3 As 13/2009 — Nejvyšší správní soud

3 As 13/2009- 76 - text 3 As 13/2009 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Rozhodčí soud České republiky, o. s., se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 40, Praha 7 – Holešovice, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2007, č. j. O425135, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 8 Ca 407/2007 - 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 26. 11. 2007, č. j. O-425135. Předseda Úřadu jím zamítl rozklad proti rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 9. 2006, č. j. O-425135, kterým byla zamítnuta přihláška kombinované ochranné známky ve znění „ROZHODČÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY ars aequi et boni“. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu: Dne 11. 4. 2005 podal stěžovatel přihlášku ochranné známky v kombinované podobě slovních prvků „ROZHODČÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY ars aequi et boni“ a obrazového prvku tvořeného vyobrazením Spravedlnosti v podobě ženské postavy v říze s páskou přes oči, která drží v pravé ruce meč a v levé miskové váhy. Označení bylo podáno pro třídy 35, 41 a 42 podle mezinárodního třídění výrobků a služeb. Rozhodnutím ze dne 19. 9. 2006, č. j. O-425135, Úřad zamítl přihlášku ochranné známky s tím, že přihlašované označení je vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek na základě ust. § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Důvodem absolutní překážky zápisné způsobilosti bylo zjištění, že průměrný spotřebitel, z jehož znalostí a vědomostí se při věcném průzkumu vychází, si pod pojmem „soud“ vybaví orgán nadaný mocí spočívající v rozhodování a nalézání práva. Pod pojmem „rozhodčí soud“ si pak představí orgán řešící majetkové spory nezávislými a nestrannými rozhodci. Přihlašované označení tudíž může ve spotřebiteli vyvolávat konkrétní představu o rozsahu a obsahu služeb poskytovaných subjektem, který je zřízen zákonem a jeho služby jsou garantovány státem. Rozhodčí soud České republiky vznikl z iniciativy soukromých osob. Úřad proto považuje přihlašované označení za klamavé. Úřad dále dospěl k závěru, že klamavé je právě slovní spojení „rozhodčí soud“, neboť vyvolává dojem, že jde o označení stálého rozhodčího soudu, kterým není. Další část slovního prvku „České republiky“ shledal Úřad rovněž klamavou, neboť ve spojení s částí „rozhodčí soud“ vyvolává celé označení dojem, že se jedná o instituci založenou státem a vykonávající státní moc. Tato klamavost se přitom vztahuje na všechny služby v uvedených třídách. Další výrazy „ars aequi et boni“ nejsou pro rozhodování o klamavosti přihlašovaného označení podstatné. Co se týče celkového vzhledu přihlašovaného označení, dospěl Úřad k závěru, že i grafické ztvárnění přispívá ke klamavosti označení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěrem prvoinstančního orgánu, že označení může jako celek i co do jednotlivých prvků způsobit klamání veřejnosti ohledně povahy a původu takto označených služeb. Žalovaný konstatoval, že celkově vyobrazení navozuje dojem loga státní instituce, která se zabývá rozhodčí činností. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelovým výkladem ust. § 13 zákona č. 216/1994 Sb., podle něhož mohou rozhodčí soudy vzniknout např. i podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Zákonodárce zamýšlel zřizování stálých rozhodčích soudů pouze zvláštním zákonem či na základě výslovného zmocnění zákona, např. zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky či zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů. Žalovaný dále dospěl k závěru, že právě slovní spojení „rozhodčí soud“ vyvolává klamný dojem, že jde o označení stálého rozhodčího soudu. Žalovaný shledal klamavou i druhou část slovního prvku ve znění „České republiky“, neboť ve spojení s první částí vyvolává celé označení dojem, že se jedná o státní instituci založenou státem a vykonávající státní moc. Tato klamavost se přitom vztahuje na všechny nárokované služby. Námitka stěžovatele, že měl prvoinstanční orgán zamítnout zápis přihlašovaného označení pouze pro arbitrážní služby ve třídě č. 42, je proto neopodstatněná. Žalovaný přisvědčil prvoinstančnímu orgánu, že další slovní prvky v latinském jazyce „ars aequi et boni“ (umění spravedlivého a dobrého) nejsou pro rozhodování o klamavosti přihlašovaného označení podstatné, neboť průměrný spotřebitel pravděpodobně nebude znát jejich přesný překlad. Ani v kladném případě by však tyto slovní prvky nikterak nepřispěly k identifikaci přihlašovatele. K námitce stěžovatele, že registrovaná občanská sdružení v názvu obsahují označení „rozhodčí soud“, žalovaný konstatoval, že zákon o ochranných známkách stanoví odlišné podmínky pro zápis přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek od podmínek pro zápis občanského sdružení. K námitce stěžovatele, že Úřad svá tvrzení o názoru průměrného spotřebitele ničím nedoložil, žalovaný uvedl, že pojem průměrného spotřebitele je Úřadem interpretován v souladu s ustálenou rozhodovací praxí i judikaturou Evropského soudního dvora. Městský soud v Praze se při svém rozhodnutí opřel o názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 3 As 29/2007 – 95, podle něhož správní orgán posuzuje potenciální klamavost označení a nezjišťuje tedy, zda k omylu veřejnosti skutečně dochází. Klamavost tak není předmětem dokazování, neboť se zde nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat. Otázka klamavosti je otázkou právní nikoli skutkovou. Její posouzení je pouze věcí úvahy správního orgánu, přičemž ust. § 4 písm. g) zákona o ochranných známkách neobsahuje taxativní, ale pouze demonstrativní výčet skutečností, které mohou způsobit klamavost označení. Správní orgán proto musí zohlednit všechny rozhodné skutečnosti. Při posouzení, zda je označení způsobilé vyvolat omyl, vychází správní orgán z hlediska průměrného spotřebitele, který má průměrnou paměť, průměrnou pozornost a průměrný smysl pro detail, kdy v jeho paměti utkví pouze všeobecné znaky označení a jeho celkový dojem. Průměrný spotřebitel zastupuje relevantní okruh veřejnosti, tj. osoby, kterým jsou určité výrobky či služby určeny. Žalovaný posuzoval otázku klamavosti přihlášeného označení z hlediska účastníků smluvních vztahů, kteří mají v úmyslu řešit případné vzájemné majetkové spory v rozhodčím řízení a zvažují tedy, na jaký subjekt se obrátit, zda na stálý rozhodčí soud či na jednotlivé rozhodce. Správní orgány obou stupňů náležitě objasnily, proč považují přihlášené označení za klamavé. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že přihlášené označení může vzbudit mylný dojem, že se jedná o stálý rozhodčí soud zřízený zákonem. Klamavost označení spočívá i v tom, že název státu obsažený v označení vyvolává představu, že se jedná o státní orgán. Průměrného spotřebitele pak může posuzované označení uvést v omyl i kvůli jeho grafickému znázornění. Zde je třeba vzít v úvahu i to, že průměrný spotřebitel zpravidla nemá možnost bezprostředně porovnat podobu označení se skutečným označením státního orgánu či stálého rozhodčího soudu. Argumentace stěžovatele, že stranám je z rozhodčí doložky známo, že daný spor nebude rozhodovat Rozhodčí soud České republiky z pozice stálého rozhodčího soudu, ale rozhodčí soud ad hoc, tedy konkrétní rozhodce zapsaný v jeho seznamu jako fyzická osoba, je nepřípadná. Známka totiž nesmí být klamavá ani na první pohled, bez znalosti jakýchkoli souvislostí. Nestačí tak, je-li její význam zřejmý až po podrobnějším zkoumání, resp. na základě dalších informací. Neobstojí ani námitka stěžovatele, že pro průměrného spotřebitele není podstatné, zda rozhodce vydává rozhodčí nález jménem svým nebo jménem rozhodčího soudu. Stěžovatel nemůže předvídat očekávání a požadavky všech potenciálních spotřebitelů. Jestliže stěžovatel tvrdil, že průměrný spotřebitel není jako právní laik schopen porozumět tomu, jménem koho se rozhoduje, je jeho argumentace naopak dalším důvodem pro zamítnutí přihlášky. V případě, že spotřebitelé nejsou bez určitého právního vědomí schopni posoudit, zda se jedná o rozhodnutí stálého rozhodčího soudu nebo státního orgánu či nikoli, musí být o to více chráněni před možným omylem. Dle názoru stěžovatele