4 Ads 52/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 52/2009- 60 - text 4 Ads 52/2009 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: E. L., zastoupeného Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem Bulharská 66, Trutnov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 5. 2008, čj. x, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2008, č. j. 30 Ca 111/2008 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta Mgr. Václava Čermáka s e u r č u j e částkou 5712 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet uvedený tímto advokátem. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2008, č. j. 30 Ca 111/2008 - 24 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 5. 2008, č. j. x (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost stěžovatele o přiznání jednorázové peněžní částky „jako vdovy po účastníku domácího boje za osvobození podle zákona č. 172/2002 Sb.“ V odůvodnění uvedla, že podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona bylo třeba nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky uplatnit písemnou žádostí u žalované nejpozději dne 31. 12. 2002. Stěžovatel žádost uplatnil až dne 18. 3. 2008, tedy po uplynutí této lhůty, která je lhůtou prekluzívní (propadnou), takže jejím marným uplynutím právo na poskytnutí peněžní částky zaniklo. K této skutečnosti je žalovaná povinna přihlédnout z úřední povinnosti. Zkoumáním dalších podmínek nároku se nezabývala, neboť by to bylo nadbytečné – zaniklé právo nelze přiznat. V žalobě stěžovatel uvedl, že se domáhal svých práv na odškodnění z toho důvodu, že byl odvlečen do gulagu na Sibiř spolu s celou svou rodinou. K žalobě přiložil kopie korespondence s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem práce a sociálních věcí, jakož i dokumenty dosvědčující jeho pobyt v SSSR (kopie pracovní knížky). Požádal soud, aby spravedlivě rozhodl o jeho nároku. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a rozhodl bez nařízení jednání, neboť mu k tomu udělili oba účastníci souhlas. Meritum věci představovala podle názoru krajského soudu otázka, zda stěžovateli zanikl nárok na výplatu jednorázové částky dle zákona č. 172/2002 Sb., pokud o ni nepožádal ve lhůtě stanovené v ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona, tj. do 31. 12. 2002. Podle tohoto ustanovení je nárok nutné uplatnit písemnou žádostí u orgánu příslušného k vydání rozhodnutí nejpozději do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká. Ze správního spisu krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel uplatnil žádost o výplatu jednorázové částky dle citovaného zákona podáním ze dne 18. 3. 2008 adresovaným ministru vnitra. Ten následně žádost postoupil k vyřízení žalované jako správnímu orgánu věcně i místně k vyřízení této žádosti příslušnému. Krajský soud připomněl, že problematikou lhůty pro podání žádosti o výplatu jednorázových částek dle rehabilitačních zákonů se již v minulosti Nejvyšší správní soud zabýval, a to konkrétně v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 4 Ads 35/2005 - 106, přístupném na www.nssoud.cz. Přestože se v této věci zabýval lhůtou dle § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na zcela shodný charakter obou ustanovení lze jeho závěry vztáhnout i na lhůtu dle § 3 odst. 2 zákona č. 172/2002 Sb. Krajský soud se ztotožnil s právním názorem zdejšího soudu prezentovaným v tomto rozsudku, že předmětná lhůta je konstruovaná jako lhůta prekluzívní, jejímž uplynutím nárok zaniká. Okolnosti, pro které ke zmeškání lhůty došlo, jsou z tohoto důvodu nepodstatné a zároveň nelze stanovení lhůty považovat za diskriminační, neboť zasahuje všechny, jichž se zákon týká. Podpůrně krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že v přezkoumávané věci bylo nesporně prokázáno, že stěžovatel podal u žalované žádost o výplatu jednorázové částky dle zákona č. 172/2002 Sb. podáním ze dne 18. 3. 2008, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty zakotvené v ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona. Uplynutím této lhůty stěžovatelův nárok na výplatu jednorázové částky zanikl bez ohledu na to, z jakých důvodů žádost včas nepodal. Zmeškání lhůty nelze prominout, a krajský soud se tak nemohl od podmínek nároku zákonem stanovených jakkoliv odchýlit, a proto žalobu zamítl. V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku z následujících důvodů. Tvrdil, že mu bylo i s celou rodinou těžce ublíženo a že se v ČR porušují lidská práva. Připomněl, že byl krutým násilím odvlečen, což mu nikdo nemůže upřít už z toho důvodu, že se v této zemi vydávají majetky kolaborantům. Uvedl, že žádá stručnou odpověď, zda má dostat odškodnění, anebo nikoliv. Dále požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Poukázal rovněž na svou českou národnost. Zpochybnil způsob, jakým byla veřejnost uvědomena o možnosti získat odškodnění za odvlečení do SSSR dle zákona č. 172/2002 Sb. Namítl, že se v roce 2002 požadoval po obecním úřadě právní předpisy či jiné informace o odškodňování odvlečených českých občanů do gulagu na Sibiř v 50. letech, ale obecní úřad žádné takové informace neměl. Stěžovatel tak nevěděl, že si měl podat o odškodnění žádost do konce roku 2002. Kasační stížnost byla dne 3. 3. 2009 doplněna prostřednictvím ustanoveného zástupce stěžovatele, v němž uvedl, že brojí proti napadenému rozsudku z důvodu jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Stěžovatel nepopřel, že podal žádost o odškodnění až v roce 2008, ale poukázal na to, že v právní teorii je vyžadováno, aby se každý měl příležitost seznámit s právními předpisy, což je zajišťováno jejich vyhlášením, např. ve Sbírce zákonů. V současné době, kdy jsou každým rokem publikovány tisíce předpisů, však přestává toto formalistické pojetí postačovat a pro obecnou použitelnost a veřejnou známost příslušného předpisu má daleko větší význam jeho publicita v jiných informačních systémech, např. prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. O to větší publicita by pak měla být věnována normám, které občanům něco zakazují, nebo jim nějaké právo přiznávají. To je podle názoru stěžovatele i případ zákona č. 172/2002 Sb. Stěžovatel poukázal především na to, že citovaný zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 5. 2002 a účinnosti nabyl již téhož dne, tedy bez stanovení jakékoliv legisvakanční lhůty, což znamená, že oprávněné osoby měly na podání příslušné žádosti necelých 8 měsíců. Předmětný zákon rovněž nelze podle názoru stěžovatele porovnávat s rehabilitačními a restitučními předpisy přijatými v 90. letech, které se týkaly podstatně větších skupin osob a zároveň měly mnohem větší publicitu. Proto se stěžovatel domnívá, že stát se měl lépe postarat o větší informovanost občanů o tomto právním předpisu. Jinak se totiž lze domnívat, že snaha státu o odškodnění této skupiny osob byla jen proklamovaná a nikoliv skutečná. S přihlédnutím k těmto okolnostem by tedy měla být příslušná zákonná úprava uplatňována tak, aby z ní pokud možno měli prospěch všichni ti, na které se vztahuje. Proto se jeví stěžovateli, který se o možnosti případného odškodnění dozvěděl až v r. 2008 a u něhož je patrné, že by jeho žádosti mohlo být za normálních okolností vyhověno, napadený rozsudek jako nezákonný. K podané kasační stížnosti podala žalovaná své vyjádření. V něm uvedla, že pokud stěžovatel namítá krátkost lhůty pro uplatnění nároku, je třeba uvést, že lhůtu v obdobném rozsahu (cca 9 měsíců) zákonodárce stanovil i u dalších plně srovnatelných „odškodňovacích“ předpisů (např. z. č. 217/1994 Sb. a č. 39/2000 Sb.). Kromě toho stěžovatel existenci zákona č. 172/2002 Sb. zaznamenal až více než 6 let po jeho přijetí, takže není zřejmé, co konkrétně by on sám mohl vytěžit z toho, kdyby tato lhůta byla např. dvouletá. K výtkám stěžovatele na adresu státu žalovaná poznamenává, že stěžovatel nijak nenastínil svou představu o tom, jak konkrétně by si úlohu státu v procesu informování veřejnosti o novém právním předpisu „prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků jako jiného informačního systému“ představoval. Podle názoru žalované stát není vlastníkem žádného hromadného sdělovacího prostředku a představa, že by měl „inzerovat“ prostřednictvím médií přijetí či změnu každé právní normy, která občanům něco zakaz