2 As 83/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 83/2008- 124 - text 2 As 83/2008 - 135 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zralou, advokátkou se sídlem U první baterie 47, Praha 6, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 12. 10. 2006, č. j. 246/2006-NBÚ/07-OP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008, č. j. 9 Ca 137/2006 - 65, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 12. 10. 2006, č. j. 246/2006-NBÚ/07-OP. Tímto rozhodnutím ředitel žalovaného zamítl stěžovatelčin rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2006, č. j. 36555/2006-NBÚ/P, kterým bylo rozhodnuto, že osvědčení č. 020689 na jméno stěžovatelky vystavené dne 30. 1. 2003 pro stupeň utajení „TAJNÉ“ se podle § 101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti ruší, a podle § 56 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jeho platnost zaniká dnem doručení rozhodnutí. Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Má za to, že městský soud nesprávně posoudil koncepci zákonů č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2005, (dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“) a zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“), neboť dovodil, že stěžovatelka byla držitelkou platného osvědčení přesto, že jí nebylo Ministerstvem zahraničních věcí (dále též „MZV“) umožněno seznamovat se v rámci plnění pracovních povinností s utajovanými informacemi. Stěžovatelka se domnívá, že koncepce zákona je založena na tom, že s utajovanými skutečnostmi (informacemi) se může seznamovat pouze osoba, která je nezbytně potřebuje k výkonu své pracovní činnosti. Vzhledem k tomu, že jí dne 25. 4. 2003 byla dána výpověď z pracovního poměru, stěžovatelka žádnou práci nevykonává, s utajovanými skutečnostmi se neseznamuje a žalovaný tak nebyl oprávněn vést řízení o zrušení platnosti jejího osvědčení. Pokud by totiž stěžovatelka nebyla v pracovním poměru k MZV, osvědčením by nedisponovala a vztahoval by se na ni pouze režim § 15 zákona č. 148/1998 Sb. Otázka trvání či netrvání pracovního poměru byla tak rozhodná pro zahájení správního řízení a předložení nového posudku osobnostní způsobilosti. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem, že zde vůbec byl důvod k zahájení správního řízení. Dokumenty, na základě nichž žalovaný pojal pochybnost o její osobnostní způsobilosti, jsou totiž nepodložené a odráží snahu MZV se stěžovatelkou ukončit pracovní poměr. MZV totiž na základě shodných dokumentů dalo stěžovatelce výpověď z pracovního poměru mj. z důvodu závažného opakovaného porušování pracovní kázně. Takové porušování však nebylo Obvodním soudem pro Prahu 1, který řešil stěžovatelčinu žalobu o neplatnost výpovědi, vůbec shledáno. Rovněž tento soud označil za výrazně subjektivní a nevěrohodnou výpověď PhDr. P., autora většiny zmíněných dokumentů. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Vzhledem k tomu neměly být tyto dokumenty důvodem pro zahájení správního řízní. Požadavek zjistit aktuální stav soudního sporu ve vztahu k nezbytnosti vedení řízení podle § 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. vzneslo i oddělení správních rozhodnutí žalovaného. Ani žalovaný ani městský soud pak shora uvedené nevzali v potaz. Městský soud navíc závěr obvodního soudu o nevěrohodnosti předmětných dokumentů označil ve vztahu k přezkumu rozhodnutí žalovaného za irelevantní a nezohlednil, že odvolací ani dovolací soudy závěr obvodního soudu nijak nezpochybnily. Městský soud tak nehodnotil objektivně všechny rozhodné okolnosti, ačkoli stěžovatelka poskytla veškeré podklady pro zjištění skutečného stavu věci. Stěžovatelka se také domnívá, že zahájení řízení podle § 101 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. bránila překážka litispendence. V případech časového střetu staré a nové právní normy se aplikuje princip ochrany minulých skutečností. Má-li později vydaná právní norma změnit režim vzniklých právních vztahů, musí se tak stát jedině vůlí zákonodárce vyjádřenou v přechodných ustanoveních. Pokud zákonodárce k tomu, zda je právní vztah zachován a zda se postupuje podle nové právní úpravy, mlčí, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl práva na legitimní očekávání. Opačný postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jestliže tedy přechodná ustanovení zákona č. 412/2005 Sb. neřeší, podle jakého právního předpisu se má řízení zahájené podle § 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. dokončit, mělo být dokončeno podle dosavadních předpisů, tj. zákona č. 148/1998 Sb. Navíc i kdyby stěžovatelka připustila, že zahájené správní řízení mělo být po 1. 1. 2006 vedeno podle zákona č. 412/2005 Sb., tak žalovaný neměl požadovat účast na bezpečnostním pohovoru, nýbrž měl žádat prohlášení ke stěžovatelčině osobnostní způsobilosti. Přípisem ze dne 13. 4. 2005 totiž zahájil správní řízení a stěžovatelku vyzval k předložení nového posudku o osobnostní způsobilosti. Zahájené řízení tak měl dokončit podle zákona č. 412/2005 Sb. (jak uvádí soud na str. 17 rozsudku). To se však nestalo, neboť žalovaný zahájil nové správní řízení úkonem prověřujícím bezpečnostní spolehlivost stěžovatelky. Tím žalovaný porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že jestliže chtěl žalovaný vést řízení podle zákona č. 412/2005 Sb., měl řízení zahájené podle zákona č. 148/1998 Sb. zastavit a poté zahájit nové řízení. Každý účastník má totiž právo na to, aby jednou zahájené řízení bylo řádně ukončeno vydáním rozhodnutí. Stěžovatelka dále vytýká žalovanému, že jí neoznámil jména úředních osob, které se měly podílet na řízení. Srovnává správní řízení s řízením soudním, v němž jsou účastníci několik týdnů předem upozorněni na to, kdo bude jejich věc rozhodovat, aby mohli případně uplatnit námitku podjatosti. Argumentace městského soudu, že by jí jména úředních osob byla sdělena před započetím bezpečnostního pohovoru, pokud by se na něj dostavila, je pro stěžovatelku nepřijatelná, neboť se pohybuje pouze v hypotetické rovině. Stěžovatelka také poukazuje na to, že vždy v písemně sdělila, proč se daného úkonu nezúčastní. Jediným důvodem byla nezákonnost správního řízení, které nebylo vedeno v souladu s příslušnými předpisy a stěžovatelka tak na nezákonných a nepodložených úkonech správního orgánu odmítla participovat. Nesouhlasí ani s tím, že z písemností jí doručovaných mohla jména úředních osob zjistit. Veškeré písemnosti byly totiž podepsány jen RNDr. L., ředitelkou odboru personální bezpečnosti. Stěžovatelka tedy stále neví, které úřední osoby se měly podílet na řízení, resp. účastnit se psychologického vyšetření nebo bezpečnostního pohovoru. Stěžovatelka také popírá, že by neposkytovala součinnost, neboť se žalovaným vedla rozsáhlou korespondenci, v níž upozorňovala na vady řízení. Žalovaný však na tato upozornění nereflektoval. Stěžovatelka se bezpečnostního pohovoru nezúčastnila a nový posudek nepředložila proto, že žalovaný postupoval nezákonně. Rovněž neúčast stěžovatelky na vyšetření dne 28. 3. 2006 nelze považovat za neposkytnutí součinnosti, neboť rozhodnutí žalovaného o ustanovení znalce jí nebylo doručeno a byla kontaktována až tímto znalcem s tím, že si jeho dopis na poště nemohla vyzvednout dříve než 29. 3. 2006. Žalovaný tedy pochybil, pokud neustanovil usnesením znalce a stěžovatelce toto usnesení nedoručil do vlastních rukou. Stěžovatelce tak bylo upřeno právo namítnout případnou podjatost znalce. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že pokud nebyly její údajné psychické problémy uvedené v podkladech Generální inspekce MZV bezpečnostním rizikem, neměla důvod účastnit se vyšetření na Oddělení klinické psychiatrie ÚVN. Napadené správní rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení ke styku s utajovanými informacemi představuje zásah do pracovního poměru stěžovatelky a tedy i do základního práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Zaměstnavatel MZV se stěžovatelkou opětovně rozvázal pracovní poměr, avšak i tuto druhou výpověď shledal Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2008 neplatnou. Stěžovatelka proto navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížnost