2 Afs 87/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 87/2008- 234 - text 2 Afs 87/2008 - 242 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) D.I.S., spol. s r. o., se sídlem Křižíkova 2960/72, Brno, a b) Angerlehner Hoch-und Tiefbau Gesellschaft m. b. H., se sídlem Obere Lanstrasse 19, Pucking, Rakousko, oba zastoupeni Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s., se sídlem Čechova 23, Břeclav, zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem Panská 2/4, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, č. j. 62 Ca 33/2007 - 175, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům a) a b) k rukám jejich zástupce Mgr. Radka Pokorného do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 5340 Kč. Odůvodnění: I. Předmět řízení Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 5. 2007, č. j. R081/2007/02-09472/2007/310-Hr. Citovaným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („žalovaný“) ze dne 12. 2. 2007, č. j. S341/2006-02828/2007/530-Va/AB. Tímto rozhodnutím žalovaný konstatoval, že zadavatel při zadávání předmětné veřejné zakázky Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s. (poznámka soudu: k zadání došlo v červnu 2006) nesplnil povinnost dle ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, když nevyloučil z další účasti v zadávacím řízení uchazeče VHS Břeclav, spol. s r. o., přestože tento uchazeč neprokázal splnění kvalifikace podle § 30 odst. 2 písm. c) cit. zákona, když nepředložil oprávnění k výkonu zeměměřičských činností. Zadavatel dále nesplnil povinnost dle ustanovení § 62 odst. 3 cit. zákona ve spojení s § 8 odst. 3 vyhlášky č. 240/2004 Sb., o informačním systému o zadávání veřejných zakázek a metodách hodnocení nabídek podle jejich ekonomické výhodnosti, ve znění vyhlášky č. 137/2005 Sb. (dále jen „vyhláška“), když při hodnocení nabídek v kritériích hodnocení „záruční doba“ a „podmínky pro provedení stavby“ nehodnotil nabídky uchazečů postupem, který tato vyhláška stanoví. Popsané úkony zadavatele však podstatně neovlivnily stanovení pořadí úspěšnosti nabídek. II. Obsah kasační stížnosti Stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, a dále nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně vycházel z extrémního jazykového výkladu jednotlivých ustanovení zadávací dokumentace, který již přesahuje hranice obecného požadavku na transparentnost a srozumitelnost. Neaplikoval vedle jazykového výkladu výklad systematický. (1.) K dílčímu kritériu hodnocení „záruční doba“ stěžovatel uvádí, že formulace bodu 41.5 zadávací dokumentace (zadavatel hodlal v tomto kritériu „hodnotit nabídnuté záruční doby na dílčí části díla nad rámec minimálně požadovaných záručních lhůt stanovených zadavatelem“) skutečně může vyvolávat otázku, zda bylo záměrem zadavatele hodnotit celé záruční lhůty či pouze část lhůty nabídnutou nad rámec minimálně požadované délky. Z bodu 41.7 nicméně plyne, že za předmět hodnocení je označena „délka záruční doby nabídnutou uchazečem“. V tomto bodu je jednoznačně stanoveno, že zadavatel vezme číselnou hodnotu nabídnutou uchazeči v příslušné části nabídky jako délku záruční doby a tuto hodnotu dosadí do příslušného matematického vzorce pro výpočet bodového hodnocení. Ani náznakem tedy nepřipouštěl, že tento údaj bude jakkoliv upravovat. Není proto zřejmé, proč soud tak jednoznačnou formulaci zpochybnil tvrzením, že „nevyplývá jednoznačně, že by hodnocena měla být celá záruční doba.“ Zejména prý soud popřel obecné pravidlo, že stejné pojmy v zadávací dokumentaci a v nabídkách uchazečů by měly mít vždy stejný význam. Ve všech nabídkách byla zadávací lhůta nabízena vždy jako celek a ani zadavatel nikde nepožadoval a nepřipouštěl, aby uchazeči samostatně uváděli hodnotu rozdílu nabízené délky záruční lhůty a její minimální požadované délky. Tato úvaha soudu je ostatně rozporná s jeho úvahou, kterou učinil ohledně kritéria hodnocení plánu jakosti upraveného na konkrétní podmínky této veřejné zakázky. Z absence dalších přívlastků u slova „upravený“ totiž dovodil, že tento pojem je třeba hodnotit v jeho absolutní podobě, tedy jako „úplně přizpůsobený“. Stěžovatel konečně uvádí, že oba výklady připuštěné soudem vedly uchazeče o veřejnou zakázku k naprosto totožnému chování, tedy nabídnout co nejdelší záruční lhůty. Zadavatel jim poskytl důležitou informaci o tom, co považuje za minimální hodnotu zadávací lhůty a všichni tedy měli stejné výchozí informace. Nejednoznačnost zadávací dokumentace tak nemohla mít vliv na jejich rovnost v okamžiku přípravy nabídek. Námitky proto směřují až do okamžiku jejich hodnocení. Stěžovatel konečně tvrdí, že natolik přísný jazykový výklad nemá svoje místo v případě zadávací dokumentace, nýbrž jen v případě právních předpisů. Zadávací dokumentaci je totiž třeba ve sporných případech vykládat funkčně, s důrazem na účel dohledové činnosti stěžovatele, kterým určitě není zmaření zadávacího řízení z formalistických důvodů. (2.) K dílčímu kritériu hodnocení „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky“ stěžovatel tvrdí, že zde šel soud zcela nad rámec přezkoumávaného správního řízení i žalobních námitek, když zpochybnil vymezení tohoto kritéria a nepřímo i jeho přípustnost. Soud totiž naznačil, že by se spíše mělo jednat o zadávací podmínku dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, tj. o součást prokazování kvalifikace uchazečů. Soud tak neřešil otázku přípustnosti předmětného kritéria hodnocení, nýbrž opřel svoje rozhodnutí pouze o skutečnost, že zadavatel v zadávací dokumentaci nedefinoval parametr „míry přizpůsobení“ jako hodnocenou skutečnost. Stěžovatel však namítá, že standardním plánem jakosti disponuje každá společnost, jelikož se jedná o jeden z předpokladů pro získání osvědčení ISO. Pokud by zadavatel požadoval předložení tohoto plánu, jednalo by se o zadávací podmínku. V daném případě nicméně zadavatel nepožadoval tento standardní plán, nýbrž plán speciálně upravený na tuto konkrétní veřejnou zakázku. Z povahy věci přitom plyne, že ve fázi zadávacího řízení, kdy uchazeči ještě nemají k dispozici detailní realizační dokumentaci, není možné, aby byl plán jakosti již upraven na všechny aspekty veřejné zakázky. Právě proto zadavatel hodlal hodnotit předložené plány jakosti podle jejich kvalit, tj. dle „míry“ upravení. Závěr soudu, že uchazeči byli povinni předkládat „úplně přizpůsobené“ plány jakosti, proto nebyl správný. Navíc, stav „úplného přizpůsobení“ nelze nikdy reálně dosáhnout. Stěžovatel s právním názorem soudu nesouhlasí i proto, že prý nerozlišuje kvalifikační (zadávací) a hodnotící kritérium. Zatímco totiž kvalifikační kritéria musí být zcela splněna, aby vůbec mohla být nabídka hodnocena, jedná se v případě hodnotících kritérií o nástroj posuzování a vzájemného poměřování jednotlivých nabídek. Pokud je tedy některé kritérium řazeno mezi hodnotící, je předem jasné, že bude hodnoceno nikoliv způsobem ano/ne, nýbrž v rámci určité škály. U kritéria „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky“ proto nebyl zadavatel povinen výslovně uvést, že předmětem hodnocení bude „míra“ upravení plánu jakosti na konkrétní veřejnou zakázku, neboť tento fakt již plynul z toho, že se jednalo o kritérium hodnocení a nikoliv o kvalifikační kritérium. Tato argumentace je obsažena v bodu 39 rozhodnutí žalovaného a soud se s ní nevypořádal. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit. III. Vyjádření účastníků řízení Žalobci D.I.S., spol. s r. o. a Angerlehner Hoch-und Tiefbau Gesellschaft m. b. H. ve společném vyjádření ke kasační stížnosti uvádějí, že zásadně nesouhlasí s tvrzeními stěžovatele ohledně nesprávného výkladu jednotlivých ustanovení zadávací dokumentace předmětné veřejné zakázky krajským soudem, a to ve vztahu k dílčím kritériím hodnocení nabídek „záruční doba“ a „plán jakosti upravený na konkrétní podmínky veřejné zakázky“. Ke kritériu „záruční doba“ žalobci uvádějí, že krajský soud hodnotil znění bodu 41.5 sub 2. a 41.7 sub 2. ve vzájemném kontextu a zcela správně dovodil, že žádné z těchto ustanovení jednoznačně n