9 Afs 63/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 63/2007- 56 - text 62 9 Afs 63/2007 - [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele S., s.r.o., zastoupeného JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 4, za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2006, č. j. 30 Ca 130/2005 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 3. 2005, č. j. 555/05/FŘ/140. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále též „správce daně“) ze dne 30. 11. 2004, č. j. 246599/04/288960/0457 - platebnímu výměru, kterým stěžovateli vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 1 855 000 Kč. Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v žalobě a své závěry opírá o citace jednotlivých rozhodnutí krajských soudů a Ústavního soudu, aniž by však poukázal na konkrétní nesprávnosti v interpretačním postupu stěžovatele a prokázal tak jeho věcnou nesprávnost. V dané souvislosti stěžovatel namítá také nesprávné posouzení právní otázky soudem, neboť nesouhlasí s jeho závěry, že ve smyslu ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 5. 2001, je v případě vkladu společníka do obchodní společnosti, jehož předmětem je nemovitost, nutno osvobození od daně z převodu nemovitostí vázat pouze k podílu společníka na základním jmění obchodní společnosti. Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací soudu, že v případě zápočtu pouze části hodnoty vkládané nemovitosti na vklad společníka do základního jmění obchodní společnosti se uplatní z hlediska osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze ta část hodnoty nemovitosti, která je vkládána do základního jmění, a na zbylou část hodnoty nemovitosti se osvobození nevztahuje. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s veškerými námitkami stěžovatele a rovněž své rozhodnutí řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. K věci samé žalovaný uvádí, že krajský soud při výkladu ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. správně rozlišil vklady do základního jmění společnosti od případných majetkových převodů zvyšujících obchodní majetek společnosti, a tedy pouze ta částka, která byla z hodnoty nemovitosti započtena do základního jmění, je předmětem osvobození od daně z převodu nemovitostí. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Dne 27. 11. 1998 stěžovatel jako vlastník nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno-město (nyní Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město) na LV č. X pro obec B., k. ú. S. B., učinil prohlášení, že tyto nemovitosti vkládá jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti S. – R., s.r.o., které je jediným zakladatelem. Podle doložky katastrálního úřadu byl vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím č. j. V5-820/99 s právními účinky vkladu ke dni 1. 2. 1999. Stěžovatel následně na základě výzvy správce daně dle § 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), dne 20. 8. 1999 podal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, k němuž připojil znalecký posudek č. 2207 znalce Ing. I. B., dle kterého hodnota vkladu činila 37 500 000 Kč. Podle notářského zápisu sp. zn. NZ 584/98 ze dne 27. 11. 1998 byl nemovitý majetek jako nepeněžitý vklad vložen do základního jmění obchodní společnosti (od 1. 1. 2001 základní kapitál) v částce 400 000 Kč a částka ve výši rozdílu po odečtení částky připadající na zvýšení základního jmění, tj. 37 100 000 Kč, byla zaúčtována do rezervního fondu společnosti. Na základě těchto skutečností správce daně dne 30. 11. 2004 vydal rozhodnutí č. j. 246599/04/288960/0457 - platební výměr, jímž stanovil základ daně z převodu nemovitostí částkou 37 100 000 Kč a daň vyměřil sazbou 5% ze základu daně, tj. částkou ve výši 1 855 000 Kč. Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatel bránil včas podaným odvoláním, které žalovaný jako nedůvodné zamítl rozhodnutím ze dne 11. 3. 2005, č. j. 555/05/FŘ/140. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že při výkladu sporného ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. je třeba vycházet z jeho obsahu, podle něhož pojem „vklad vložený do společnosti“ plně koresponduje s terminologií obsaženou v ustanovení § 59 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „obchodní zákoník“). Toto ustanovení obchodního zákoníku vymezuje vklad společníka jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jejich prostřednictvím na výsledku podnikání společnosti. Současně obchodní zákoník v ustanovení § 58 odst. 1 vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých a nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Z uvedeného pak vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které rozlišují mezi vkladem do základního jmění a vkladem základní jmění nezvyšujícím. Pokud tedy skutečná hodnota nemovitostí byla vyšší než hodnota navýšení základního jmění společnosti, stal se rozdíl součástí obchodního majetku společnosti, který osvobození od daně z převodu nemovitostí nepodléhá. Stěžovatel napadl výše uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, v níž shodně jako v podaném odvolání namítal, že předmětný převod nemovitostí (jejich vklad do obchodní společnosti) podléhá osvobození od daně z převodu nemovitostí dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., a to i v případě, kdy ke zvýšení základního kapitálu nedošlo o celou hodnotu, na kterou byl nemovitý majetek oceněn. Dle stěžovatele je z pohledu příslušných ustanovení obchodního zákoníku nutno pojem vklad vykládat dvojím způsobem, a to jednak jako aktivum, vkládané společníkem do společnosti za účelem podílení se na výsledku jejího podnikání, a současně jako pasivum, kterým je tvořen základní kapitál (dříve základní jmění) společnosti a které slouží ke stanovení výše obchodního podílu společníka, a tedy i míře jeho majetkové účasti na společnosti. Dle ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném do 31. 5. 2001, byly vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev osvobozeny od daně z převodu nemovitostí. Dle odkazu na poznámku pod čarou měl zákonodárce oním zvláštním zákonem na mysli obchodní zákoník, konkrétně jeho hlavu druhou. Z dikce shora citovaného ustanovení přitom vyplývá, že předmětem osvobození od daně z převodu nemovitostí je vložení nemovitosti jako nepeněžitého vkladu do společnosti za účelem získání, resp. zvýšení účasti vkladatele na společnosti a tedy, že zákon z pohledu výše nastíněného rozlišení uvažuje o vkladu jako majetkové hodnotě, tj. aktivu, vkládanému do společnosti za účelem získání účasti na ní, a nikoli jako o účetní položce vykazované v účetní závěrce na straně pasiv. Takovýto nepeněžitý vklad vložený do obchodní společnosti při jejím založení je tedy nepochybně od daně z převodu nemovitostí osvobozen, a je naprosto irelevantní, že vkladatel využil možnosti dané mu ustanovením § 109 odst. 3 obchodního zákoníku, a na vklad do základního jmění jako pasiva započítal pouze část hodnoty vkládaného nepeněžitého vkladu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud shodně jako žalovaný dovodil, že obchodní zákoník nezná jiný vklad, než je vklad do základního jmění obchodní společnosti, byť nevyloučil, že do společnosti mohou být vloženy i další prostředky přesahující hodnotu jednotlivého společníka na základním jmění. Ty však