4 Ads 76/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 76/2007- 68 - text 4 Ads 76/2007 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. K., zast. Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Nemocniční 2902/13, Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2007, č. j. 22 Ca 257/2006 – 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokátky Mgr. Rity Kubicové s e u r č u j e částkou 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované ze dne 12. 4. 2006, č. X, byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále též „zákon“). V odůvodnění žalovaná uvedla, že jednou z podmínek úspěšného prosazení nároku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 uvedeného zákona je skutečnost, že fyzická osoba, od níž je nárok odvozován, byla v době odvlečení občanem Československa. Žalobce však doklad o československém státním občanství svého otce K. K. v době tvrzeného odvlečení k žádosti nepřipojil. Pouze prohlásil, že v době odvlečení československým státním občanem byl. Ve věci občanství žalobcova otce vydal Krajský úřad Moravskoslezského kraje dne 22. 8. 2003 rozhodnutí, kterým nebylo žádosti žalobce o vydání potvrzení o československém státním občanství jeho otce vyhověno s odůvodněním, že po obsazení Hlučínska německou armádou v roce 1938 získal K. K. automaticky říšskoněmeckou státní příslušnost a v souvislosti s touto skutečností pozbyl na základě § 1 odst. 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. dnem 10 října 1938 československého státního občanství a až do své smrti tohoto občanství znovu nenabyl. K odvolání žalobce zrušilo Ministerstvo vnitra ČR toto rozhodnutí a věc vrátilo správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž toto řízení skončilo dne 20. 3. 2006 vydáním potvrzení č. j. VV3/180/2006/Bed., jehož obsahem je konstatování, že žalobcův otec byl československým státním občanem do 10. října 1938, kdy tohoto občanství podle § 1 Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. pozbyl a československého státního občanství již znovu nenabyl. Vzhledem k tomu není K. K. osobou vymezenou v § 1 citovaného zákona a tento zákon se na něj nevztahuje. Z téhož důvodu není pak žalobce osobou oprávněnou ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Ve včas podané žalobě žalobce namítal, že on sám měl vždy po otci i po matce československé státní občanství, takže dalekosáhlé zjišťování občanství jeho otce v době zavlečení do ciziny se mu jeví jako protahování celé záležitosti. Jeho otec se nikdy dobrovolně svého občanství nevzdal, avšak záborem obce Hlučína pod Velkoněmeckou říši byla jeho státní příslušnost změněna. Jelikož byl násilím koncem války odvlečen do ciziny a nemohl se vrátit a zřejmě v cizině zemřel, nemohl nikdy tuto křivdu napravit. Podle názoru žalobce bylo povinností československého státu a jeho úředníků po válce tuto křivdu napravit, což se zřejmě nestalo. Matka žalobce musela před zvláštním orgánem (je otázkou, zda mohl mít ústavní pravomoc) podepsat prohlášení či protokol, že její manžel a tedy žalobcův otec byl odvlečen do Německa. Později se zjistilo, že byl odvlečen do tehdejšího SSSR, kde v gulagu zemřel (nebo byl zastřelen?). Dodnes nebylo zjištěno, kde vlastně zemřel a zejména kdy se tak stalo, neboť vydání úmrtního listu s datem 30. 9. 1945 se žalobci jeví jako nepravděpodobné. Tyto skutečnosti však nebyly řádně prošetřeny. Žalobce dovozuje, že má právo účastnit se, pokud nemohl být použit Česko-Německý fond budoucnosti, nároku podle zákona č. 172/2002 Sb. Navrhuje, aby věc byla vrácena k novému projednání žalované a ta byla uznána povinnou zaplatit žalobci jednorázovou peněžní částku. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce uplatnil dne 28. 11. 2002 nárok na jednorázovou peněžní částku z titulu otcova odvlečení do SSSR a uvedl, že jeho otec byl v únoru 1945 odvlečen z Osvětimi do Karagandy (území bývalého SSSR), kde se nacházel do 30. 9. 1945. Vzhledem k tomu, že žalobce k žádosti nepřipojil ani doklad prokazující, že jeho otec byl v rozhodné době československým státním občanem a existoval značný rozpor týkající se okolností jeho odvlečení, přerušila žalovaná řízení o jednorázové peněžní částce do předložení písemného upřesnění k okolnostem odvlečení a do obdržení potřebného důkazního materiálu do 31. 12. 2003. V řízení nemohlo být pokračováno vzhledem k tomu, že nebylo skončeno řízení ve věci vydání dokladu o státním občanství žalobcova otce. Dne 28. 3. 2006 bylo žalované doručeno potvrzení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru vnitřních věcí, č. j. VV3/180/2006/Bed, ze dne 20. 3. 2006, v němž se uvádí, že pan K. K., narozen 1903, zemř. 30. 9. 1945, byl československým občanem, neboť tohoto občanství nabyl podle ustanovení § 1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920, ovšem toto občanství pozbyl podle ustanovení § 1 Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb., dne 10. 10. 1938, přičemž tohoto občanství již nenabyl zpět. Zejména zdůraznila, že zákon č. 172/2002 Sb. se přitom vztahuje jen na ty občany České republiky, kteří byli jako českoslovenští občané odvlečeni do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl svaz zřízeny v jiných státech, popřípadě na sirotky po těchto osobách. Tato podmínka však v případě žalobce splněna není. K žalobcovu tvrzení, že nebylo spravedlivě přešetřeno místo a datum úmrtí jeho otce, žalovaná uvedla, že za situace, kdy otec nesplňuje nezbytnou podmínku československého státního občanství ke dni odvlečení, je již nadbytečné jakkoliv šetřit další podmínky nároku či s tím související skutečnosti. Žalovaná navrhovala, aby soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se ztotožnil se stanoviskem žalované. Vycházel z ustanovení § 2 zákona č. 172/2002 Sb., které obsahuje definici oprávněné osoby´a zdůraznil, že zákon rozlišuje, zda se jedná o osobou původně odvlečenou, nebo osobu odlišnou, pro niž použil takovou právní konstrukci, která odvozuje splnění zákonných podmínek oprávněnosti nároku této další osoby od splnění všech znaků uvedených v § 2 odst. 1 cit. ustanovení u osoby původně odvlečené. Jedním ze znaků, jež musí splňovat osoba odvlečená, je existence československého státního občanství v době odvlečení. Krajský soud poukázal na to, že ve správním řízení bylo prokázáno, a žalobce to v jeho průběhu ani v podané žalobě nijak nezpochybnil, že jeho otec K. K. pozbyl československé občanství v důsledku zabrání části československého území – Hlučínska – Německou říší na základě smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb., a to k datu 10. 10. 1938. Ačkoliv pozbytí československého státního občanství nemohl otec žalobce nijak ovlivnit, neboť k němu došlo v důsledku politickomocenských změn v Evropě před 2. světovou válkou, nelze tuto skutečnost zpochybnit. Jejím důsledkem však je, že otec žalobce jako osoba odvlečená nesplňuje zákonnou podmínku § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/2002 Sb., tj. že v době odvlečení byl občanem Československa. Zpětné nabytí československého státního občanství umožňoval až Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný dne 2. 8. 1945, jehož účinnost nastala dnem 10. 8. 1945; této možnosti však K. K. využít nemohl, neboť byl nezvěstný a ku dni 30. 9. 1945 byl prohlášen za mrtvého. Nesplňuje tudíž další podmínku ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, tj. že je občanem České republiky, respektive že nabyl zpět československé občanství. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že i kdyby K. K. nabyl československé státní občanství zpět, nebyl by přesto oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zmíněného zákona, neboť by tak sice splňoval podmínku danou písmenem c) tohoto ustanovení, tj. byl by občanem České republiky, ale nesplňoval by podmínku pod písmenem b) téhož ustanovení, tj. že v době odvlečení byl občanem československým. Z logiky věci podle něho vyplývá, že zpětné naplnění této zákonné podmínky není možné, neboť tato se váže právě k okamžiku odvlečení. Pokud otec žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 uvedeného zákona, pa