4 Ads 125/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 125/2008- 174 - text 4 Ads 125/2008 - 174 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: F. J., zast. JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem, se sídlem Jagellonská 24, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, č. j. 7 Ca 227/2005 - 158, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 – 133, zamítl žalobu proti rozhodnutí Hygienika hlavního města Prahy, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 1. 2002, č. j. ODO-45/1670/203/01 jímž bylo změněno rozhodnutí Hlavního města Prahy – městského hygienika ze dne 8. 10. 2001, č. j. 5673/01/P10-HK/Dr. Ch, Dr. St, Mgr. Kr, o uložení pokuty žalobci ve výši 35 000 Kč podle § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a uložení náhrady nákladů řízení podle § 97 odst. 2 téhož zákona ve výši 2216 Kč tak, že mu za správní delikt podle ustanovení § 92 odst. 1 uvedeného zákona, jehož se dopustil nesplněním povinnosti uvedené v § 32 téhož, ve spojení s § 11 Nařízení vlády č. 502/2000 Sb. a porušením povinnosti stanovené rozhodnutím zvláštního orgánu hlavního města Prahy – městského hygienika, ze dne 22. 5. 2001 č. j. 2893/01/P10-HK/Dr. Ch, Dr. St., Mgr. Kr., byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč a povinnost zaplatit náklady vynaložené na zjištění závady ve výši 2216 Kč. Městský soud rozhodl dále tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že právní posouzení, jaká konkrétní povinnost byla žalobci uložena rozhodnutím městského hygienika ze dne 22. 5. 2001 již bylo v předchozím soudním rozhodování vyřešeno tak, že se jednalo o veškerou hudební produkci. Tato povinnost byla žalobci uložena pravomocným správním rozhodnutím, přičemž žalobce zákonnost tohoto správního rozhodnutí již v tomto soudním řízení nemůže zpochybňovat. S ohledem na skutečnost, že žalobce tuto povinnost nesplnil a v jeho provozovně dále docházelo k překračování hladin hluku, byla pokuta podle § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. uložena po právu. Pokuta byla uložena nikoli za porušení obecné právní povinnosti, která vyplývá, z cit. zákona, ale pro porušení povinnosti stanovené v rozhodnutí městského hygienika ze dne 22. 5. 2001 na základě zákona č. 258/2000 Sb. Toto porušení bylo zjištěno ze záznamů policie ze dne 3. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001. Pokuta nebyla uložena na podkladě měření hluku ze dne 23. 3. 2001, ale na podkladě zjištění, že zákaz stanovený v rozhodnutí městského hygienika ze dne 22. 5. 2001 nebyl respektován a k hluku nadále docházelo. Námitka zpochybňující samotné měření hluku ze dne 23. 3. 2001 tak podle městského soudu nemůže být v tomto řízení věcně hodnocena a nelze tak ani aplikovat § 88 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. To samé platí v případě námitek, v nichž žalobce polemizuje s tím, pro jaký účel byl kolaudován byt, v němž došlo dne 23. 3. 2001 k měření hluku a zda v něm nejsou provedeny stavební úpravy v rozporu se stavebním zákonem. Tyto námitky podle městského soudu směřují do správního řízení, které není předmětem tohoto soudního řízení, tedy do stanovení zákazu provozu zdroje hluku v provozovně a není třeba k nim zaujímat podrobnější stanovisko, neboť s uložením pokuty nesouvisejí. Při vypořádání námitky žalobce, že byl za tentýž skutek postižen dvakrát (pokutou podle zákona č. 258/2000 Sb. a v přestupkovém řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), se městský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že v tomto správním řízení nebyla ukládána pokuta podle zákona o přestupcích ale podle zákona č. 258/2000 Sb. K námitce žalobce, že ve výroku rozhodnutí žalovaného chybí odkaz, podle jakého ustanovení se tato povinnost ukládá (povinnost se týká náhrady nákladů správního řízení spojených s měřením hluku dne 23. 3. 2001), přičemž není jasné, proč nebylo o náhradě těchto nákladů rozhodnuto již v rozhodnutí městského hygienika ze dne 22. 5. 2001, městský soud uvedl, že skutečnost, že ve výroku není uvedeno příslušné ustanovení právního předpisu je sice v rozporu s § 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tato nesprávnost však sama o sobě nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí jako takového, neboť znění zákona je uvedeno v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Jedná se sice o vadu výroku, tato vada však nenabyla takové intenzity, aby zdůvodnila nezákonnost výroku. K polemice žalobce, proč o této náhradě nebylo rozhodnuto již v rozhodnutí městského hygienika ze dne 22. 5. 2001, městský soud uvedl, že v této skutečnosti žádnou nezákonnost nespatřuje, jelikož § 97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. správní orgán nijak časově neomezuje v tom smyslu, kdy by o náhradě těchto nákladů měl rozhodnout. Správní orgán má oprávnění tuto povinnost uložit, žádné omezení, že by k němu muselo dojít v určitém správním rozhodnutí, však zákonem stanoveno není a proto takový postup není v rozporu se zákonem. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že městský soud zaujal nesprávné právní stanovisko k problematice správních rozhodnutí, která předcházela napadenému rozhodnutí žalovaného a byla jeho podkladem. Městský soud v této otázce vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 4 Ads 35/2004 - 111, nezabýval se tak nezákonnými způsoby získání důkazů orgány žalovaného a řešil pouze vlastní problematiku správního deliktu stěžovatele. Stěžovatel stejně jako v již žalobě znovu poukázal na následující skutečnosti: při měření hluku dne 23. 3. 2001 nebyl přítomen, místnosti které obývala paní K. nemají charakter bytu, nesrozumitelnost výroku rozhodnutí městského hygienika. Konstatoval dále, že městský soud zaujal ve smyslu předchozího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 35/2004 zcela nesprávné a neudržitelné stanovisko, že nelze přezkoumávat předchozí nezákonná rozhodnutí ani nelze k důkazům o nezákonnosti přihlédnout a to s ohledem na zásadu presumpce správnosti správního aktů a na skutečnost, že předchozí správní rozhodnutí je v právní moci. Stěžovatel má za to, že se městský soud měl vyjádřit k otázce, zda prostory obývané paní K. jsou bytovými prostory. Podle názoru stěžovatele se Městský soud v Praze měl zabývat také tím, že celý dům, kde je umístěna provozovna stěžovatele měl charakter nebytového domu. V této části tak stěžovatel shledává v rozsudku městského soudu nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení věci a má za to, že napadený rozsudek městského soudu je rovněž nepřezkoumatelný, neboť městský soud se nezabýval některými argumenty stěžovatele. Stěžovatel dále namítal, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na záznamy městské policie ze dne 3. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001, přestože dne 3. 6. 2001 se žádné měření neprovádělo a i pokud by se tak stalo, bylo by šlo o měření uskutečněné před právní mocí rozhodnutí městského hygienika ze dne 22. 5. 2001, které nabylo právní moci až později (dne 13. 6. 2001). Městský soud podle stěžovatele argumentuje protokolem ze dne 3. 6. 2001, který nemohl být podkladem pro rozhodnutí o pokutě, neboť takový protokol neexistuje. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že městský soud vlastní důvody svého rozhodnutí uvádí velice stručně, obecně a k některým podstatným záležitostem se vůbec nevyjadřuje. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 - 133, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 4 Ads 19/2008 – 157, vrátil spis Městskému soudu v Praze, neboť bylo nutné provést opravu písařské chyby v napadeném rozsudku. V jeho záhlaví totiž bylo jako rozhodnutí žalovaného přezkoumávané soudem nesprávně označeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (rozhodnutí Městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 8. 10. 2001, č. j. 5673/01/P10-HK/Dr.Ch, Dr.St, Mgr. Kr), ačkoliv rozhodnutím žalovaného je rozhodnutí Hygienika hlavního města Prahy, (jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zdravotnictví) ze dne 2. 1. 2002, č. j. ODO-45/1670/203/01. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2008, č. j. 7 Ca 227/2005 – 158, záhlaví rozsudku ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 – 133, opravil tak, že namísto slov: „proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2001, č.j. 5673/01/P10-HK/Dr.Ch, Dr.St, Mgr. Kr” má být správně uvedeno: „proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2002, č. j. ODO-