4 Ads 19/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 19/2008- 188 - text  4 Ads 19/2008 -199 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: F. J., zast. JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem, se sídlem Jagellonská 24, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 - 133, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 - 133, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Hygienik hlavního města Prahy, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 2. 1. 2002, č. j. ODO-45/1670/203/01, změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně – městského hygienika ze dne 8. 10. 2001, č. j. 5673/01/P10-HK/dr.Ch.,dr.St.,Mgr.Kr, tak, že v v první části rozhodnutí konstatoval, že žalobce jako provozovatel bistra „u Čeréze“ naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a to tím, že nesplnil povinnost uvedenou v ustanovení § 32 téhož zákona ve spojení s § 11 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací; dále porušil povinnosti stanovené rozhodnutím zvláštního orgánu hlavního města Prahy – městského hygienika ze dne 22. 5. 2001, za což se mu ukládá pokuta ve výši 35 000 Kč. Dle části II. výroku rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost nahradit plně náklady vynaložené orgánem ochrany veřejného zdraví na zjištění závady, a to ve výši 2216 Kč. V odůvodnění žalovaný odkázal na rozhodnutí Městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 22. 5. 2001, č. j. 2893/01/P10 HK/DrCh, DrSt, Mgr. Kr, kterým bylo dle názoru žalovaného zakázáno pořádání jakýchkoliv hudebních produkcí v provozovně „U Čeréze“ v noční době, a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku při hudebních produkcích v této provozovně s tím, že hudební produkce mohou být obnoveny až poté, kdy příslušný správní orgán na základě oznámení účastníka řízení o odstranění závady kontrolou ověří, že závada je odstraněna. Spisová dokumentace neobsahuje záznam o odstranění závady a následném ověření městským hygienikem, přičemž ze záznamů městské policie je zřejmé, že ve dnech 13. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001 byly v uvedené provozovně konány hudební produkce, z čehož žalovaný dovodil nesplnění povinnosti uložené na základě § 84 odst. 1 písm. l) zákona č. 258/2000 Sb. Žalovaný považoval naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. za prokázané, stejně jako porušení povinnosti stanovené rozhodnutím městského hygienika ze dne 22. 5. 2001; výši pokuty shledal přiměřenou. K námitce žalobce, že místnosti nad provozovnou, v nichž bylo dne 23. 3. 2001 prováděno měření Městskou hygienickou stanicí v Praze, které obývá K. K. nejsou bytem, žalovaný uvedl, že ze všech uvedených dokladů zjistil, že tyto místnosti jsou jako byt užívány, byly takto jmenované přiděleny, jsou svým stavebně technickým uspořádáním jako byt vybaveny. Doplnil, že s tím souvisí i další námitka týkající se chybné aplikace § 11 nařízení vlády č. 502/2002 Sb., kterou rovněž neshledal důvodnou, neboť toto ustanovení (posuzováno v souvislosti s § 32 zákona č. 258/2000 Sb.) stanoví nepřekročitelné hygienické imisní limity hluku a vibrací mimo jiné ve stavbách pro bydlení. Stavbu pro bydlení definuje zmíněné nařízení vlády jako tu, která slouží byť i jen zčásti k tomuto účelu, tedy k bydlení. Z hlediska účelu zmíněného zákona i nařízení vlády je nutno za takovou stavbu označit i dům ve kterém se nachází žalobcova provozovna, neboť část této stavby, tj. byt nad provozovnou je k bydlení užíváno. Žalovaný k námitce žalobce, že za skutky uvedené v záznamech městské policie založených ve spisech byl již postižen přestupkovou komisí MÚ Praha Kolovraty a jde tak tudíž o druhý postih za týž skutek, uvedl, že žalobce nedoložil, že byl takto potrestán, ačkoliv mu to § 34 správního řádu ukládá. Žalovaný navíc konstatoval, že pokuty za porušování povinností v oblasti vytváření ochrany zdravých životních podmínek podle § 91 zákona č. 258/2000 Sb. a § 29 odst. 1 písm. a), b), d), f), g) a i) až k) zákona č. 200/1990 Sb., ukládá místně příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, jímž je městský hygienik. Ten však žalobci žádnou pokutu za jednání uvedené v § 29 přestupkového zákona neuložil, neboť skutek neposoudil jako přestupek, ale jako správní delikt podle § 92 zákona č. 258/2000 Sb. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (rozhodnutí Městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 8. 10. 2001, č. j. 5673/01/P10-HK/DrCh, DrSt, Mgr. Kr) pak změnil pouze proto, že výrok tohoto rozhodnutí nebyl v části I. dostatečně srozumitelný. Stejně jako v prvoinstančním správním rozhodnutí byla rozhodnutím žalovaného znovu uložena žalobci náhrada nákladů řízení vynaložených orgánem ochrany veřejného zdraví na zjištění závady, za níž je pokuta ukládána (podle § 97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.), a to ve výši 2216 Kč, neboť podmínky tohoto ustanovení byly podle žalovaného splněny. Žalovaný uvedl rovněž podrobný rozpis úkonů, za které požaduje náhradu. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které zejména namítal, že rozhodnutím Městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 22. 5. 2001 (dále jen rozhodnutí MH) mu nebyly zakázány jakékoliv hudební produkce, ale pouze takové, při nichž by byla překračována nejvyšší přípustná hladina akustického tlaku. To, že by k takovému překračování došlo, nebylo prokázáno, domnívá se proto, že povinnosti uložené mu rozhodnutím MH neporušil a nenaplnil ani skutkovou podstatu správního deliktu, který mu je dáván za vinu. Dále rozhodnutí žalovaného vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav a formální nedostatky, zejména mu vytýkal, že se ztotožnil se závěry městského hygienika, pokud jde o právní charakter místností nad provozovnou, kde došlo k měření hluku, jakožto bytové jednotky, ačkoli jejich uživatelka nedisponuje žádnými doklady o tom, že by tyto místnosti byly jako bytové jednotky kolaudovány. Tím zpochybňoval i výsledky měření ze dne 23. 3. 2001 a v této souvislosti též namítal, že nebyl v žádném ze stádií měření přítomen. Dále zdůraznil, že za skutek uváděný v záznamech policie ze dne 13. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001 byl již pravomocně postižen přestupkovou komisí MÚ Praha – Kolovraty a dochází tak u něho ke dvojímu postihu za tytéž skutky. Nesouhlasil s uložením povinnosti nahradit náklady řízení, nebo o náhradě nákladů řízení souvisejících s měřením hluku mělo být rozhodnuto v rozhodnutí MH. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud”) rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, rozhodnutí žalovaného zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4725 Kč k rukám jeho právního zástupce. Městský soud dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí, který je podkladem pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tedy předchozí rozhodnutí Městského hygienika, zvláštního orgánu Hlavního města Prahy ze dne 22. 5. 2001 (výše již uvedeného č. j. – pozn. Nejvyššího správního soudu), je nesprávně formulován, není dostatečně přesný a určitý, připouští různý výklad. Z jeho obsahu není jednoznačné, zda žalobci byly zakázány jakékoliv hudební produkce, či pouze takové, při kterých dochází k překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku. Výrok je přitom nejdůležitější částí rozhodnutí, nepřesně formulovaný výrok není možno vykládat v neprospěch účastníka správního řízení; takto formulovaný výrok rozhodnutí správního orgánu, pokud se jím rozhoduje o povinnostech subjektu k jeho tíži, je možno vyplňovat extenzivním výkladem pouze tehdy, jestliže jeho interpretace za použití všech metod vede k nepochybnému závěru o smyslu a rozsahu ukládané povinnosti. Předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí vydané na podkladě rozhodnutí městského hygienika, které těmto požadavkům nevyhovuje. Městský soud proto dospěl k závěru, že nebylo řádně zjištěno porušení povinnosti stanovené obecně závazným právním předpisem. Žalovaný ve včas podané kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítal důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dál jen „s. ř. s.”). Nesouhlasil s tím, že městský soud v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného přezkoumával také rozhodnutí MH, proti kterému nebylo žalobcem podáno ve správním řízení odvolání, a je pravomocné. Jestliže žalobce považoval zákaz činnosti obsažený v uvedeném rozhodnutí za nesrozumitelný, měl možnost podat opravný prostředek, což však neučinil. Žalobce byl na základě uvedenéh