— Nejvyšší správní soud

8 Ans 1/2005- 90 - text  8 Ans 1/2005 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, za účasti Bezpečnostní informační služby, se sídlem v Praze 5, Nárožní 1111/2, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j. 9 Ca 32/2003 - 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se včasnou kasační stížností ze dne 13. 12. 2004 domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti orgánu Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“ nebo „správní orgán“) spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti stěžovatele o přiznání příspěvku za službu (dále „ příspěvek za službu“ nebo jen „příspěvek“) ze dne 11. 2. 2001, jejíž vyřízení stěžovatel opakovaně urgoval, naposledy dne 16. 12. 2002. Pro případ, že by soud neuznal žalobu na ochranu proti nečinnosti BIS jako důvodnou, uvedl stěžovatel v žalobě i eventuální petit znějící na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Tímto zásahem mělo být sdělení ředitele BIS ze dne 21. 11. 2002, č. j. 837/2002-BIS-1, že stěžovateli příspěvek za službu nenáleží. Vzhledem k tomu, že stěžovatel i přes výzvu soudu k upřesnění žalobního petitu setrval na původním označení a charakteru žaloby, soud podle obsahu posoudil návrh jako dvě odlišné žaloby, z nichž každou se stěžovatel domáhal jiného způsobu ochrany svého práva jiným procesním postupem, a podle ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), věc žaloby na ochranu před nezákonným zásahem ředitele BIS vyloučil k samostatnému řízení. O této žalobě Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. 6. 2004 pod sp. zn. 9 Ca 266/2003. Žalobu na ochranu proti nečinnosti orgánu BIS soud projednal pod sp. zn. 9 Ca 32/2003 a shledal ji nedůvodnou, neboť podle jeho názoru nebyly dány zákonné důvody pro to, aby BIS byla uložena povinnost vydat rozhodnutí o žádosti ze dne 11. 2. 2001. Soud svůj závěr podrobně odůvodnil s tím, že zásadním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo zjištění, že BIS nebyla nečinná a o žádosti o příspěvek, v níž stěžovatel uplatňoval i svůj tvrzený nárok za období před 1. 7. 1991, tj. i za službu ve služebním poměru podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1970 Sb.“), již ředitel BIS rozhodl rozhodnutím ze dne 27. 7. 2000, č. j. 83-5/2000-BIS-1, ve znění rozhodnutí o odvolání ze dne 5. 1. 2001, č. j. 532-15/2000-BIS-1. Stěžovatelem uplatněný nárok tedy byl věcně předmětem posuzování orgánů BIS v rámci jejich kompetence v intencích zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen „zákon č. 154/1994 Sb.“). Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil námitky, které nepodřadil jednotlivým ustanovením s. ř. s., z obsahu stížnosti je však zřejmé, že uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Městským soudem v Praze a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Základní pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že neshledal správní orgán nečinným s odůvodněním, že o příspěvku již ředitel BIS rozhodl dne 27. 7. 2000. Poukazuje přitom na to, že soud podle jeho názoru přehlédl skutečnost, že stěžovatel vykonával dva služební poměry, a to služební poměr: A) od 1. 6. 1972 do 31. 3. 1976 u Sboru nápravné výchovy ČSR (SNV ČSR), od 1. 4. 1976 do 30. 6. 1991 u Sboru národní bezpečnosti (SNB) se zařazením od 1. 6. 1990 k Úřadu pro ochranu Ústavy a demokracie (ÚOUD) a od 1. 7. 1991 do 31. 12. 1992 u Federální Bezpečnostní informační služby (FBIS) a služební poměr B) od 1. 1. 1993 do 30. 4. 1994, kdy byl na základě své přihlášky přijat do služebního poměru k Bezpečnostní informační službě ČR (dále jen „BIS ČR“). První služební poměr, jenž stěžovatel označil jako služební poměr „A“, se řídil zákonem č. 100/1970 Sb., a skončil ke dni 31. 12. 1992 na základě zákona č. 543/1992 Sb., o zrušení Federální bezpečnostní informační služby (dále jen „FBIS“), ve kterém je v ust. § 9 odst. 1 jasně uvedeno, že služební poměry končí z důvodu zrušení FBIS. Služební funkcionáři byli podle tvrzení stěžovatele následně přijímáni do služebního poměru k BIS ČR se slibem, že roky služby v předcházejícím služebním poměru, resp. poměrech, jim budou pro účely nároku na příspěvek započteny. S ohledem na tento fakt a při vědomí právního nástupnictví výše jmenovaných subjektů stěžovatele ani nenapadlo, že by si měl požádat o příspěvek za službu za skončený služební poměr „A“ ke dni 31. 12. 1992. Služební poměr označený stěžovatelem v kasační stížnosti jako služební poměr „B“ trval do 30. 4. 1994. Poté byl stěžovateli na základě jeho žádosti ze dne 21. 3. 1994 přiznán příspěvek za službu, který byl později i valorizován. Následně mu byla valorizace odňata a sražena z výplaty jednotlivých dávek a orgány BIS bylo rozhodnuto, že mu příspěvek nenáleží vůbec. Stěžovateli bylo upřeno jeho nezadatelné právo, když byl zkrácen o významnou dávku v systému sociální péče, kterou výsluha let je. Stalo se tak v důsledku zániku ČSFR a pozdějšího formalistického výkladu jednotlivých právních norem ze strany správních orgánů i soudu, což stěžovatel vnímá jako bezpráví a diskriminaci. On a další žadatelé o příspěvek, kteří se dostali do obdobné situace, se ocitli v nerovném postavení ve srovnání s těmi, kteří příspěvek za službu pobírají, ačkoli někteří z nich neodpracovali ve služebních poměrech ani tolik let, co stěžovatel. Ten je proto přesvědčen, že závěry soudu jsou nezákonné. O příspěvku za službu ve služebním poměru „B“ bylo rozhodnuto, byť v rozporu s principy právního státu, o příspěvku za služební poměr „A“ však nikoli. Protože nikde není uvedeno, že by nebylo možno o příspěvek požádat kdykoli po skončení služebního poměru označeného jako služební poměr „A“, stěžovatel tak učinil v žádosti ze dne 11. 2. 2001 a zásadně nesouhlasí s názorem soudu, že o této žádosti již BIS rozhodla ve svých rozhodnutích ze dne 27. 7. 2000, č. j. 83-5/2000-BIS-1 (v prvním stupni) a ze dne 5. 1. 2001, č. j. 532-15/2000-BIS-1 (ve druhém stupni). Je totiž podle něj vyloučeno, aby kdokoli rozhodl o žádosti ještě dříve, než byla vůbec podána (žádost byla podána 11. 2. 2001, tedy o více než 1 měsíc poté, co o ní mělo být rozhodnuto odvolacím orgánem, a téměř 6 měsíců poté, co o ní mělo být rozhodnuto v prvním stupni). Dále také podle stěžovatele nelze rozhodnout jedním rozhodnutím o žádostech, které se týkají zcela jiného služebního poměru. Rozhodnutí ze dne 27. 7. 2000 logicky neobsahuje ani zmínky o žádosti ze dne 11. 2. 2001, neobsahuje také ani zmínky o aplikaci zákona č. 100/1970 Sb. Výrok předmětného rozhodnutí zní jasně: „Příspěvek za službu podle § 129 a 130 zákona č. 527/1992 Sb. nenáleží“ (pozn.: zákon č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky). Podstatná je ve věci také skutečnost, že orgán BIS měl rozhodovat na základě ust. § 9 odst. 4 zákona č. 543/1992 Sb. (pozn. zákon č. 543/1992 Sb., o zrušení Federální bezpečnostní informační služby), neboť nebyl vypořádán nárok na příspěvek za službu ze služebního poměru skončeného na základě citovaného zákona. Legitimace BIS k rozhodnutí podle tohoto ustanovení je dána tím, že BIS se stala právním nástupcem FBIS. Z tohoto pohledu nejsou podle stěžovatele na místě úvahy BIS, které převzal i městský soud, zda by stěžovateli z hlediska hmotného práva nárok na příspěvek vznikl či nevznikl, protože tyto úvahy nejsou podle něj pro posouzení toho, zda bylo ve věci rozhodnuto, relevantní. Stěžovatel je přesvědčen, že o příspěvku za služební poměr „A“ rozhodnuto nebylo, proto žádá, aby bylo po právu vydáno rozhodnutí, proti němuž je pak možno odpovídajícím způsobem se případně i bránit. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Zástupce stěžovatele doručil dne 24. 1. 2007 Nejvyššímu správnímu soudu přípis, jehož přílohou je kopie plného znění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci M. Ch. vs. Česká republika (stížnost č. 4295/03), přeloženého do českého jazyka. V textu je vyznačena pasáž, kde podle jeho názoru dal ESLP stěžovateli za pravdu v tom, že kasační stížnost ze dne 13. 12. 2004, jež v době projednávání stížnosti u ESLP nebyla ještě rozhodnuta,