6 As 55/2006 — Nejvyšší správní soud

6 As 55/2006- 96 - text č. j. 6 As 55/2006 - 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: V. M., zastoupen JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 6. 8. 2004, č. j. 4 - 7/2003 - BIS - 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 10 Ca 193/2004 - 53, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 10 Ca 193/2004 - 53, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované č. j. 4 - 7/2003 - BIS - 1 ze dne 6. 8. 2004. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 19. 5. 2004, č. j. 46 - 5/2004 - BIS - 1, jímž bylo s odkazem na ustanovení § 152 odst. 2 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen „zákon o BIS“), rozhodnuto o uvolnění výplaty příspěvku za službu přiznaného stěžovateli na základě ustanovení § 129 a § 130 zákona č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru vychází napadené usnesení Městského soudu v Praze z nesprávného posouzení právní otázky. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze odůvodnil napadené usnesení tím, že podle ustanovení § 139 odst. 1 zákona o BIS ve znění účinném ke dni rozhodování žalované soud nepřezkoumává rozhodnutí služebního orgánu s výjimkou rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru a rozhodnutí o náhradě škody, přičemž toto ustanovení Městský soud v Praze shledal ústavně konformním, neboť dospěl k závěru, že právo na příspěvek za službu nemůže být spojováno s právem na sociální ochranu podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proti tomuto závěru Městského soudu v Praze namítá, že závěr soudu o povaze příspěvku za službu jako dávky nespadající pod okruh práv zaručených čl. 30 Listiny základních práv a svobod odporuje závěrům Ústavního soudu, jež učinil v plenárním nálezu ze dne 28. 2. 1996, uveřejněném pod č. 107/1996 Sb. Stěžovatel vyzdvihuje, že ve zmíněném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány v právním řádu České republiky spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu, náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a co je podstatné, jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Stěžovatel se proto domnívá, že zákonem stanovené vyloučení rozhodování služebního orgánu Bezpečnostní informační služby o příspěvku za službu ze soudního přezkumu je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vylučuje z pravomoci soudu přezkoumání rozhodnutí týkajícího se základního práva nebo svobody podle Listiny základních práv a svobod. Vedle toho rovněž stěžovatel namítl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze odporuje taktéž ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Evropská úmluva o lidských právech“). Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla pouze argumenty obhajující věcnou správnost jejího rozhodnutí, k meritu kasační stížnosti se nevyjádřila. Z obsahu soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní skutečnosti: Stěžovatel se domáhal žalobou přezkoumání rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 19. 5. 2004, č. j. 46 – 5/2004 – BIS – 1, jímž bylo s odkazem na ustanovení § 152 odst. 2 zákona o BIS rozhodnuto o uvolnění výplaty příspěvku za službu přiznaného stěžovateli na základě ustanovení § 129 a § 130 zákona o BIS. Stěžovatel v žalobě zejména namítal, že rozhodnutím žalované v 1. stupni mu bylo přiznáno uvolnění výplaty příspěvku za službu v nesprávné výši, neboť žalovaná pominula jeho zákonné právo na valorizaci příspěvku za službu. Podle žalobce vycházela žalovaná z výše příspěvku, jak byla stanovena rozhodnutím Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, ze dne 11. 10. 1993, č. j. ZS - 15035/70 - 93, nezohlednila však skutečnost, že příspěvek za službu byl následnými rozhodnutími valorizován. Městský soud v Praze se zabýval v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nejprve otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, tj. zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohla být žaloba meritorně projednána. Městský soud v Praze poukázal na to, že podle § 6 s. ř. s. jsou z rozhodování soudů ve správním soudnictví vyloučeny věci, o nichž to stanoví soudní řád správní nebo zvláštní zákon. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může zrušení rozhodnutí správního orgánu, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, domáhat každý, kdo tvrdí, že jím byl zkrácen na svých právech, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak. Stejně tak Městský soud v Praze poukázal na ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s., podle kterého je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle soudního řádu správního nebo zvláštního zákona vyloučeno. S ohledem na tuto úpravu obsaženou v procesních předpisech a s ohledem na ustanovení § 139 odst. 1 zákona o BIS ve znění k datu napadeného rozhodnutí, podle něhož soud nepřezkoumává rozhodnutí služebního orgánu s výjimkou rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle § 40 odst. 1 písm. c) nebo d) zákona o BIS a s výjimkou rozhodnutí o náhradě škody přesahující 5000 Kč, Městský soud v Praze dovodil, že stěžovatelem napadené rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno. Městský soud v Praze se, dospěv k výše uvedenému závěru, zabýval rovněž otázkou, zda je tato výluka v souladu s ústavním pořádkem a zda nejsou dány podmínky pro to, aby podle čl. 95 odst. 2 Ústavy přerušil řízení a podal návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o BIS Ústavnímu soudu. Přitom vyšel z toho, že podle čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Právo příslušníka BIS na příspěvek za službu nelze podle názoru městského soudu podřadit pod žádné ze základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod. Při formulování tohoto názoru Městský soud v Praze akcentoval, že právo na příspěvek za službu řadí zákon o BIS mezi nároky související se skončením služebního poměru, přičemž je podle zmíněného soudu zřejmé, že jde o dávku, jejíž přiznání po skončení služebního poměru souvisí se zvláštním charakterem služebního poměru a jeho odlišnostmi oproti poměru pracovnímu, a nelze ji tak považovat za součást běžné odměny za práci po dobu výkonu služby. Proto Městský soud v Praze nepovažuje příspěvek za službu za součást práva zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak podle soudu zvláštní povaha dávky vylučuje, aby se právo na příspěvek za službu spojovalo s právem na sociální ochranu podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod, neboť je zřejmé, že účelem tohoto příspěvku není přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci nebo při ztrátě živitele, ani pomoc v hmotné nouzi, jak předpokládá čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Vedle otázky souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Městský soud v Praze věnoval pozornost i souladu výluky rozhodnutí o příspěvku za službu ze soudního přezkumu i z hlediska čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Přitom dospěl k závěru, že právo na příspěvek za službu nelze řadit ani do kategorie „občanských práv a závazků“, o nichž má podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech vždy s konečnou platností rozhodovat soud, poukázal přitom jednak na judikaturu správních soudů, která charakterizovala služební poměr příslušníků ozbrojených složek jako poměr veřejného práva (mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003 - 97), jednak na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který podle Městského soudu v Praze v rozhodnutí Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999 rovněž konstatoval, že z pole působnosti čl. 6 odst. 1 unikají spory veřejných zaměstnanců, jejichž zaměstnání je charakterizováno specifickými aktivitami veřejné správy v