3 As 24/2004 — Nejvyšší správní soud

7 A 149/2001- 80 - text č. j. 7 A 149/2001 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: R., a. s., zastoupen JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem Kladská 5/1489, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti: M. f., v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 10. 2001, č. j. O 60903, takto: I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 10. 2001, č. j. O 60903, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 4725 Kč, a to do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce, advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové. III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce, advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové. IV. Osobě zúčastněné se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobou podanou k Vrchnímu soudu v Praze dne 28. 11. 2001 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 10. 2001, č. j. O 60903, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2001 o zamítnutí návrhu na výmaz kombinované ochranné známky č. 170615 ve znění „A.“. Žalobce zejména tvrdí, že žalovaný rozhodl v rozporu s § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon“), a rozhodnutí o rozkladu je proto nezákonné. Nezákonnost rozhodnutí spatřuje žalobce ve skutečnosti, že M. f., jako majitelka ochranné známky (dále jen „majitelka známky“) odůvodnila její neužívání tím, že jí bylo zabráněno okolnostmi nezávislými na její vůli. Zároveň uvedla, že časopis označený A. vydával a známku ekonomicky zneužíval ekonomicky silnější podnikatelský subjekt, tedy žalobce. Svá tvrzení majitelka známky v řízení před žalovaným prokazovala nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze. Na takto odůvodněné neužívání ochranné známky reagoval žalobce replikou, v níž uvedl, že vydávání časopisu není protiprávní, neboť je časopis vydáván kontinuálně od roku 1955, a dále poukázal na možnost užívání známky jiným způsobem. Při rozhodování o rozkladu byly pominuty skutečnosti, které vyšly najevo v řízení a jsou uvedeny i v rozsudku Krajského soudu v Praze, a sice, že majitelka ochranné známky nikdy nebyla vydavatelem časopisu A., neboť tím je zcela oprávněně žalobce. Rovněž bylo prokázáno, že ochrannou známku si zaregistrovala majitelka poté, co se jí nepodařilo získat od oprávněného vydavatele právo k vydávání časopisu. Přihlášení známky tak bylo pouze spekulativní, neboť se jím majitelka pokoušela znemožnit vydávání časopisu. O tom svědčí i skutečnost, že neužívání odůvodnil vycházením časopisu s označením A. Přitom by bylo možné nalézt i jiné způsoby užití této známky. Žalovaný se tak spokojil s chabým důkazem, který mu stačil k zamítnutí návrhu na výmaz známky. Jelikož nezohlednil všechny důvody a skutečnosti, které se neužívání známky týkaly, jeho správní uvážení dle žalobcova názoru vybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem. Žalobce při podávání rozkladu nepředkládal nové důkazy, ale pouze reagoval na předchozí sdělení majitele známky. Žalobce dále poukázal na § 13 vyhlášky č. 213/1995 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách (dále jen „prováděcí vyhláška“), podle něhož návrh na výmaz obsahuje mj. věcné odůvodnění návrhu a doložení důkazů. Žalobce ve svém návrhu výmazu pouze odkázal na zákonnou úpravu a nijak návrh neodůvodňoval a ani nepředkládal důkazy, protože může stěží sám odůvodňovat subjektivní právo majitele známky, proč známku neužívá. Pokud by bylo zapotřebí i v takovém případě důkazy předložit, měl k tomu žalovaný žalobce vyzvat. Jelikož se tak nestalo, měl žalovaný za to, že jeho návrh obsahující pouze odkaz na § 25 odst. 1 písm. b) zákona je dostačující. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce neuvedl žádné konkrétní žalobní body, v nichž spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, ani neuvedl, že byl dotčeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, a které jeho subjektivní právo bylo dotčeno. Proto žalovaný nemůže absentující argumentaci vyvracet. Žalobu považuje za nedůvodnou, neboť řízení proběhlo zcela v souladu s § 61 a § 53 - § 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“). Tvrzení, že majitelka známky nikdy nebyla vydavatelem časopisu A., považuje žalovaný z hlediska řízení podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona za bezpředmětné, neboť v tomto řízení pouze posuzoval užívání, resp. neužívání známky její majitelkou. Posouzení relevantních důvodů, které byly příčinou neužívání známky, je věcí diskrečního oprávnění žalovaného, který svá tvrzení dostatečně odůvodnil. Již Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 7 A 93/96 konstatoval, že pro posouzení důvodnosti návrhu na výmaz ochranné známky jsou rozhodné dvě skutečnosti, a to neužívání známky v rozhodné době pěti let před podáním návrhu na výmaz a neexistence omluvitelných důvodů neužívání na straně jejího majitele. Žalovaný v řízení zjistil, že majitelka ochranné známky sice dotčenou známku neužívala, ale v souladu s § 25 odst. 1 písm. b) konstatoval, že ji majitelka neužívala z důvodů vzniklých nezávisle na její vůli. Tyto okolnosti nebyly způsobeny chybou nebo nedbalostí a leží tedy mimo dosah majitelky dotčené známky. Snahu o užívání známky majitelka dostatečně prokázala prostřednictvím podání žaloby na ochranu proti neoprávněnému užívání ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Žalovaný provedl v souladu s § 34 správního řádu dokazování a dle své úvahy důkazy zhodnotil a vyvodil z nich skutková a právní zjištění, která respektují smysl, účel a meze zákona. Napadené rozhodnutí je výsledkem vnitřního myšlenkového postupu, ke kterému žalovaný dospěl při dodržování pravidel logického vyvozování. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal ji Nejvyšší správní soud postupem podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud pak o žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 18. 12. 2003 ji pod č. j. 7 A 149/2001 - 34 odmítl s poukazem na § 46 odst. 2 s. ř. s. Současně poučil žalobce o tom, že může ve věci do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány. Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve zmíněné lhůtě žalobu, v níž žádá, aby soud rozhodl o tom, že se blíže určená ochranná známka zapsaná až dosud v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví vymazává. Obvodní soud pro Prahu 3, kterému byla věc jako soudu místně příslušnému postoupena, namítal nedostatek své pravomoci věc projednat a o ní rozhodnout. Proto požádal, aby zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl spor o příslušnost. Tento senát usnesením ze dne 22. 12. 2004, č. j. Konf 74/2004 - 19, výše uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil a současně rozhodl, že k rozhodnutí o žalobě je příslušný soud ve správním soudnictví. Na výzvu Nejvyššího správního soudu vyslovili žalobce i žalovaný souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Žalobce dále k prokázání svých žalobních tvrzení navrhl důkaz spisem č. j. 2 Cm 32/1995 bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, a sice pokud jde o žalobcovo tvrzení o spekulativním zápisu ochranné známky, což v průběhu řízení o výmaz ochranné známky vyšlo najevo a žalovaný tuto skutečnost nevzal při svém rozhodování v úvahu. Žalobce dále předložil rozsudky Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 49/2000 a Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Odo 697/2002, které rozhodovaly v uvedené věci o odvolání a dovolání. Žalobce rovněž zopakoval, že majitelce známky nic nebránilo v tom, aby známku užívala, pokud by ji skutečně užívat chtěla. To potvrzuje rovněž i to, že ani ke dni podání tohoto doplnění (tj. 8. 3. 2005) majitelka známku neužívá, ačkoli řádné soudní řízení ve věci jejího neoprávněného užívání bylo skončeno koncem roku 2002 a o dovolání bylo rozhodnuto v prosinci 2003. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení k rukám jeho zástupkyně. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti: Návrhem ze dne 5. 9. 2000 žalobce navr