splnil podmínku minimálně 3 měsíčního ukrývání se před nacistickou persekucí. Uvedl dále, že v době, kdy se ve vesnici a okolí vyskytovali Němci, se musel rozloučit s matkou I. B., nar. v roce 1910, a svými sourozenci, neboť tito byli nuceni se skrývat před rasistickou persekucí v dědině P. v romské osadě, kde byli ukryti v chatrči. Žalobce si nemohl vzpomenout jak a kdy přesně k ukrývání došlo. Ještě před tím, než utekli do P., se ukrývali ve „verbínoch“ za J. Zde se ukrývalo více Romů, neboť se na veřejnosti nesměli vůbec ukazovat pro svůj romský původ a museli opustit své dosavadní bydliště. Původní bydliště bylo v J. Podmínky ukrývání byly těžké – hlad, zima, všeho nedostatek. Žalobce a jeho otec zatím museli pracovat nuceně pro Němce – kopat výkopy v dědině P., také museli opustit svoje bydliště. Němci je vždy vzali do auta a vůbec se jich na nic neptali, řvali na ně, a kdyby nešli, tak by je zastřelili. Dále uvedl, že fašisté je chodili prohlížet – dělali domovní prohlídky „asi co 14 dnů“. Dvakrát byla velká prohlídka, kdy vše vyházeli z domu. Matka dávala partyzánům, kteří k nim chodili potajmu, chleba a nějaké potraviny. To bylo v noci. Později již byla matka schovaná a žalobce s otcem pracovali, partyzáni již k nim chodit nemohli. Němci zjistili, že jim pomáhali a barák jim zničili. Když se mohli vrátit domů, byl dům, který postavil jeho otec, zcela zničen. Žalobce uvedl, že se shodli na tom, že nejhorší utrpení bylo v lednu a celé to trvalo od 8. měsíce roku 1944, takže doba pravděpodobného ukrývání byla od měsíce srpna 1944 do 24. 1. 1945. Na nic bližšího a přesnějšího si již nemohl vzpomenout. Žalovaná poté vydala rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, č. 320 307 179/A, jímž žádost žalobce zamítla. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce neprokázal jím tvrzený nárok, když ani nevymezil období ukrývání se a naopak tvrdil, že musel pracovat pro Němce. Žalovaná rovněž poukázala na obsah rozhodnutí MO ČR, které žádost zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, přičemž Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 22 Ca 305/2005 – 27, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V závazném právním názoru konstatoval, že se žalovaná nevypořádala s celým obsahem žádosti, neboť se nezabývala tvrzením žalobce, že byl z rasových nebo náboženských důvodů soustředěn do vojenského pracovního tábora v P. – SR. Soud tedy považoval rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2006, č. 320 307 179/A, žalovaná žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2005 Sb. opět zamítla. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že z prokázaných skutečností vyplývá, že žalobce nejprve ve své žádosti uváděl, že byl soustředěn do vojenského pracovního tábora v P. – SR, v letech 1939 – 1945, v průběhu správního řízení však uvedl, že byl osobou ukrývanou z rasových důvodů po dobu nejméně 3 měsíců. Sám uvedl, že v době, kdy se jeho rodina ukrývala, musel spolu s otcem pracovat nuceně pro Němce – kopat výkopy v dědině P. Vzhledem k tomu, že v době od roku 1939 – do roku 1945, kdy žalobci bylo 7 až 13 roků, je nutné konstatovat, že je pojmově vyloučeno, aby byl internován do vojenského pracovního tábora ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť tam byly umisťovány pouze osoby podléhající branné povinnosti. Žalovaná poukázala na výklad pojmů vojenského pracovního tábora Historickým ústavem Armády České republiky. Skutečnost, že žalobce musel se svým otcem nuceně pracovat pro Němce – kopat zákopy, tedy není skutečností zakládající nárok na jednorázovou peněžní částku podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť se nejedná o soustředění do vojenského pracovního tábora ve smyslu tohoto ustanovení. Žalovaná se pak dále zabývala otázkou, zda byl žalobce osobou ukrývanou z rasových důvodů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938. Poukázala na to, že žalobce ani přes její výzvu neuvedl bližší popis, okolnosti či charakter tvrzeného ukrývání. A samo ukrývání je zpochybněno tou skutečností, že jak v žádosti o jednorázovou peněžní částku, tak ve svých výpovědích pro MO ČR, tak i z dopisu žalobce vyplývá, že musel se svým otcem nuceně kopat zákopy pro Němce, což není skutečností zakládající nárok na jednorázovou peněžní částku. Žalovaná uzavřela, že vzhledem k tomu, že je pojmově vyloučeno, aby žalobce byl osobou internovanou ve stanovené době do vojenského pracovního tábora ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., a skutečnost, že byl osobou ukrývanou z rasových důvodů, se nepodařilo v průběhu správního řízení prokázat, nezbylo, než žádost žadatele zamítnout. V podané žalobě žalobce poukázal na dosavadní průběh řízení a konstatoval, že žalobu podává z důvodů, že správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav, což vedlo k nesprávné aplikaci zákona. Podle jeho názoru se totiž nelze v této věci odvolávat na skutečnost, že Romové, kteří v té době stáli na pokraji společnosti a nebyli často ani evidováni, nemohli být jako děti zařazeni do vojenských pracovních táborů. Poukazoval na skutečnost, že Slovensko v té době nebylo demokratickým státem s respektem k zákonům a jako spojenec hitlerovského Německa se spolupodílelo na jeho politice. Tvrzení, že nezletilé romské dítě nemohlo být zařazeno do vojenského pracovního tábora tak neobstojí. Dále uvedl, že kdyby měl možnost, je schopen přesně ukázat při ohledání místo, kde byl s otcem na výkonu prací, kde měl domek, který byl Němci zničen, a místa, kde se ukrývali. Dodal, že je již v pokročilém věku a že některá přesná fakta si nepamatuje, nebo si je pamatuje útržkovitě. Dále uvedl, že svědci těchto událostí jsou již mrtví nebo v pokročilém věku se stejnými obtížemi. Poukázal na to, že správní orgán by měl posuzovat dané věci komplexně a vypořádat se s řadou nepřímých důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, což umožní učinit objektivní pohled na věc. Zdůraznil, že byl vždy čestným a svědomitým občanem. Navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 22 Ca 265/2006 – 40, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Z hlediska skutkových zjištění a důkazu o ni