2 Afs 116/2007 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 116/2007- 75 - text 2 Afs 116/2007 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: AUTOMA Car, spol. s r. o., advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007, č. j. 1851/07-1300, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2007, č. j. 10 Ca 92/2007 - 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2006, dodatečným platebním výměrům č. j. 151185/06/077910/5969 a č. j. 151179/06/077910/5969, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2002 ve výši 64 116 Kč a leden 2003 ve výši 96 628 Kč. Dodatečné platební výměry byly vydány na základě daňové kontroly, při níž vznikly pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění z daňových dokladů, jimiž stěžovatel dokládal nárok na uplatněný odpočet daně za tato přijatá zdanitelná plnění, opravdu uskutečnil plátce, který je na těchto dokladech uveden. Po provedeném důkazním řízení správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že uvedená přijatá zdanitelná plnění přijal stěžovatel od plátce uvedeného na těchto dokladech. Stěžovatel výslovně uvádí, že jeho kasační stížnost obsahuje důvody odpovídající v § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Námitku spočívající nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení podle písm. a) citovaného ustanovení ovšem ve skutečnosti vůbec neuplatňuje, neboť namítá jen vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Stěžovatel uvádí, že základní pochybení spatřuje v tom, že krajský soud dospěl, stejně jako žalovaný k závěru, že předloženými důkazy stěžovatel neprokázal, že přijal zdanitelné plnění od společnosti TELSPO Vágner, s. r. o., neboť nesplnil veškeré zákonné povinnosti, které jako plátce DPH měl. Čestné prohlášení krajský soud nesprávně vyloučil jako důkazní prostředek a k tíži stěžovatele přičetl tu skutečnost, že nebyly spolehlivě určeni obchodní partneři společnosti TELSPO Vágner, s. r. o. Stěžovatel právě naopak namítá, že podmínky pro uplatnění nadměrného odpočtu daně podle v rozhodné době účinného § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), splnil. Nárok na odpočet prokázal řádně zaúčtovaným daňovým dokladem, který obsahoval všechny předepsané náležitosti. Rovněž tak prokázal, že předmětné zdanitelné plnění bylo uskutečněno; předložil totiž účetní doklady, že zboží nakoupil, předmětné zboží měl vedeno ve skladové evidenci a následně je prodal. Stěžovatel dle svého tvrzení rovněž doložil, že obchodní partner, od něhož zboží kupoval, tedy TELSPO Vágner, s. r. o., byl plátcem DPH. Stěžovatel dodává, že svědek Vágner, v rozhodné době jednatel uvedené společnosti, potvrdil, že zboží stěžovateli skutečně prodal. Pokud byla výpověď tohoto svědka následně správcem daně prohlášena za nevěrohodnou, neboť svědek mj. nedokázal přesně doložit, jak a kde sám zboží nakoupil, pak stěžovatel uvádí, že není v jeho možnostech zjišťovat a prokazovat obchodní vztahy společnosti TELSPO Vágner, s. r. o. V tomto směru se domnívá, že nemůže být stíhán důkazním břemenem ohledně skutečnosti, kde nakoupil zboží jeho dodavatel. Stěžovatel nepopírá, že bylo jeho povinností doložit svá tvrzení důkazy, ovšem rozsah těchto důkazů musí vyplývat buď z právního předpisu, anebo musí jít o důkazy, které je stěžovatel při své činnosti s přihlédnutím k běžné opatrnosti schopen zajistit. Schopnost stěžovatele zjistit a doložit dodavatele zboží svého vlastního dodavatele ovšem v jeho možnostech není. Ostatně o povinnosti dokázat obchodní partnery svého dodavatele žádný právní předpis nehovoří. To, že byl obchod realizován se společností, jejíž statutární zástupce přesně nespecifikoval své obchodní partnery, není možné přičítat k tíži stěžovatele (stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí „k tíži správce daně“, zdejší soud ovšem tuto skutečnost interpretuje jako zjevnou chybu, když z logiky věci stěžovatel argumentuje ve svůj prospěch). V tomto směru se po daňovém poplatníkovi požaduje, aby předložil důkaz o skutečnosti, na které se nepodílel. Zde stěžovatel upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99. Pakliže správce daně měl pochybnost o způsobu nabytí zboží od obchodního partnera stěžovatele, bylo jeho povinností se tím zabývat a eventuálně zjistit, že stěžovatel zboží od společnosti TELSPO Vágner, s. r. o., nakoupit nemohl. To ovšem jednoznačně nebylo prokázáno. V souvislosti s tím poukazuje stěžovatel i na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 10 Ca 105/2007), kdy byl vysloven právě opačný názor na rozsah důkazního břemene daňového poplatníka, než jaký zaujal tentýž soud ve zde popsaném případě. Krom toho se stěžovatel nedomnívá, že osvědčení notáře o prohlášení o právně významné skutečnosti ve smyslu § 80 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), by mělo postrádat jakýkoliv význam. Jde o listinu, která obsahuje skutečnosti, které jsou pro daňové řízení použitelné. Pokud byla taková listina v průběhu dokazování předložena, měl k ní správce daně, žalovaný i krajský soud přihlížet. Uvedené prohlášení o právně významné skutečnosti, které u notáře učinil jednatel Vágner, přitom prokazovalo, že společnost TELSPO Vágner, s. r. o., zboží stěžovateli skutečně dodala. Z těchto uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele nemá za důvodné. Stěžovatel předloženými podklady (daňovými doklady) neprokázal, že skutečně přijal zdanitelná plnění od společnosti TELSPO Vágner, s. r.o. V průběhu řízení se nejednalo o dokázání toho, že stěžovatel přijal zdanitelná plnění, nebylo zpochybněno ani to, že je zaúčtoval a přijal zboží do skladové evidence. Byl učiněn toliko závěr, že předmětné zboží nebylo přijato od společnosti TELSPO Vágner, s r. o. Zde stěžovatel důkazní břemeno, jímž byl zatížen podle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), unést nedokázal. Pokud jde o argumentaci shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, pak žalovaný uvádí, že není na projednávanou věc přiléhavý. V nálezu totiž Ústavní soud řešil situaci, kdy byl jisté společnosti snížen nadměrný odpočet uplatněný v daňovém přiznání k DPH, a to z důvodu, že nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění u dodavatele; jelikož společnost neměla v uvedeném období jiného dodavatele, nemohla ani ona uskutečnit zdanitelné plnění na výstupu. Správce daně pak v rozporu se zákonem požadoval prokázání skutečností u dodavatele, na nichž se společnost nepodílela, a které měl prokazovat dodavatel, nikoliv ona obchodní společnost. Žalovaný dodává, že v některých svých dalších závěrech naopak uvedený nález hovoří proti stěžovateli. Rovněž tak v případě námitky stěžovatele, že čestné prohlášení učiněné před notářem, je důkazním prostředkem, setrvává žalovaný na stanovisku, že taková argumentace není správná. V dané věci rovněž poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný navrhuje s ohledem na výše uvedené, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil, že Finanční úřad v Českých Budějovicích zahájil dne 13. 4. 2005 u stěžovatele daňovou kontrolu týkající se DPH. V jejím průběhu vznikly pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění z daňových dokladů, kterými stěžovatel prokázal nárok na předmětný daňový odpočet, uskutečnil plátce, který byl na těchto dokladech uveden. Proto byl stěžovatel vyzván k tomu, aby prokázal, že předmětná zdanitelná plnění od spo