4 As 72/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 72/2005- 61 - text č. j. 4 As 72/2005 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: T.S. I. C. C. R., a. s., zast. Mgr. Zbyňkem Jarošem, advokátem, se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 30 Ca 22/2005 – 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na účet jeho právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše náklady řízení v částce 2558,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově ze dne 21. 5. 2002, č. j. RR173/2002Ti, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutím Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002, č. j. SU993/02-Tom. Posledně uvedeným rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobce na zřízení věcného břemene. Správní orgány obou stupňů zaujaly stanovisko, že věcné břemeno nelze zřídit na stavbu již provedenou, s tím, že v době podání návrhu bylo telekomunikační zařízení již uloženo a do zásahu vlastnických práv již došlo. V podané žalobě se žalobce dovolával toho, že byl zkrácen na svém právu vyplývajícím z ustanovení § 91 odst. 3 zákona č. 151/2002 Sb. o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), a to na právo zřízení věcného břemene k pozemku, kterým prochází telekomunikační sítě. Tvrdil, že všechny podmínky stanovené zákonem pro zřízení věcného břemene splnil. Navrhoval zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 30 Ca 22/2005 – 20, rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, referátu regionálního rozvoje ze dne 21. 5. 2002, č. j. RR173/2002Ti, jakož i rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, stavebního úřadu, ze dne 25. 3. 2002, č. j. SU/993/02-Tom, zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7725 Kč. V odůvodnění rozsudku Krajský soud poukázal nejprve na to, že pokud jde o pravomoc správního soudu v dané věci, rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č. j. 4 As 16/2004 – 75, tak, že pravomoc soudu ve správním soudnictví je dána. Dále poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. a na § 108 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Konstatoval, že v daném případě dospěl stavební úřad k závěru (který potvrdil i odvolací orgán), že vzhledem k tomu, že již došlo k zásahu do vlastnických práv vlastníků pozemků dotčených předmětnou stavbou, není v jeho kompetenci tuto majetkovou záležitost řešit. Podle žalovaného byl stavební úřad, se zřetelem k tomu, že zřízení věcného břemene bylo požadováno pro stavbu již provedenou, oprávněn obratem návrh žalobce zamítnout. Soud uvedl, že kompetenci stavebního úřadu (§ 108 a násl. stavebního zákona) nelze však s poukazem na jinou proceduru, soukromoprávní soudní, popírat a věcně případ především z hlediska naplnění ustanovení § 108 odst. 1 stavebního zákona neposoudit jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán a nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek ustanovení § 58 odst. 2 stavebního zákona, tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k dotčenému pozemku. Krajský soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 – 67. Vzhledem k tomu zrušil soud napadená rozhodnutí pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný (dále též jen „stěžovatel“). Namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění kromě stručného shrnutí pokladů a zjištění, ze kterých vycházel krajský soud, obsahuje jen velice kusou zmínku o právním názoru, jímž byl soud při rozhodování veden. Namítal dále, že v tomto rozhodnutí soud nijak neodůvodnil, proč a na základě čeho by měl stavební úřad porušovat článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle článku 79 odst. 1 Ústavy lze působnost správního úřadu stanovit pouze zákonem. Z uvedeného právního názoru soudu vyplývá, že stavební úřad má rozhodovat mimo své kompetence, avšak tento názor krajského soudu není nijak a už vůbec ne přesvědčivě odůvodněn. I kdyby však tento názor byl odůvodněn sebepřesvědčivěji, vždy by byl protiústavní. Stěžovatel dále konstatoval, že žalobkyně ve správní žalobě činí sporným, zda stavební úřad je vybaven kompetencí rozhodovat o zřízení věcného břemene podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích i poté, co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, popř. zahájena. Podle názoru stěžovatele je jednoznačné, že stavební úřad není takovouto kompetencí vybaven. Uvedl, že větu druhou § 91 odst. 3 telekomunikačního zákona, nelze vykládat jinak, než v kontextu věty první, podle které držitel telekomunikační licence nebo osvědčení uzavře dohodu s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby. Stejně tak ustanovení § 108 odst. 1 stavebního zákona nelze vykládat jinak než tak, že v okamžiku rozhodování o vyvlastnění stavba není ani postavena, ani rozestavěna. Tomuto názoru nasvědčuje nejen gramatický, ale též historický výklad, kdy původně podle § 108 odst. 1 (ve znění platném do 30. 6. 1992) mohl stavební úřad vyvlastnit nemovitosti potřebné k uskutečnění nebo užívání staveb, avšak novelou č. 262/1992 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 1992 z kompetence stavebního úřadu vypuštěno právě vyvlastnění k užívání staveb a zůstala zde toliko pravomoc rozhodovat o vyvlastnění za účelem uskutečnění staveb. Jak vyplývá z důvodové zprávy, tímto krokem byla sledována zvýšená ochrana vlastnických práv. Stěžovatel dále poukázal na podstatný rozpor s Listinou základních práv a svobod, konkrétně na článek 11 odst. 4 (omezení vlastnických práv může být provedeno jen v souladu se zákony), které spatřoval v tom, že podle § 110 odst. 1 stavebního zákona lze vyvlastnit jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout jiným způsobem. Rozhodování stavebního úřadu o vyvlastnění tak má subsidiární povahu a lze ho užít jen v těch případech, kdy cíle vyvlastnění nelze dosáhnout jiným způsobem. Jestliže krajský soud hovoří o poukazu na jinou proceduru, kterou se snaží stavební úřad popřít svou kompetenci, zřejmě má na mysli odkaz na řízení podle § 135c občanského zákona. Stěžovatel namítal, že soud nijak nevysvětlil, proč by stavební úřad neměl respektovat § 110 odst. 1 stavebního zákona, a přestože cíle omezení vlastnického práva lze dosáhnout právě zmiňovaným postupem podle občanského zákoníku, měl by o zřízení věcného břemene rozhodovat samotný stavební úřad. Podle § 135c občanského zákona je to však soud, který rozhoduje o zřízení věcného břemene v případě stavby na cizím pozemku a nikoliv stavební úřad. Stavební úřad si nemůže atrahovat kompetenci soudu, neboť by postupoval protiústavně. Navrhoval, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že žádný právní předpis nestanovuje jako podmínku pro zřízení věcného břemene, že věcné břemeno bude zřízeno před realizací stavby. Podle názoru žalobce nelze připustit restriktivní výklad ustanovení vztahující se k problematice zřizování věcných břemen podle telekomunikačního zákona, v tom smyslu, že věcné břemeno lze zřídit pouze před zahájením stavby. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce, aby i rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno před zahájením stavby, nic by mu nebránilo v tom, aby takový požadavek v zákoně výslovně stanovil. Žalobce dále uvedl, že telekomunikační zákon jako speciální právní předpis má při aplikaci přednost před stavebním zákonem a tudíž, že se věcné břemeno zřizuje mj. nejen za účelem zřízení (slovy stavebního zákona – „uskutečnění staveb“), ale i provozování („užívání“) telekomunikační sítě. Stěžovatel v kasační stížnosti dospěl ve svém výkladu k závěru, že podle ustanovení § 108 stavebního zákona lze vyvlastnit nemovitosti pouze pro uskutečnění staveb, nikoliv pro jejich užívání v případě, že je stavba již zrealizována, ačkoliv účastník řízení splnil veškeré podmínky stanovené pro vyvlastnění telekomunikačním zákonem (pokusit se uzavřít dohodu o zřízení věcného břemene s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby) i stavebním zákonem (účelu, pro který má být vyvlastněno, není možné dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem, vyvlastnění musí být v souladu