2 As 39/2007 — Nejvyšší správní soud

2 As 39/2007- 80 - text č. j. 2 As 39/2007 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, č. j. 8 Ca 36/2006 – 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 2856 Kč. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 8 Ca 36/2006 - 48, bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „stěžovatel“) ze dne 14. 12. 2005, č. j. MHMP-266302/2005/OST/Kš, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 14. 10. 2005 č. j. 05/290-M-3/5/R tak, že před slovy „ukládá J. K. – D. P.“ se stávající text „podle ust. § 106 odst. 3 písm. c) „nahrazuje textem“ podle § 106 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s ustanovením § 107 odst. 1 písm. b) stavebního zákona“ a v ostatním bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že shledal důvodnou námitku žalobkyně (dále jen „účastnice řízení“), že nebyla ve výroku rozhodnutí správně označena tak, jak ukládá zákona. Již správní orgán I. stupně označil adresáta rozhodnutí výslovně jako „J. K. – D. P.“ a stěžovatel tuto nesprávnost v odvolacím řízení neodstranil. Podle městského soudu takto označený subjekt neexistuje, nelze mu tedy ukládat sankce za delikt a nebylo by vůči němu možné vést exekuci, bylo-li by to nutné. Z tohoto důvodu je tedy výrok napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Dále městský soud shledal vadným výrok napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného označení právní normy, podle níž je sankce ukládána. Pokud stěžovatel vypustil v odkazu na ust. § 106 text „písm. c)“, je-li zřejmé, že sankce je ukládána za delikt, jehož skutková podstata je vymezena právě až pod písm. c), pak tím pozbývá celý odkaz smysl, protože pak z výroku není zřejmé, jaký delikt měl být jednáním účastnice řízení spáchán. Na tom nic nemění ani to, že celý odkaz je uveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto městský soud označil výrok za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Chybným rovněž shledal městský soud postup stěžovatele v tom, že opíral své úvahy logicky i věcně nesprávně o vyhlášku č. 26/1999 hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „vyhláška č. 26/1999“). Primární v projednávané věci podle jeho názoru je činnost účastnice řízení, a nikoli stavebně technická povaha objektu. Stěžovatel měl zjistit obsah kolaudačního rozhodnutí a činnost, kterou vykonává účastnice řízení, a vyhodnotit, zda odpovídá kolaudovanému účelu stavby. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002 je zřejmé, že stavba obsahuje ve 3. patře byty č. 1 až 9. Deliktu by se účastnice řízení dopustila, kdyby tyto byty užívala jinak, např. jako kanceláře, výrobní či prodejní prostory apod. Tak tomu ovšem nebylo. Proti tvrzení účastnice řízení, že byty jsou využívány jinak než k bydlení na základě nájemních smluv, stěžovatel neuvedl žádné argumenty. Z toho, že byty jsou pronajímány jen na krátkou dobu, nelze vyvodit, že jde o smlouvu o ubytování. Ze skutečností obsažených ve spise za stávající právní úpravy nelze učinit nepochybný právní závěr, že činnost účastnice řízení spočívá v poskytování ubytování. Městský soud uzavřel, že závěr o spáchání deliktu podle § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona vychází z hodnocení jiných skutečností, než které jsou pro věc relevantní, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel v ní vyjádřil nesouhlas s právním názorem městského soudu ohledně označení účastnice řízení, dále s tím, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné, protože není zřejmé, jaký delikt měl být jednáním účastnice řízení spáchán a konečně ani s tím, že stěžovatel chyboval, když opřel své úvahy o výklad vyhlášky č. 26/1999. Stěžovatel tedy v prvé řadě oponuje právnímu názoru městského soudu týkajícímu se označení účastnice řízení. Stěžovatel ji označil jejím jménem a dodatkem tak, jak je zapsána v živnostenském rejstříku, tj. J. K. – D. P. Skutečnost, že ve výroku je účastnice řízení označena navíc dodatkem, nemůže způsobit nejasnost, když navíc při jejím označení bylo uvedeno identifikační číslo. Bylo tedy nepochybné, o jaký subjekt se jedná. Stěžovatel argumentoval rovněž zněním § 37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého uvede fyzická osoba v podání souvisejícím s její podnikatelskou činností jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele. Stěžovatel dále poukázal na to, že mu městský soud vytýká, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, protože není zřejmé, jaký delikt měl být účastnicí řízení spáchán, ale přesto toto rozhodnutí věcně přezkoumal. Tvrzení o nepřezkoumatelnosti tak podle stěžovatele nemůže obstát a rozsudek městského soudu trpí vnitřně rozporností. Kromě toho městský soud zřejmě přehlédl, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně zůstal odkaz na § 106 odst. 3 písm. c) a toto rozhodnutí tvoří s rozhodnutím orgánu II. stupně jeden celek. Proto je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že v ostatním se rozhodnutí orgánu I. stupně potvrzuje. V rozhodnutí je tedy uvedeno jak ustanovení o skutkové podstatě správního deliktu, tak ustanovení, podle kterého byla pokuta uložena. Městský soud přitom v rozsudku uvádí: „Na tom nemůže nic změnit ani to, že celý odkaz je pak uveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť právě výrok obsahuje vlastní rozhodnutí správního orgánu.“ Takové tvrzení je ovšem zcela nejasné vzhledem k tomu, že „celý odkaz“ je ve výroku rozhodnutí uveden. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí zjevně netrpí vadou, která městský soud stěžovateli vytýká. Podle stěžovatele je změna výroku prvostupňového rozhodnutí provedená v odvolacím řízení v souladu se zákonem. I kdyby však byl názor městského soudu na způsob formulace výroku rozhodnutí o správním deliktu správný, jednalo by se o přehnaně formalistický přístup. Třetí stížní námitka se týká stěžejní výtky městského soudu, že stěžovatel chyboval, když své úvahy opřel o výklad vyhlášky č. 26/1999. Stěžovatel souhlasí s městským soudem, že primární ve věci je posouzení, jakou povahu má činnost účastnice řízení. Touto otázkou se správní orgány podrobně zabývaly a vycházely přitom z důkazů poskytnutých účastnicí řízení. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem městského soudu, že podnajímání bytů a poskytování ubytování v podstatě nelze rozlišit. V citované vyhlášce jsou na stavby pro bydlení a pro ubytování stanoveny rozdílné požadavky. Rovněž z hlediska územního plánování je rozdíl mezi stavbami pro ubytován a pro bydlení. Rozdílné požadavky na tyto stavby jsou stanoveny např. i z hlediska požární bezpečnosti staveb. Vyhláška č. 26/1999 obsahuje definici staveb pro bydlení a i staveb pro ubytování. Je tedy zřejmé, že smyslem tohoto předpisu je, aby stavby užívané způsobem uvedeným v čl. 3 odst. 1 písm. t) citované vyhlášky splňovaly všechny technické a další požadavky kladené na stavby pro ubytování. Správní orgány se z uvedeného důvodu zaměřily na otázku, zda způsob užívání předmětné stavby naplňuje všechny definiční znaky stavby pro ubytování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí je podrobně uvedeno, z jakých důvodů u jednotlivých znaků shledává stěžovatel jejich naplnění. V tomto ohledu městský soud stěžovateli ani nic nevyčítá. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že podnájem bytů a poskytování ubytování rozlišují i daňové předpisy a že podle živnostenského rejstříku má účastnice řízení v předmětném domě zaspanou provozovnu pro ubytovací služby. Proto není podstatná otázka, zda přenechává třetím osobám předmětné prostory na základě smlouvy o podnájmu nebo na základě smlouvy o ubytování. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Účastnice řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele týkajícím se jejího označení. Poukázala na to, že v matrice je zapsána jako J. K. a že i podle § 8 odst. 2 obch. zák. je povinna právní úkony činit pod svým jménem a příjmením. Dodatek může používat, ale orgány veřejné správy s ní nejsou oprávněny jednat a zavazovat ji pod tímto dodatkem. Chybné je rovněž označení