2 As 64/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 64/2008- 122 - text 2 As 64/2008 - 129 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: C.I.I. CZECH, a. s., se sídlem v Opařanech 229, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 Ca 126/2005 - 69, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 Ca 126/2005  69, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále „žalovaný“) ze dne 8. 2. 2005, č. j. 510/66/2005/Hor O 2/05. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu České Budějovice (dále jen „ČIŽP“), ze dne 26. 11. 2004, č. j. 02/OL/04/6961/8567/Ku/611/222, jímž byla stěžovateli uložena pokuta podle § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 114/1992 Sb.), ve výši 400 000 Kč. Pokuta byla stěžovateli uložena za provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku „les“, na lesních pozemcích p.č. 148, 173, 294, 327 a 387 v k. ú. Dvoreček, zapsaných na LV č. 300 ve vlastnictví stěžovatele, tím, že v roce 2003 (měsíce srpen až říjen) zadal a nechal provést těžební zásah ve výši 3 031 m3 bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb. II. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že napadené rozhodnutí žalovaného i předchozí rozhodnutí ČIŽP se v celém rozsahu opírají o právní závěr, že na stěžovatele, který se stal v roce 2003 vlastníkem dotčených lesních pozemků, nabytím vlastnického práva nepřešla práva a povinnosti vyplývající z lesního hospodářského plánu, který byl s platností od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005 schválen pro lesní hospodářský celek (dále jen „LHC“) Jindřichův Hradec, jehož byly dotčené lesy před jejich nabytím do vlastnictví stěžovatele součástí. Z tohoto právního závěru potom bylo dovozeno, že těžbu lesních porostů v lesích stěžovatele nelze považovat za těžbu provedenou v souladu s lesním hospodářským plánem ve smyslu § 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., neboť stěžovatel byl povinen si k zamýšlené úmyslné těžbě opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, což neučinil, a provedením těžby poškodil významný krajinný prvek „les“. Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku k tomuto právnímu závěru rovněž přiklonil, když vyloučil možnost právního nástupnictví nového vlastníka lesa do lesního hospodářského plánu, schváleného pro vlastníka předchozího. Stěžovatel se s uvedeným právním závěrem neztotožňuje z následujících důvodů: 1. Lesní hospodářský plán schválený pro LHC Jindřichův Hradec byl schválen se souhlasem orgánu ochrany přírody na základě jeho závazného stanoviska [§ 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb.], přičemž podle § 59 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), zůstávají lesní hospodářské plány schválené před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 1996) v platnosti, což platí i pro lesní hospodářský plán schválený pro LHC Jindřichův Hradec. 2. Ze skutečnosti, že lesní zákon výslovně nestanoví, že lesní hospodářský plán platí i pro případného nového vlastníka lesa, nelze dovodit, že plán na nabyvatele lesních pozemků nepřechází. Jestliže lesní zákon změnu vlastníka lesa, pro který byl schválen lesní hospodářský plán, nespojuje se zánikem platnosti lesního hospodářského plánu, schválený lesní hospodářský plán zůstává v platnosti i po změně majetkových poměrů. Lesní hospodářský plán je nástrojem vlastníka lesa a jeho závazná ustanovení jsou právnické a fyzické osoby, pro které byl zpracován, povinny dodržovat [§ 24 odst. 1 a 5 lesního zákona]. Z toho však není správné dovozovat, že vlastníkem je právě a pouze ten vlastník, který se účastnil řízení o schválení lesního hospodářského plánu. Nelze totiž směšovat lesní hospodářský plán [§ 24 zákona o lesích] a rozhodnutí o schválení lesního hospodářského plánu [§ 27 lesního zákona], neboť se jedná o rozdílné právní instituty. Lesní hospodářský plán není individuálním správním aktem, z jeho zákonného označení jako nástroje vlastníka lesa lze naopak usuzovat na jeho soukromoprávní povahu a na to, že vlastníkům slouží při výkonu vlastnického práva k lesním pozemkům jako k nemovitým věcem (objektům vlastnického práva). Povahu individuálního správního aktu lze přiznat pouze rozhodnutí o schválení lesního hospodářského plánu, neboť je určeno konkrétní osobě – navrhovateli schválení lesního hospodářského plánu podle § 27 lesního zákona. Lesní hospodářský plán se však po svém schválení stává vždy nástrojem aktuálního vlastníka lesa. 3. Odmítnutí možnosti právního nástupnictví ve vztahu k lesnímu hospodářskému plánu dává vzniknout situaci, kdy ze strany nových vlastníků nebude možné dodržet ustanovení § 27 odst. 1 věta první lesního zákona, podle kterého je vlastník lesa, který je povinen hospodařit podle plánu (§ 24 odst. 3), povinen předložit návrh plánu ke schválení orgánu státní správy lesů ve dvou vyhotoveních nejpozději do 60 dnů po skončení platnosti předchozího plánu. Pokud by platnost lesního hospodářského plánu končila změnou osoby vlastníka lesa, končila by v případech smluvního převodu vlastnictví dnem, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch nového vlastníka, tj. dnem doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu [§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem]. O povolení vkladu vlastnického práva se však nový i dřívější vlastník dozvídají nikoliv v den podání vkladu, nýbrž podstatně později (lhůta 60 dnů). Nový vlastník by tak v případě přijetí právního názoru Městského soudu v Praze měl pro zpracování návrhu nového lesního hospodářského plánu a pro jeho předložení orgánu státní správy lesů lhůtu neurčité délky, závislé na době rozhodnutí o vkladu katastrálním úřadem. 4. Právní závěry Městského soudu v Praze jsou v diametrálním rozporu s rozhodovací praxí Ministerstva zemědělství jako ústředního orgánu státní správy lesů podle § 49 odst. 1 zákona o lesích, na základě které změna vlastníka lesa, pro který byl zpracován lesní hospodářský plán, má za následek vznik povinnosti nového vlastníka řídit se lesním hospodářským plánem, schváleným pro vlastníka původního. Podle stěžovatele Ministerstvo zemědělství dokonce výslovně vylučuje možnost schválení nového lesního hospodářského plánu novému vlastníkovi lesního majetku jen z důvodu změny vlastnictví a jako důkaz předkládá rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 14. 3. 2007, č. j. 44309/2006 - 1110. Stěžovatel dále poukazuje na princip in dubio pro libertate, který je nutno volit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, http://nalus.ussoud.cz), pokud je k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, tzn. zvolit takový výklad, který co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip byl vůči stěžovateli ze strany ČIŽP, žalovaného i Městského soudu v Praze porušen, když při existenci dvojího výkladu právní normy byla stěžovateli uložena sankce ve výši 80% zákonem dovoleného maxima pouze za to, že se řídil výkladem § 24 a násl. lesního zákona, který formulovalo a aplikovalo Ministerstvo zemědělství, nikoliv výkladem žalovaného. Tím bylo významně zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud se Městský soud v Praze přiklonil k právnímu výkladu žalovaného, měl v souladu s principem in dubio pro libertate využít svého moderačního práva a od uložení pokuty podle názoru stěžovatele upustit, což se však nestalo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení. III. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že z ustanovení § 24 lesního zákona a z ustanovení § 11 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování, je zřejmé, že lesní hospodářský plán se schvaluje vždy pro určitou konkrétní osobu, která je definována v § 24 odst. 3 lesního zákona. V případě změny majetkových poměrů musí nový vlastník lesa postupovat podle § 24 odst. 3 a § 27 odst. 1 lesního zákona. Žalovaný je toho názoru, že schválení lesního ho