9 As 95/2007 — Nejvyšší správní soud

9 As 95/2007- 69 - text  9 As 95/2007 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: "U Keplera", spol. s r. o., se sídlem Karlova 4, Praha 1 – Staré Město, zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Mikovcova 7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 5. 2005, č. j. 7856/2005, ve věci uložení pokuty za neoprávněný prodej předmětů kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č. j. 6 Ca 197/2005 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 5. 2005, č. j. 7856/2005. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva kultury, odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií, ze dne 7. 4. 2005, č. j. 8 169/2004, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za to, že se dopustil protiprávního jednání uvedeného v § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty“ nebo „zákon č. 71/1994 Sb.“); tzn., že při prodeji nabídl předmět kulturní hodnoty z oboru archeologie nebo předmět kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy bez osvědčení k trvalému vývozu. Konkrétně se v daném případě jednalo o to, že dne 2. 6. 2004 stěžovatel nabízel k prodeji v prodejně U Keplera, Karlova 4, Praha 1 – Staré Město, tyto předměty kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy bez osvědčení k trvalému vývozu: 1. Panna Maria s Ježíškem, polychromovaná dřevořezba, výška 72 cm, počátek 20. století; 2. Panna Maria s Ježíškem, polychromovaná dřevořezba, výška 61 cm, první polovina 18. století; 3. Svatý Jan Nepomucký, polychromovaná dřevořezba, výška 140 cm, třetí čtvrtina 18. století; 4. Dvojice františkánských světců, polychromovaná dřevořezba, výška 33 cm, 70.  80. léta 19. století; 5. Hlavice sloupu s hlavičkou andílka, polychromované a zlacené dřevo, výška 27 cm, počátek 18. století; 6. Dvojice andílků, polychromované a zlacené dřevo, výška 50 cm, druhá polovina 18. století. Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu jako nedůvodnou a podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl. V návaznosti na žalobní body přitom konstatoval, že je nesporné, že uvedené předměty byly vystaveny v prodejních prostorách stěžovatele a z pořízených fotografií, které jsou obsahem správního spisu, je patrné, že nebyly označeny tak, aby bylo patrné, že se jedná o neprodejnou dekoraci; jednalo se proto v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty o nabídku k prodeji a tyto předměty měly mít předepsané osvědčení. Dále městský soud uvedl, že má stejně jako správní orgán za to, že se zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty vztahuje na všechny předměty prodávané po nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto měly mít předepsané osvědčení. Dříve platnou vyhlášku Ministerstva školství a kultury č. 239/1959 Ú.l., o vývozu kulturních památek a předmětů muzejní hodnoty, totiž zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty v ustanovení § 11, části III. nazvané Závěrečná ustanovení, zrušuje a neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by řešilo platnost či neplatnost postupů ke dni nabytí jeho účinnosti, tj. po 29. 4. 1994. Skutečnost, že některé z předmětů nabyla do vlastnictví jednatelka stěžovatele již před rokem 1994 a povolení k jejich prodeji získala ještě před účinností zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, tak vyhodnotil městský soud jako nerozhodnou, k níž nemůže přihlédnout. Městský soud rovněž nepřisvědčil namítanému promlčení ve vztahu ke dvěma předmětům zakoupeným již v letech 1992 a 1993, jež se od té doby nacházejí v provozovně stěžovatele, neboť jednání, jehož se v daném případě stěžovatel dopustil, má charakter trvajícího deliktu. Ohledně stanovení výše pokuty městský soud poznamenal, že žalovaný dostál požadavkům v § 8a odst. 1 zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, kde jsou stanovena hlediska, ke kterým má být přihlédnuto, tj. závažnost protiprávního jednání, způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž bylo spácháno, a pokud poukazoval na posudkem stanovenou cenu daných předmětů, učinil tak právě v souvislosti se zdůvodněním závažnosti protiprávního chování; zejména však bylo přihlédnuto k hodnotě těchto předmětů z hlediska kulturního a historického. Závěrem, v návaznosti na námitku směřující proti tomu, že prvostupňové rozhodnutí nebylo doručeno zástupci stěžovatele, městský soud konstatoval, že ve správním spise není založen doklad o tom, že by daná zásilka byla zástupci stěžovatele doručována. Z obsahu celého spisu je však zřejmé, že rozhodnutí se dostalo do faktické moci stěžovatele, který na něho reagoval včas podaným rozkladem, na jehož základě bylo prvostupňové rozhodnutí přezkoumáno. Jedná se tedy o vadu řízení, ale městský soud má za to, že porušení ustanovení o doručování rozhodnutí nemělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a proto není třeba z tohoto důvodu napadené rozhodnutí rušit. V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), jejichž naplnění spatřuje v následujících skutečnostech, jež lze v zásadě rozdělit na tři základní (nosné) stížní námitky. 1) Jako první námitku lze vzít tvrzení stěžovatele, dle kterého některé z předmětů, konkrétně Svatý Jan Nepomucký – polychromovaná dřevořezba a Dvojice andílků  polychromované a zlacené dřevo, nebyly určeny k prodeji, byly ve vlastnictví majitelky obchodní společnosti, tj. stěžovatele, a byly zakoupeny již v letech 1992 a 1993, kdy byly umístěny na provozovnu. V tomto kontextu má stěžovatel za to, že se žádného deliktního jednání nedopustil, což dovozuje v zásadě ze dvou věcí. 1a) Jednak uvádí, že pokud by dané předměty byly skutečně určeny k prodeji, tak by jistě byly od roku 1992 nebo 1993 prodány. Po tak dlouhou dobu se předměty určené k prodeji na provozovně nenacházejí a samotná délka doby, po kterou se výše uvedené předměty na provozovně nacházely, jednoznačně svědčí o tom, že tyto předměty nebyly určeny k prodeji. Tím se však žalovaný ani městský soud vůbec nezabývaly, místo toho hovoří o jakémsi trvajícím deliktu, přitom není jasné, kdy měl být spáchán a od kdy měl trvat. Jestliže tedy věci nebyly nabídnuty k prodeji od roku 1992 nebo 1993, tak bez dalšího není možno v roce 2004 učinit závěr o opaku, když pro to neexistuje žádný důkaz. V provozovně stěžovatele se pochopitelně i nadále nacházejí věci, které k prodeji určeny nejsou, a dle stěžovatele není možno na každé světlo, koberec nebo sedačku, či toaletní potřeby, dávat cedulky dekorace, neprodejné apod. 1b) Dále pak stěžovatel argumentuje, že změna právní úpravy nemohla mít vliv na skutečnost, že podle předchozí právní úpravy došlo k odsouhlasení prodeje daných dvou předmětů příslušnými institucemi, což dokládá svými účetními knihami, do nichž bylo odsouhlasení prodeje zaznamenáno. Toto odsouhlasení či povolení prodeje nebylo nikdy odňato a jestliže nový právní předpis – zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty – stanoví v tomto směru jinou úpravu, tak to automaticky neznamená, že předchozí povolení ztratila na účinnosti, protože by se jednalo o naprosto nepřípustnou retroaktivitu zákona a musela by být dodatečně vydávána povolení ke všem prodejům. V tomto ohledu stěžovatel uvádí, že zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty skutečně nemá přechodná ustanovení. Na druhé straně však nemá ani ustanovení o tom, že by souhlas udělený dle předchozích právních předpisů (za účinnosti vyhlášky Ministerstva školství a kultury č. 239 publikované v úředním listě v roce 1959) pozbyl platnosti. 2) Další námitka směřuje vůči výši uložené pokuty. V této souvislosti stěžovatel poukázal jednak na to, že žalovaný a zřejmě i městský soud dospěly k závěru, že výše provize za zprostředkování prodeje není důležitá, a jednak na to, že bez uvedení charakteru ceny (tržní, obecná či jiná) je obtížné zjistit hodnotu daného předmětu a přitom tato skutečnost měla mít logicky vliv na výši případného peněžitého trestu. 3) Poslední stížní námitka směřuje do způsobu doručování prvoinstančního rozhodnutí, které dle tvrzení stěžovatele nebylo dor