7 As 21/2008 — Nejvyšší správní soud

7 As 21/2008- 101 - text č. j. 7 As 21/2008 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. K., zastoupen Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a zahraniční policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, č. j. 10 Ca 248/2006 – 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, č. j. 10 Ca 248/2006 – 33, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a zahraniční policie (dále jen „ředitelství policie“) ze dne 27. 6. 2006, č. j. SCPP  2443/C/208  2006, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, oddělení cizinecké policie Praha (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 5. 2006, č. j. SCPP – 028624/PH – XIII – CI – 2006, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem rodinným. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku s poukazem na ustanovení § 35 odst. 1, 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) dovodil, že zákon v případě, byl-li cizinec odsouzen pro úmyslný trestný čin, nedává správnímu orgánu možnost správního uvážení. V daném případě bylo prokázáno, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (správně provinění loupeže, viz ust. § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.), proto městský soud neshledal v rozhodnutí cizinecké policie pochybení. Městský soud vyjádřil nesouhlas s námitkou stěžovatele, že se měl odvolací správní orgán zabývat skutečnostmi spočívajícími v osobních poměrech stěžovatele, např. navázáním spolupráce s Probační a mediační službou stěžovatelem či jeho vztahem k rodičům, protože posuzování těchto skutečností by bylo irelevantní a vedlo by jen k nežádoucímu prodlužování důkazního řízení. Důvodnou však uznal městský soud žalobní námitku, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, ačkoli ten udělil dne 12. 4. 2006 plnou moc O. M. ve věci prodloužení doby platnosti povolení k pobytu, která je součástí správního spisu. Městský soud má ale za to, že zrušení napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu by bylo přepjatým formalismem, přičemž vzal současně v úvahu, že bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručeno do vlastních rukou stěžovateli, který proti němu podal odvolání, které ředitelství policie projednalo a rozhodlo o něm. Z toho městský soud dovodil, že stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu domoci se přezkumu rozhodnutí správního orgánu I. stupně u odvolacího orgánu, a není tedy nutné z tohoto důvodu napadené správní rozhodnutí zrušit. Městský soud neshledal také důvod pro zrušení ani v jeho stručnosti, která byla stěžovatelem namítána, a podle jeho názoru zakládala nedostatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění. Městský soud připustil, že rozhodnutí ředitelství policie v takové podobě postrádalo pro svou stručnost přesvědčivost, nicméně skutečnost, že se ředitelství policie zaměřilo pouze na to, zda stěžovatel naplnil podmínku ve smyslu ust. § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť zde nebyly podmínky pro správní uvážení, které by mu umožnily brát v úvahu i jiné okolnosti případu, není sama o sobě pochybením. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel v ní namítal, že jak ředitelství policie, tak městský soud nesprávně aplikovaly ustanovení zákona o pobytu cizinců, neboť tak učinily izolovaně, bez zohlednění ostatních právních předpisů vztahujících se k projednávané věci, včetně předpisů vyšší právní síly a mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu České republiky. Správní orgány měly tedy projednat danou věc ve světle právního řádu jako celku, což neučinily. Izolovaně aplikovaný zákon o pobytu cizinců, je v rozporu s jinými právními předpisy, které jsou vyšší právní síly, a mají tedy v takových případech přednost před zákonem. Jmenovitě stěžovatel odkázal na čl. 23 odst. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého je rodina přirozenou a základní jednotkou společnosti, která má právo na ochranu společnosti a státu, a dále na čl. 10 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 16 odst. 3 Všeobecné deklarace lidských práv zavazující k poskytování nejširší možné ochrany a pomoci rodině jako přirozené a základní jednotce společnosti, na jejímž fungování a trvání existuje celospolečenský zájem. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, jak již bylo doloženo v jeho žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, že sám v takové rodině vyrůstá a podle jeho mínění není správní orgán oprávněn v rozporu s právním řádem tento stav svým rozhodnutím měnit. Stěžovatel je přesvědčen, že funkce a účel rodiny jako základní jednotky společnosti byla v jeho případě plně zachována, a má proto právo ve smyslu výše uvedených ustanovení právních předpisů na nejširší ochranu a pomoc společnosti a státu, kterých se mu rozhodnutím městského soudu nedostalo. Městský soud podle stěžovatele zcela opomenul zabývat se zásadními argumenty Obvodního soudu pro Prahu 9, který rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 70 Tm 45/2005, stěžovatele odsoudil za spáchání provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tento soud při stanovení trestního opatření přihlédl k dosavadnímu bezúhonnému životu stěžovatele, absenci negativních záznamů v místě jeho bydliště a náhledu na trestnou činnost, kterou spáchal jako mladistvý. Městský soud se měl také zabývat konstatováním Obvodního soudu pro Prahu 9, že stěžovatel vyrůstá ve funkční rodině, která nikdy nebyla v evidenci sociální kurátorky, a zároveň vzít při posuzování daného případu v úvahu také potvrzení Probační a mediační služby o úspěšném navázání spolupráce a o plnění podmínek dohledu, což neučinil. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že v případě rozhodování o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu cizince nedává zákon správním orgánům možnost správního uvážení v případě zjištění, že cizinec byl odsouzen pro úmyslný trestný čin. Stěžovatel naopak souhlasí s jeho konstatováním, že rozhodnutí ředitelství policie postrádalo přesvědčivost a je přesvědčen, že tato skutečnost způsobila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a měla vést městský soud z tohoto důvodu k jeho zrušení. Zároveň se domnívá, že vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo provedeno bez ohledu na to, co ve svém odvolání stěžovatel tvrdil, byla mu odepřena zákonem garantovaná dvojinstančnost řízení. Další závažnou vadou, která ovlivnila zákonnost řízení, je nedoručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu zástupci stěžovatele, jak správnímu orgánu ukládá § 34 odst. 2 a § 86 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“). Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud měl z tohoto důvodu ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. předmětné rozhodnutí zrušit, neboť jednoznačně poškozuje jeho právo domoci se přezkumu rozhodnutí odvolacím orgánem a jedná se o vadu řízení, která mohla ovlivnit zákonnost řízení. Z uvedených důvodů zdvořile navrhl, aby rozsudek městského soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatel požádal dne 12. 4. 2006 o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Z výpisu z evidence Rejstříku trestů ČR ze dne 3. 4. 2006 zjistil správní orgán I. stupně, že stěžovatel byl Obvodním soudem Praha 9 rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 70 Tm 45/2005, odsouzen jako mladistvý pro naplnění skutkové podstaty provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., přičemž mu bylo uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně se zkušební dobou na 3 roky s dohledem. Správní orgán I. stupně z tohoto důvodu zamítl žádost stěžovatele o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které ředitelství policie zamítlo a n