6 Ads 34/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 34/2006- 49 - text č. j. 6 Ads 34/2006 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: B. Š., zastoupena JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Ostrava, Pobialova 10, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 43 Cad 16/2005 – 27 ze dne 16. 12. 2005, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 650 Kč, a to na účet zástupce žalobkyně JUDr. Alfréda Šrámka, advokáta, se sídlem Ostrava, Pobialova 10, číslo účtu XY, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno (výrok I) její rozhodnutí č. X č. I. a II. ve věci starobního důchodu žalobkyně a věc vrácena k dalšímu řízení; výrokem II. napadeného rozsudku soud určil stěžovatelce uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 7225 Kč, k rukám právního zástupce. Stěžovatelka sice napadá rozsudek krajského soudu jako celek a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení, avšak argumentuje pouze k výroku I., tedy nenapadá výslovně závěry krajského soudu ohledně nákladů řízení, jež jí bylo určeno žalobkyni zaplatit. Poněvadž Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (srov. § 109 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal pouze výrok krajského soudu vážící se k meritu věci, tedy zákonnosti správních aktů stěžovatelky. Stěžovatelka v kasační stížností namítá, že krajský soud se dopustil nezákonnosti, neboť ji zavázal právním názorem k aplikaci § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve vztahu k § 20 odst. 2 téhož zákona, který nelze podle jejího názoru akceptovat. Jádrem právní otázky, která má být odpovězena, je, kdy se z pohledu úpravy obsažené v citovaných ustanoveních žalobkyně ujala výchovy P. Š., narozen 13. 2. 1972, a s jakým důsledkem pro vznik nároku na její starobní důchod a s jakými dalšími navazujícími důsledky z toho plynoucími. Stěžovatelka má za to, že v případě P. Š., jehož žalobkyně společně s manželem osvojila, je stěžejní, kdy rozhodnutí soudu o osvojení nabylo právní moci, a od tohoto dne je jedině možno počítat pětiletou dobu potřebnou pro uznání podmínky vychovaného dítěte, kterážto podmínka ovlivňuje důchodový věk u žen. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že pokud ustanovení § 32 citovaného zákona o důchodovém pojištění váže důchodový věk ženy na počet vychovaných dětí, přičemž podmínky výchovy definuje § 34 odst. 4, pak v návaznosti na § 20 odst. 2 citovaného zákona považuje za nesporné, že žalobkyni lze dobu péče o dítě hodnotit nejdříve ode dne právní moci soudního rozhodnutí o svěření dítěte do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž uvedla, že rozsudek krajského soudu považuje za správný; žalobkyně pečovala osobně a trvale o P. Š., narozen 13. 2. 1972, ode dne 9. 2. 1985, kdy jí byl svěřen do předadopční péče, později byl žalobkyní osvojen (rozsudek o osvojení ze dne 30. 8. 1985 nabyl právní moci 11. 10. 1985), P. Š. dosáhl zletilosti dne 13. 2. 1990. P. Š. byl převzat žalobkyní do péče nahrazující péči rodičů již 9. 2. 1985, kdy jí byl svěřen do předadopční péče, což bylo před krajským soudem prokázáno, a jedná se nepochybně o typ péče, který § 20 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, považuje za takový, jenž nezpochybňuje její osobní péči o toto dítě již od 9. 2. 1985, nikoliv až do právní moci rozsudku o osvojení dítěte, jak dovozuje stěžovatelka. Žalobkyně dále ve vyjádření odkazuje na definici obsahu péče o dítě, jež jako vychované ženou má posléze vliv na stanovení jejího důchodového věku, a to v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 3 Ads 37/2003; zde soud judikoval, že osobní péče o dítě pro splnění podmínky výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod znamená soustavnou a aktivní péči o dítě po stanovenou dobu (publ. pod č. 410/2004 Sb. NSS). Žalobkyně považuje proto kasační stížnost za nedůvodnou. Ze správního a soudního spisu plynou tyto podstatné skutečnosti: Žalobkyně podala dne 14. 6. 2004 žádost o starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), přiznání důchodu požadovala od 2. 1. 2003, přičemž žádala o uznání výchovy syna P., narozen 13. 2. 1972, o něhož začala fakticky pečovat 9. 2. 1985, nejdříve formou předadopční péče, následně na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 40 Nc 1345/95 ze dne 30. 8. 1985, kterým došlo k osvojení P. manžely Š. O syna tedy pečovala pět let a čtyři dny. Stěžovatelka však dobu péče o syna stanovila až od právní moci rozsudku o osvojení dítěte (11. 10. 1985) a v návaznosti na to stanovila důchodový věk žalobkyně na 29. 9. 2001, a tím posunula vznik nároku na výplatu důchodu na 1. 9. 2003, neboť příjem z výdělečné činnosti žalobkyně v období dvou let po vzniku nároku na důchod přesahoval dvojnásobek částky životního minima. Rozhodnutím I. z 13. 1. 2005 stěžovatelka přiznala žalobkyni od 2. 1. 2003 starobní důchod podle § 29 zákona o důchodovém pojištění s tím, že výplata důchodu jí od 2. 1. 2003 nenáleží, a rozhodnutím II. z téhož dne uvolnila výplatu důchodu od 1. 9. 2003. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky plyne, že dobu péče o osvojené dítě uznala ode dne, kdy rozhodnutí soudu nabylo právní moci, a protože tato doba (od 11. 10 .1985 do 13. 2. 1990, kdy syn dosáhl zletilosti) nedosáhla zákonem požadovaných pěti let (podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, je podmínka výchovy dítěte pro vznik nároku na starobní důchod splněna v případě, že se žena ujala výchovy po dosažení osmého roku jeho věku, jen pokud osobně pečovala o dítě do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti let), nutno na žalobkyni pohlížet jako na ženu, která nevychovala žádné dítě. Pokud jde o dobu před osvojením, odkázala stěžovatelka žalobkyni na soud. K podané žalobě rozhodnutí stěžovatelky přezkoumal Krajský soud v Ostravě a napadená rozhodnutí zrušil pro nezákonnost; dokazování doplnil spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 40 Nc 1345/85, z jehož obsahu je nepochybné, že P. Š. byl osvojen manžely Š., do předadopční péče byl převzat z D. d. B. dne 9. 2. 1985, návrh na osvojení byl podán18. 6. 1985, o návrhu soud rozhodl dne 30. 8. 1985, rozsudek nabyl právní moci 11. 10. 1985. Krajský soud ve svém rozsudku citoval úpravu § 20 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 1 písm. b) a odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, přičemž za rozhodné považoval to, že dítě bylo v trvalé péči žalobkyně již od 9. 2. 1985. Podmínku stanovenou § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, a sice, že dítě bylo převzato do trvalé péče nahrazující péči rodičů, považoval za splněnou, neboť od 9. 2. 1985 do 12. 2. 1990 uplynulo více než pět let. Své odůvodnění uzavřel tím, že žalobkyni nutno posuzovat jako ženu, jež vychovala jedno dítě a tuto skutečnost uložil stěžovatelce promítnout při vydání obou rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatelka uplatňuje důvod stanovený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Taková námitka by mohla být důvodnou, pokud by krajský soud aplikoval na správně zjištěný skutkový stav věci nepřiléhavou právní normu, anebo by aplikoval právní normy přiléhavé, leč jejich výklad by pohledem Nejvyššího správního soudu neobstál. O takový případ však v posuzované věci nejde. Zákon o důchodovém pojištění stanoví rozdílný věk odchodu do starobního důchodu pro muže a ženy, u žen navíc diferencuje podle počtu vychovaných dětí. Podle § 32 odst. 1 písm. b) důchodový věk činí žen 56 let, pokud vychovaly jedno dítě, nebo 57 let (tzn. u žen, které nevychovaly žádné dítě). Jestliže těchto věkových hranic bylo dosaženo v období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006 (právě o tuto situace se jedná), přičítají se u žen čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby po 31. 12. 1995 do dne dosažení věkových hranic. Žalobkyně se narodila 29. 1. 1943, pokud by byla považována za ženu, která nevychovala žádné dítě, její důchodový věk ve smyslu § 32 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění by byl dovršen 29. 9. 2001 (57 let dovršila 29. 1. 2000, za každý i započatý rok po 31. 12. 1995 nutno připočíst 4 měsíce, tedy za roky 1996, 1997, 1998, 1999 a 2000 celkem 20 měsíců), podle tehdy platných předpisů pak dva roky po vzniku nároku na důchod byl souběh důchodu a výdělku omezen, toto omezení tedy přímo časově souviselo s datem vzniku nároku na důchod. Pokud by žalobkyně byla považ