4 As 31/2007 — Nejvyšší správní soud

4 As 31/2007- 255 - text 4 As 31/2007 - 255 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) P. G., b) M. G., c) M. Gr., d) K. G., všichni zast. JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem Lešetín II/385, Zlín, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 3792, Zlín, za účasti: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobců a kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 - 149, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 - 149, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobci i žalovaný jako stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. 11. 2003, č. j. KUZL 5114/03 ÚP-Do, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice ze dne 31. 7. 2003, č. 214/2003 o vyvlastnění pozemků parcelní číslo 1669/6, 1669/8, 1669/13, 1669/35, 1669/41, 1669/58, 1669/59, 1670/12, 1670/14, 1671/6, vše orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Zlín na listu vlastnictví č. 1926 pro obec Otrokovice a katastrální území Kvítkovice u Otrokovic, jejichž vlastníky jsou z 1/2 manželé M. a K. G., a z 1/2 manželé P. a M. G., a to ve prospěch České republiky - s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic ČR, za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby „Silnice I/55 - Otrokovice obchvat SV”, s tím, že současně rozhodl o stanovení náhrady za vyvlastnění vlastnického práva o celkové výši 3 530 160 Kč. K odvolání žalobců bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno napadeným rozhodnutím žalovaného tak, že do jeho výroku byl doplněn odstavec, podle kterého manželům P. a M. G. přísluší ze stanovené náhrady částka ve výši 1 765 080 Kč a manželům M. a K. G. přísluší ze stanovené náhrady částka 1 765 080 Kč. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval námitkami žalobců uvedenými v odvolání ze dne 29. 8. 2003 a konstatoval, že po přezkoumání postupu správního orgánu prvního stupně v průběhu řízení a při vydání napadeného rozhodnutí nezjistil nedostatky takové povahy, pro které by bylo nutno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu u Krajského soudu v Brně, v níž namítali, že se správní orgány řádně nesoustředily na klíčovou otázku, kterou je otázka stanovení výše náhrady za vyvlastnění jejich pozemků, a to takové náhrady, která by byla adekvátní za ztrátu jejich vlastnického práva. Podle žalobců náhrada za vyvlastnění ve výši 3 530 160 Kč stanovená správním orgánem prvního stupně a potvrzená žalovaným není adekvátní náhradou a požadovali náhradu ve výši uvedené v posudku zpracovaném Ing. J. M. ze dne 10. 2. 2003, číslo posudku 2812-32/2003, t. j. 15 217 500 Kč. Dále namítali, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevypořádal se řádně s jejich námitkami tak, aby o jeho rozhodnutí bylo možno učinit závěr, že je přesvědčivé. Žádný ze správních orgánů se nevypořádal s návrhem žalobců podaným ve smyslu § 110 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon”) týkajícím se vyvlastnění zbytku pozemku parcelní číslo 1398/4 v k ú. Kvítkovice u Otrokovic. Podle názoru žalobců žalovaný nedostál své zákonné přezkumné povinnosti a porušil správní řád (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení), zejména jeho ustanovení § 3 odst. 2, 3 a 4, § 4 odst. 2, § 14 odst. 1, § 18 odst. 3, § 21 odst. 2, § 32 odst. 1 a 2, § 34, § 46, § 47, § 59 odst. 1 a 3 a právo žalobců na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále došlo také k porušení ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, článku 1 Ústavy ČR a článku 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobci navrhli, aby krajský soud žalobě přiznal odkladný účinek, správní rozhodnutí orgánů obou stupňů zrušil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 – 49, rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému, aby žalobcům na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 15 000 Kč. V odůvodnění rozsudku nejprve přisvědčil žalobcům v tom, že se správní orgány dostatečně nezabývaly jejich návrhem na vyvlastnění části pozemku p. č. 1398/4 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, tedy tzv. zbytkového pozemku. Konstatoval, že žalovaný, ani správní orgán prvního stupně nepostupovali v intencích § 110 odst. 3 stavebního zákona a důsledně nezjišťovali, zda požadavek žalobců je důvodný a zda skutečně nemohou zbývající část zmíněného pozemku užívat vůbec nebo ji mohou užívat jen s nepřiměřenými obtížemi, ač takovou povinnost měli ze zákona. Žalovanému vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se návrhem žalobců na vyvlastnění zbývající části pozemku p. č. 1398/4 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic vypořádal pouze konstatováním, že zbývající část tohoto pozemku je předmětem probíhajícího územního řízení pro umístění stavby „Rychlostní komunikace R55 Otrokovice, obchvat JV” a že tudíž nebude vyvlastňovací řízení na tuto část pozemku rozšiřováno. Takového odůvodnění nevyhovění návrhu žalobců je podle krajského soudu nedostatečné a není v souladu s § 110 odst. 3 stavebního zákona. Zbývající žalobní námitky neshledal krajský soud důvodnými, tedy ani námitku vztahující se k přiznané výši náhrady za vyvlastněné pozemky, kterou žalobci označili za nepřiměřeně nízkou. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podali kasační stížnost jak žalobci (dále též „stěžovatelé”) tak i žalovaný (dále též „stěžovatel”). Stěžovatelé (žalobci) kasační stížnosti podávají z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a to z důvodu zmatečnosti spočívající v tom, že chyběla podmínka řízení, neboť o věci rozhodl správní soud, aniž by měl pravomoc tak učinit a dále z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Připomínají, že jen částečně Krajský soud v Brně jejich žalobě vyhověl, byť přezkoumávané rozhodnutí zrušil, neboť považoval za oprávněný žalobní bod pouze námitku žalobců týkající se jejich požadavku na vyvlastnění zbytku pozemku parcelní číslo 1398/4 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, naproti tomu neshledal důvodnými ostatní námitky, zejména tu, která se týkala výše náhrady za vyvlastněné pozemky. Nesouhlasí tudíž se závěry krajského soudu, jež se týkají otázky náhrady za vyvlastnění. Podle jejich názoru Krajský soud v Brně neměl pravomoc o jejich žalobě rozhodnout, neboť se nejedná o věc spadající do správního soudnictví. Krajský soud měl v posuzované věci správně postupovat tak, že měl vyvolat kompetenční spor o věcnou příslušnost, eventuelně měl k samostatnému řízení vyčlenit otázku určení výše náhrady za vyvlastnění a v rámci tohoto samotného řízení pak vyvolat kompetenční spor o věcnou příslušnost, přičemž o zbylých námitkách žalobců měl rozhodnout v rámci původního řízení o podané žalobě v režimu správního soudnictví. Žalobci provedli rozbor právní úpravy upravující institut vyvlastnění, včetně historického exkursu a rozboru judikatury a zopakovali své přesvědčení, že náhrada, které se jim musí dostat, musí být náhradou adekvátní. Vyvlastňované pozemky by měly být oceněny stanovením tzv. obvyklé ceny, což je cena, za kterou by bylo možné vyvlastňované pozemky v daném místě a čase prodat. Jedině takováto cena může odrážet hodnotu vyvlastňovaných pozemků a tedy i výši náhrady, o které by bylo možno hovořit jako o náhradě adekvátní, vyrovnávající újmu za ztrátu vlastnického práva. Žalovaný ani Krajský soud v Brně se nevypořádali s argumentací žalobců, proč nebyly jejich pozemky oceněny tzv. obvyklou cenou. Zdůrazňovali, že stanovení takovéto ceny přitom umožňovala i právní úprava platná do 30. 6. 2006, a to v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (od 1. 7. 2006 pak v tzv. obvyklé ceně výslovně hovoří § 111 stavebního zákona a počítá s ní i zákon o vyvlastnění č. 184/2006 Sb. S ohledem na výše uvedené navrhovali, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Ca 159/2004 – 149, zrušil a věc postoupil věcně příslušnému soudu, tj. Okresnímu soudu ve Zlíně nebo aby uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel (žalovaný) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť podle jeho názoru trpí napadený rozsudek nedostatkem důvo