6 Ads 76/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 76/2005- 35 - text č. j. 6 Ads 76/2005 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: F. T., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 42 Cad 32/2005 - 7, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) v záhlaví blíže označeným rozsudkem zrušil pro nezákonnost rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 6. 4. 2005, č. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí stěžovatelky (dále jen „nařízení vlády“) a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mj. konstatoval, že podle usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 Rt 5/1995, ze dne 10. 1. 1997, byl žalobce podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), nezákonně zbaven osobní svobody v době od 1. 11. 1952 do 26. 3. 1953 v souvislosti s vyšetřováním trestného činu neoznámení trestného činu podle § 165 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., ve vztahu k trestnému činu vyzvědačství podle § 86 téhož trestního zákona a byl zproštěn obžaloby rozsudkem krajského soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1953, č. j. 1 T 25/1953 - 582, a je účasten soudní rehabilitace. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 28. 1. 1997. Podle § 1 nařízení vlády mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni. Z textu nařízení vlády nelze dle názoru krajského soudu jednoznačně dovodit, že by nárok na příplatek mohl být přiznán pouze těm občanům, kteří vykonali vazbu a poté byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, pro který byli ve vazbě. Podle argumentace e ratione legis (smyslem, duchem a účelem zákona) zákonodárce jistě neměl v úmyslu při tvorbě nařízení vlády vytvořit rozdíly mezi občany, kteří byli ve vazbě, a těmi, kteří vykonali trest odnětí svobody. V tom případě by byl porušen článek 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Rovněž by byla porušena zásada proporcionality. Krajský soud zavázal stěžovatelku právním závěrem, že žalobce na příplatek k důchodu dle nařízení vlády má nárok. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Právní otázkou, kterou dle jejího názoru krajský soud nesprávně vyložil, je, zda z § 1 písm. a) nařízení vlády lze či nelze jednoznačně dovodit podmínění vzniku nároku skutečností, že občan byl v minulosti pravomocně odsouzen. Soud svůj názor opírá o jiné skutečnosti než dikci nařízení vlády, především o srovnatelnost útrap osob vězněných vazebně a osob pravomocně odsouzených a též o úmysl zákonodárce. V této souvislosti není dle stěžovatelčina názoru zřejmé, oč krajský soud svůj názor opírá. Stěžovatelka dále poukázala na průběh připomínkového řízení při schvalování nařízení vlády, v němž nebyl úspěšný její pozměňovací návrh směřující k výslovnému zahrnutí osob vězněných pouze vazebně. Podle stěžovatelčina názoru ustanovení § 1 písm. a) nařízení vlády vyjadřuje záměr autorů této právní normy přiznat příplatek k důchodu právě a pouze osobám v minulosti pravomocně odsouzeným, a to způsobem, který neumožňuje jiný výklad. Pokud by vláda České republiky měla v úmyslu nárok na příplatek přiznat i občanům vězněným pouze vazebně, pak by tento záměr výslovně vyjádřila. Výklad předmětného ustanovení provedený krajským soudem považuje stěžovatelka za nepřípustně extenzivní. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento její návrh Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 1. 2007, č. j. 6 Ads 76/2005 - 31, zamítl. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek pokládá za správný a spravedlivý, a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.), za stěžovatelku jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka namítá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje § 109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky tímto soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Z usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 Rt 5/1995, ze dne 10. 1. 1997, vyplývá, že žalobce byl nezákonně zbaven osobní svobody v době od 1. 11. 1952 do 26. 3. 1953 v souvislosti s vyšetřováním trestného činu neoznámení trestného činu podle § 165 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., ve vztahu k trestnému činu vyzvědačství podle § 86 téhož trestního zákona a byl zproštěn obžaloby rozsudkem krajského soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1953, č. j. 1 T 25/1953 - 582, a je účasten soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Žalobce podal žádost o příplatek k důchodu podle nařízení vlády, které nabylo účinnosti 1. 1. 2005. Jeho novelizace provedená nařízením č. 405/2005 Sb., nabyla účinnosti 1. 11. 2005. Předmětem této novelizace mj. bylo, že do § 1 písm. a) se za slovo „němu“, vložila slova „popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.“ Čl. II nařízení vlády č. 405/2005 Sb. pak stanovil, že změny vyplývající z této normy mohou nastat až od splátky důchodu splatné v listopadu 2005. Žalovaná rozhodla o nároku žalobce 6. 4. 2005, soud posuzuje věc podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí (§ 75 odst.1 s. ř. s.). Právní otázkou související s předmětem tohoto řízení se Nejvyšší správní soud již zabýval, a to v rozsudku ze dne 7. 3. 2007, č. j. 6 Ads 4/2006 - 32 (dostupný na www.nssoud.cz, publikován bude ve Sb. NSS č. 7/2007), přičemž mj. konstatoval: „Aktivity zákonodárce a moci výkonné v oblasti nápravy křivd způsobených v období let 1948 - 1989 postrádají vzájemnou provázanost a začasté i logiku; o to těžší je úloha osudu, jenž má být tím, kdo poskytne ochranu právům osob, jež byly v těchto letech postiženy a náprava křivd, jež se takovým osobám udály, byla prováděna ze strany zákonodárce a dokonce i moci výkonné bez potřebných souvislostí a ohledů na osud jednotlivých skupin postižených osob. Případ, kdy dokonce pouze a jedině moc výkonná, tedy vláda, svým nařízením formuluje okruh osob a podmínky, za nichž jim má být přiznáno určité plnění jako „zákonný nárok“, přičemž zákonným rámcem je pouze velmi obecný zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, může soud v duchu ústavních pravidel, jimiž je vázán zákonodárce, moc výkonná i soud, přijmout jen na samém okraji své pravomoci přiznané mu Ústavou (čl. 95) nepřihlédnout k aktům moci výkonné, pokud je neshledá za souladné se zákonem, tím spíše s předpisy ústavního pořádku (čl. 95 Ústavy). Soud hledá jen velmi těžce právní argumenty pro vysvětlení, že jednu a tutéž materii jednou upravuje vláda nařízením, a podruhé zas Parlament zákony, přičemž osobní rozsahy norem se v některých případech překrývají, jiné příběhy zase autoři norem nechali bez právní úpravy a nároků na nápravu křivd. Soudy pak mají být tou mocí, která veškeré tyto nedostatky zhojí a vyhoví subjektivním pocitům těch, kteří v období let 1948 - 1989 pocítili velmi krutě, jak byla prosazována doktrina komunis