2 As 91/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 91/2008- 85 - text 2 As 91/2008 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) Ing. A. L., b) Mgr. I. L., oba zast. JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 7. 2007, č. j. VS-43/RK/3-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2008, č. j. 9 Ca 310/2007 - 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti výše specifikovanému rozhodnutí ministra vnitra, jímž byl zamítnut rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2006, č. j. VS-2568/53/2-2000. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů o udělení státního občanství České republiky. Rozhodnutí správních orgánů vycházela z toho, že stěžovatelé přes výzvy nepředložili doklady prokazující splnění podmínek pro udělení občanství stanovených v § 7 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem a skutečnost, že v rozhodnutích byli stěžovatelé uvedeni jako A. L. a I. L., zatímco oni sami se nazývají A. L. a I. L., nezpůsobuje nicotnost vydaných rozhodnutí. Stěžovatelé proti tomu v kasační stížnosti uplatňují důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívají se totiž, že soud pochybil, pokud svým rozsudkem, v němž stěžovatele označil jako L. – L., odmítl prohlásit za nicotná správní rozhodnutí, v nichž byli stěžovatelé pojmenováni jako L. – L. Městský soud tak vyslovil, že stěžovatelé musí proti své vůli snášet své příjmení ve tvaru L. – L., i když to nebylo předmětem žaloby. Navíc městský soud své závěry právně nezdůvodnil a vůbec se nevyjádřil k žalobou výslovně citovaným porušením některých ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. (§ 78, § 79), zákona č. 133/2000 Sb. (§ 1, § 8) a zákona č. 301/2000 Sb. (§ 72). Žádné procesní vyústění neměl ani návrh stěžovatelů k provedení důkazu výpisem z centrální evidence obyvatel. Tím bylo rovněž porušeno právo na spravedlivý proces. Naopak soud ve svém rozhodování postupoval nad rámec žaloby, jak ji formulovali stěžovatelé. Stěžovatelé mají také za to, že bylo porušeno jejich právo na respektování soukromého života podle čl. 8 písm. i) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonnost podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Porušená základní práva stěžovatelů spolu úzce souvisejí a vzájemně se doplňují. Pro jejich vzájemný vztah platí, že porušení jednoho práva znamená zásah i do druhého. Stěžovatelé v kasační stížnosti definují pojem „soukromý život“ jako vše, s čím se člověk v rámci fungování a rozvoje své osobnosti denně setkává. Ochrana soukromého života tedy znamená ochranu morální a fyzické integrity člověka. Morální a fyzickou integritou míní stěžovatelé svá jména a příjmení. Každý se musí řídit tím, jak je údaj o jménu a příjmení zanesen do centrální evidence obyvatel České republiky. Nerespektování příjmení stěžovatelů je nezákonné. Ve svém důsledku má tato nezákonnost dopad na shora uvedený soudní spor, neboť tak následně došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a zákonnost tím, že by podle napadeného rozsudku měli stěžovatelé přijmout jiné příjmení (L. – L.) než to, které jim bylo přiděleno výkonnou státní mocí (L. – L.). Stěžovatelé se domnívají, že v dané věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich závěry ztělesněnými v napadeném rozsudku (závěry o tom, že mohou užívat vedle příjmení L. – L. i příjmení L. – L.), což je důvodem ke zrušení napadeného rozsudku. Všechny akty znějící na příjmení L. – L. tak jsou nevykonatelné a nevztahují se k stěžovatelům. Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že Nejvyššímu správnímu soudu zpravidla nepřísluší provádět dokazování. Přesto považují za nutné, aby byl proveden důkaz výpisem z centrální evidence obyvatel k osobám stěžovatelů. Tvrzení, že stěžovatelé v určitých fázích správního řízení nespolupracovali, jsou bez právního významu, jelikož žalovaný směřoval korespondenci k osobám L. – L. a Česká pošta nevydávala písemnosti osobám L. – L., neboť takové písemnosti jim nepatří. Úvahy soudu o tom, že stěžovatelé podléhají zákonu č. 301/2000 Sb. jsou zavádějící, jelikož § 1 tohoto zákona uvádí, že subjektem tohoto zákona jsou jenom občané ČR. Jako výjimku v části, týkající se obyvatel bez státní příslušnosti, tento zákon v § 72 odst. 1 a § 63 pro změnu jména a příjmení odkazuje jenom na projev vůle žadatele, který v případě stěžovatelů nenastal. Závěrem stěžovatelé doplňují, že při posuzování věci nelze brát v potaz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ans 3/2008, neboť je nepřezkoumatelný. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. II. ÚS 1612/08. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby zdejší soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. V dalším odkazuje na napadený rozsudek. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení); domnívají se, že soud vyslovil nesprávnou právní úvahu ohledně toho, zda chyba ve jménu účastníka řízení způsobuje nicotnost správního rozhodnutí. Dále uplatňují důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost); mají za to, že v průběhu řízení před správními orgány bylo nesprávně doručováno, což mělo ve svých důsledcích vliv na nesprávně zjištěný skutkový stav. Pokud jde o důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), ty stěžovatelé vidí v tom, že se soud některými jejich námitkami a návrhy nezaobíral. Nejvyšší správní soud musí předeslat, že v daném případě nejde o správní rozhodnutí, která by závazně stanovovala jména a příjmení stěžovatelů či stěžovatele přejmenovala. Správní řízení probíhalo na základě žádosti stěžovatelů toliko za účelem vydání rozhodnutí o státním občanství České republiky. Předmětem přezkumu tak může být pouze postup správních orgánů při posuzování žádosti stěžovatelů o nabytí státního občanství, resp. soudní kontrola tohoto postupu a rozhodnutí. Stran jména a příjmení stěžovatelů tak může být posuzováno jenom to, zda se vydaná správní rozhodnutí týkají skutečně stěžovatelů, pokud jsou v záhlaví těchto rozhodnutí stěžovatelé označeni dle svých vlastních slov nesprávně. Relevantní pak je jistě i to, zda nevyjasněná podoba jmen mohla ovlivnit řízení před správními orgány (např. v otázce doručování, jak stěžovatelé namítají). Zprvu se zdejší soud v logice přezkumu soudních rozhodnutí musel zabývat námitkami stěžovatelů mířícími proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Ostatně skutečnost, zda je napadený rozsudek takto závažnou vadou zatížennapadený rozsudek obsahuje takto závažnou vadu, musí zdejší soud zkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č.