4 Ads 117/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 117/2008- 39 - text 4 Ads 117/2008 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. Č., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 56/2007 - 12, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 56/2007 – 12, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 12. 2006, č. j. 4642/SZ/2006, č. e. 171330/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11679/06, kterým byla podle § 16 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, § 73 a § 94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, § 1 a § 4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu zamítnuta žalobcova žádost o měsíčně se opakující dávku sociální péče. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Zdůraznil, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, přičemž je zřejmé, že se ve své žádosti ze dne 12. 10. 2006 o přiznání a výplatu opakovaných peněžitých dávek sociální péče domáhal především dodržování práv zaručených čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na které má nárok podle § 103 odst. 1, věta druhá, zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném od 26. 2. 2006. Namítá, že žalovaný se vůbec nezabýval odvolacími námitkami žalobce a do svého rozhodnutí pouze převzal nepodložená tvrzení správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutí žalovaného tak podle názoru žalobce nesplňuje náležitosti rozhodnutí stanovené v § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro zmatečnost. Podle žalobce mu byl ze strany správních orgánů obou stupňů odepřen přístup k právům zaručeným čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod prováděných zákonem č. 100/1988 Sb., ve spojení se zákonem č. 482/1991 Sb. Restriktivní výklad, kterým správní orgány upírají žalobci právo na pomoc v nouzi jen proto, že jako rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie je hlášen k přechodnému pobytu na území ČR podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, namísto zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, jej staví zcela mimo okruh adresátů čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čímž však správní orgány překračují meze zákona, při jejichž uplatňování má být vždy šetřena podstata a smysl základních práv a svobod. I kdyby byl možný dvojí výklad § 103 odst. 1, věta druhá, zákona č. 100/1988 Sb., tak je vždy namístě přiklonit se k té variantě, která předmětné právo chrání. Restriktivní výklad vedoucí k vyloučení základních práv a svobod není v tomto ohledu přípustný. Postupem správních orgánů dochází také k nepřípustné diskriminaci žalobce, která nemá oporu v zákoně. Žalobce dodal, že správní orgány již deset let posuzují jeho žádost o udělení azylu, šest let bezvýsledně posuzují jeho žádost o udělení povolení k trvalému pobytu, a proto ani z toho hlediska mu nesmí být přičítán k tíži jeho pobyt na území ČR v režimu zákona č. 325/1999 Sb. Žalobce dále upozornil (zřejmě s ohledem na postup krajského soudu v jiných jeho věcech, v nichž se domáhal dávek sociální péče), že žaloba nesmí být odmítnuta podle § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., neboť odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona se vztahuje pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým, což vyplývá především ze samotného § 34 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 114/1988 Sb., a logického a jazykového výkladu obou těchto ustanovení. Navrhl, aby krajský rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náklady soudního řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 56/2007 - 12, žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. s tím, že na předmětnou věc dopadá § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) uvádí, že ji podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pramenícího z nesprávného výkladu ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. Krajský soud pochybil, když toto ustanovení vyložil tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách sociální péče a výslovný odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona se vztahuje pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatel s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celou výrokovou větu ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze § 34 odst. 1 písm. e), a pod písm. a) až d) je upraveno poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatele vyplývá, že pokud by se odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje, takže odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak poskytování dávek uvedených pod těmito písmeny, tak rovněž všech ostatních dávek už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatel dodal, že dávky sociální péče poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové (jejich cílem je dorovnat příjem občana do hranice sociální potřebnosti) na rozdíl od dávek poskytovaných podle § 34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., které nejsou nárokové a jsou účelové, protože se poskytují s cílem umožnit koupi nadstandardních věcí, přičemž je zkoumáno jak je žadatel použil, a proto ani z tohoto hlediska řízení o jejich poskytování nesmí být vyloučeno ze soudního přezkumu. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ustanovení § 56 c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., skutečně vylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí o dávkách sociální péče, stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil a podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení předmětného ustanovení zákona č. 114/1988 Sb., a to ze stejného důvodu jako nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 9/2000, kterým bylo zrušeno ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že odmítnutím žaloby došlo ze strany krajského soudu k upření jeho práva na spravedlivý proces a napadené usnesení krajského soudu proto odporuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které vyžaduje, aby byla zajištěna alespoň jedna instance, (buď soud nebo jiný zákonem určený nezávislý orgán), která věc projedná v plné jurisdikci. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 56/2007 - 12, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, odůvodněnou tím, že se jeho rodina skládá ze dvou dospělých osob a pěti dětí ve věku 8 měsíců, 20 měsíců, 4, 5 a 7 let a je zcela odkázaná pouze na dávky státní sociální podpory. Krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2008, č. j. 42 Cad 56/2007 – 22, stěžovateli ustanovil k ochraně jeho práv pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Petra Prágla, advokáta. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu. N