6 Ads 5/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 5/2006- 39 - text č. j. 6 Ads 5/2006 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: M. B., zastoupen JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, se sídlem nám. T. G. M. 10, Břeclav, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 Cad 121/2005 - 17 ze dne 30. 9. 2005, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005, č. j. 22 Cad 121/2005 - 17, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná rozhodnutím ze dne 31. 5. 2005 zamítla žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „nařízení vlády“). V odůvodnění mj. uvedla, že stěžovatel nesplnil podmínky nároku na příplatek vymezené § 1 písm. a) tohoto nařízení vlády, neboť nevyužil možnosti požádat o pokračování v trestním řízení, a nebylo tak rozhodnuto o jeho vině a trestu ve vztahu k trestným činům, za které nebyl rehabilitován. Vzhledem k tomu, že žalovaná není oprávněna učinit si o této otázce sama úsudek, nemohla posoudit, jaká doba stěžovatelova výkonu trestu byla neoprávněná. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí žalované s tím, že v postupu žalované neshledal pochybení. Konstatoval, že stěžovatel nesplnil podmínky k postupu ve smyslu nařízení vlády, neboť si nepožádal o projednání věci s ohledem na tu skutečnost, že trestní stíhání bylo zastaveno, byť z důvodu amnestie nebo proto, že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno není trestným činem (trestný čin loupeže). S výjimkou trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, tak nebylo rozhodnuto o jeho vině či nevině u ostatních skutků pojatých do obžaloby. V kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu má stěžovatel za to, že žalovaná i krajský soud nesprávně posoudily otázku splnění podmínek pro přiznání příplatku ve smyslu nařízení vlády. Stěžovatel uvedl, že v případě jeho odsouzení za trestný čin loupeže, tedy u trestného činu objektivně nejzávažnějšího, jsou splněny všechny podmínky citovaného nařízení. Vzhledem k tomu, že u dalších trestných činů došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky, nebylo rozhodnuto o vině stěžovatele, a žalovaná ani krajský soud pak nebyly s to posoudit otázku, jaký podíl nese trest vykonaný za pokus trestného činu loupeže na celkovém sedmiletém trestu odnětí svobody vykonaném za trestné činy, u kterých bylo trestní stíhání později zastaveno z důvodu amnestie. Stěžovatel považuje za nezákonnou a protiústavní skutečnost, že situaci obdobnou té jeho nařízení vlády neřeší, a žalovaná i krajský soud tak neměly oporu pro výpočet příplatku k důchodu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vykonal alespoň část trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byl později rehabilitován, domnívá se, že splňuje podmínku pro přiznání příplatku k důchodu dle nařízení vlády a nemůže mu být kladeno k tíži, že předmětné nařízení nepamatuje na případ vícečinného souběhu trestných činů, z nichž některý rehabilitován je a jiný nikoli. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud žalovaná není schopna určit, a to ani poměrně, jaká doba výkonu jeho trestu odnětí svobody byla neoprávněná, pak by mu měl být přiznán příplatek v plné výši, tedy za celou dobu sedmi let, kterou strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel dále poukazuje na nařízení vlády č. 405/2005 Sb., které s účinností od 1. 11. 2005 novelizovalo § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, a rozšířilo tak okruh oprávněných osob o ty, jež byly nezákonně zbaveny osobní svobody a byly rehabilitovány podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Domnívá, že se tato novela vztahuje i na jeho případ a navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že respektuje okruh oprávněných osob vymezených v nařízení vlády. Zdůraznila, že podle § 40 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, platného v době rozhodování žalované, není oprávněna učinit si jako o předběžné otázce úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek, ani o tom, jaký trest by žalobci za určité trestné činy měl být uložen. Stěžovatelovu výtku, že nebyla schopna stanovit poměr, podle kterého by se dalo vypočítat, za kolik měsíců odnětí svobody mu náleží příplatek k důchodu, tak považuje za zcela nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem. Kasační stížnost je přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost je důvodná. Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud shledal následující skutečnosti podstatné pro posouzení dané věci: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1958, sp. zn. T 034/58 (dále též „odsuzující rozsudek“), byl stěžovatel (společně s bratrem A. B.) uznán vinným pokusem trestného činu loupeže, trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a trestným činem záškodnictví. Dále byl stěžovatel sám uznán vinným trestnými činy: obecného ohrožení, rozkrádání a poškozování majetku národního, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, nedovoleného ozbrojování a krádeže. Stěžovatel byl odsouzen za uvedené trestné činy mj. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Usnesením bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1959, sp. zn. 4 To 0142/58, bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítnuto. K návrhu stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1994, sp. zn. 1 Rt 44/92, ve vztahu ke stěžovateli zrušen citovaný odsuzující rozsudek podle § 14 odst. 1 písm. a), d), e), a f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále převážně jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), a to ve výroku o vině trestnými činy nedovoleného ozbrojování a záškodnictví a současně byl zrušen i výrok o trestu z původního (odsuzujícího) rozsudku, protože podle § 14 odst. 3 zákon č. 119/1990 Sb. se ruší všechna další rozhodnutí obsahově navazující na původní rozhodnutí, jímž je i výrok o trestu. V důsledku zrušení výroku o trestu došlo k otevření trestního stíhání ostatních trestných činů (trestný čin obecného ohrožení, trojnásobný trestný čin rozkrádání národního majetku a trestný čin krádeže kvalifikované dle trestního zákona z roku 1950), neboť tyto trestné činy nejsou uvedeny v § 4 zákona č. 119/1990 Sb., a ten se na ně proto nevztahuje. Po právní moci rozhodnutí podle § 14 odst. 1 citovaného zákona soud podle § 15 pokračoval v řízení na podkladě původní obžaloby. Pokračování v dalším řízení však zabránilo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 1990 a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 1994, sp. zn. 1 Rt 44/92, podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), a z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu na základě článku V písm. a) amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990, zastavil trestní stíhání stěžovatele pro následující samostatně spáchané skutky: trestný čin obecného ohrožení, ve kterém byl po překvalifikování nově spatřován trestný čin poškozování cizí věci; trestné činy rozkrádání a poškozování majetku národního, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a krádež, ve kterých byly nově spatřovány trestné činy krádeže a trestný čin nedovoleného ozbrojování. Dále došlo k zastavení trestního stíhání pro skutky, které stěžovatel spáchal společně s bratrem, a to pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jenž byl nově kvalifikován jako trestný čin krádeže, a pro trestný čin záškodnictví, jenž byl nově kvalifikován jako trestný čin poškozování cizí věci. Rozhodnutí nabyla právní moci dne 31. 5. 1994. U všech těchto trestných činů byly splněny podmínky amnestie prezidenta republiky, neboť ani u jednoho nepřesáhla hranici trestní sazby tř