5 Afs 125/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 125/2006- 71 - text č. j. 5 Afs 125/2006 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce Ing. P. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Daniszem, advokátem se sídlem Jagellonská 1, Praha 3, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, č. j. 5 Ca 88/2003 – 43, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, č. j. 5 Ca 88/2003 – 43, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne ze dne 30. 1. 2006, č. j. 5 Ca 88/2003 - 43, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2003, č. j. FŘ-5229/1/99. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 2. 2002, č. j. 78740/02/005931/0460, kterým bylo částečně vyhověno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru č. j. 246809/98/005517/5782 ze dne 2. 2. 1999 na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek včas kasační stížností. Rozsudek městského soudu dle názoru stěžovatele trpí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že daňová povinnost na daní z příjmů obyvatelstva stěžovatele za rok 1992 byla dodatečně vyměřena pro neuznání daňových výdajů ve výši 120 086 Kč za pořízení reklamních telefonních karet (pouze s dvaceti impulsy), jejichž cílem bylo propagovat podnikatelský záměr stěžovatele právě telefonní karty produkovat. Podle odvolacího rozhodnutí žalovaného nebylo možno uznat uvedený výdaj jako daňově uznatelný ze dvou důvodů - jednak že karty nemohly propagovat podnikatelskou činnost stěžovatele, neboť ten podle živnostenského listu v daném oboru nebyl oprávněn podnikat, a jednak proto, že karty tak, jak byly vyhotoveny, nepropagují zamýšlenou podnikatelskou činnost poplatníka přímo. První z důvodů neuznání výdaje následně ve vyjádření k žalobě žalovaného samo bagatelizovalo, když bylo v žalobě prokázáno, že finanční ředitelství při argumentaci pracovalo s nesprávným živnostenským listem poplatníka. Soud dal po popisu vývoje řízení a obsahu daňového a soudního spisu a po citaci § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva (dále jen „zákon o DPO“) v napadeném rozhodnutí za pravdu žalovanému s tím, že stěžovatel nedostál požadavku výše uvedeného ustanovení zákona o DPO v tom, že předmětné telefonní karty nepropagují podnikatelskou činnost poplatníka přímo a vynaložený výdaj tedy není výdajem na dosažení a zajištění příjmů. Přitom městský soud potvrdil, že v rozhodnutí o odvolání použitá argumentace živnostenským listem vydaným poplatníkovi až po skončení příslušného zdaňovacího období a nikoliv živnostenským oprávněním platným v době uplatnění sporného nákladu byla chybná, avšak podle soudu toto pochybení nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť ani v jednom z živnostenských oprávnění nemá žalobce uvedenu činnost zaměřenou na produkci telefonních karet. Současně soud konstatoval, že předmětem řízení nebylo prokázání a doložení sporného výdaje, neboť tento výdaj jako takový odvolací orgán nezpochybnil. Rozhodnutí soudu je dle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť z žalobních bodů, které polemizovaly s názorem odvolacího rozhodnutí žalovaného, že telefonní karty nepropagují podnikatelský záměr poplatníka dostatečně přímo, zmiňuje soud v pasáži odůvodňující rozhodnutí soudu ve věci (na str. 4) pouze bod jediný a ostatní důvody pomíjí. Z bodů žaloby soud v odůvodnění zmiňuje pouze tvrzení uvedené v žalobě, že „z údaje obsaženého na telefonních kartách v podobě „Z. P. T. X P. K.* C. * T.“ lze dovodit, že u pana K. lze na daném telefonním čísle získat podrobné informace (konzultaci) ohledně podnikatelského záměru firmy Z. z P. týkajícího se telefonních karet“. Žaloba však obsahovala podstatně širší zdůvodnění názoru stěžovatele, že telefonní karty jeho podnikatelskou činnost propagovaly dostatečně přímo nato, aby byla naplněna litera a smysl zákona. Stěžovatel uvádí v rozsudku nezhodnocené důvody: a) kartami propagovaný předmět podnikání žalobce, resp. jeho podnikatelský záměr, je v textu na telefonních kartách sice nečesky, ale dostatečně srozumitelně uveden slovem „T.“, b) podnikatelský záměr zosobňovaly i samotné rozdávané reklamní telefonní karty, ze kterých (vzhledem k tomu, že obsahují jen malé množství telefonních impulzů, využitelných právě tak k zavolání si na v kartě uvedené telefonní číslo pro další informace) bylo zřejmé, že jde o tuto formu propagace; to bylo zdůrazněno rovněž způsobem distribuce osobním předáním, c) podle „Rozhodnutí o registraci“, představujícího živnostenské oprávnění stěžovatele, je obchodním názvem podnikatele slovo „Z.“. Tento obchodní název je na reklamních kartách uveden. Daňový subjekt tedy možná nevyhověl současné představě o uvádění obchodního jména, zahrnujícího i vlastní jméno a příjmení podnikatele, vycházel však z tehdejšího rozhodnutí příslušného orgánu a tehdejší podnikatelské legislativy (§ 8 odst. 1 písm. d/ zákona č. 105/1990 Sb.), d) vazba na firmu „Z.“ byla zajištěna rovněž uvedením telefonního čísla na pracovníka stěžovatele, na kterém bylo možno obdržet podrobné informace jak o stěžovateli, tak i o propagovaném podnikatelském záměru, e) tato vazba byla opět zajištěna i způsobem distribuce, kdy karty byly zpravidla stěžovatelem a jeho spolupracovníky rozdávány cílové skupině zájemců s patřičnou doprovodnou informací. Tyto důvody soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmiňuje a tedy se s nimi ani nijak nevypořádává. U bodu žaloby, který soud vzal při rozhodování v úvahu, tedy u tvrzení žalobce, že „z celé informace „Z.“, „P.“, T. X“ „P. K.* C. * T.“ lze tedy velmi dobře dovodit, že „u pana K. lze na daném telefonním čísle získat podrobné informace (konzultaci) ohledně podnikatelského záměru firmy Z. z P. týkajícího se telefonních karet“. Soud v napadeném rozsudku uvedl pouze svůj závěr, že z uvedeného textu naopak „...lze dovodit, že telefonní karty nepropagovaly přímo podnikatelskou činnost žalobce.“ Soud neuvádí žádnou argumentaci, jak k tomuto závěru dospěl. Uvedený text totiž obsahuje jak obchodní název podnikatele, tak předmět jeho zamýšlené podnikatelské činnosti, který je reklamní kartou propagován, a k tomu další doplňující údaje. Napadené rozhodnutí je dle stěžovatele zřejmě nezákonné rovněž pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Jestliže se soud ztotožnil s odvolacím rozhodnutím žalovaného v tom, že telefonní karty nedostatečně přímo propagují podnikatelskou činnost poplatníka navzdory údajům, které karta obsahuje, pak musí mít soud zřejmě zato, že reklamní předmět měl dle daňově právní úpravy platné v roce 1992 obsahovat nejen uvedení obchodního názvu podnikatele podle tehdejších předpisů, ale i další údaje (zřejmě jméno a příjmení, možná adresu sídla, příp. i jiné). A dále předmět podnikání, resp. podnikatelský záměr na reklamním předmětu zřejmě musel být uveden výslovně a podrobně - k propagaci záměru zajistit výrobu a distribuovat telefonní karty nestačilo uvést „telefonní karty“ (telecartes), ale bylo třeba uvést „zajištění výroby plastikového těla karty, nakoupení čipu, zajištění kompletace karty a zajištění distribuce a prodeje výsledného výrobku“ nebo nějakou jinou variantu zjednodušujícího popisu této podnikatelské činnosti, při které poplatník karty sám nevyrábí. Tento názor soudu je nesprávný, vycházející z nepřípustně extenzivního výkladu ust. § 9 zákona o DPO. Požaduje-li ust. § 9 odst. 2 písm. b) zákona o DPO, aby reklamní předmět přímo propagoval podnikatelskou činnost poplatníka, je tento text třeba vykládat tak, že z reklamního předmětu a okolností jeho prezentace, resp. distribuce musí být dovoditelné, který produkt kterého daňového subjektu je předmětem reklamy. Podrobný popis však zákonem požadován není - a u moha zcela běžných reklamních předmětů by zřejmě nebyl ani technicky proveditelný, a nebo, tak jako u posuzovaných telefonních karet, by popisnost byla na úkor potřeby i na první pohled zaujmout, která je vlastní všem reklamním předmětům. Doslovnost výkladu sporného ustanovení zákona o DPO, použitého zřejmě v rozsudku soudem, neodpovídá běžnému stavu právního vědomí podnikatelů před 14ti lety, kdy byl předmětný výdaj uplatněn, ale neodpovídá ani aktuálním výkladovým trendům, požadujícím namísto doslovnosti hledání smyslu vykládaného ustanovení. Smyslem ust. § 9 zákona o DPO je zamezit zneužití výhody poskytované poplatníkům v podobě daňové uznatelnosti