4 Ads 90/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 90/2009- 76 - text 4 Ads 90/2009 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: E. H., zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, zast. JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2008, č. j. MHMP402715/08 SSP261/08, č. j. MHMP-408806/08 SSP262/08 a č. j. MHMP-408821/08 SSP-263/08, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 Cad 86/2008 – 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1600 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 Cad 86/2008 - 33 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2008, č. j. MHMP-402715/08 SSP–261/08, č. j. MHMP-408806/08 SSP-262/08 a č. j. MHMP-408821/08 SSP-263/08 (dále také jen „napadená rozhodnutí“). Těmito rozhodnutími žalovaný v odvolacím řízení přezkoumal rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 (dále jen „ÚMČ Praha 10“) o žádostech stěžovatelky o přiznání dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení na 4. čtvrtletí roku 2007 a 1. a 2. čtvrtletí roku 2008. ÚMČ Praha 10 i žalovaný v odvolacím řízení započítaly stěžovatelce do rozhodného příjmu pro přiznání dávky tzv. fiktivní minimální příjem osoby samostatně výdělečně činné (§ 5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 117/1995 Sb.“) ve výši 10 100 Kč, a proto byl stěžovatelce příspěvek na bydlení přiznán za 4. čtvrtletí 2007 (18. 11. 2007 – 31. 12. 2007) ve výši 82 Kč měsíčně, za 1. a 2. čtvrtletí roku 2008 ve výši 888 Kč měsíčně, přičemž byl následně na 2. čtvrtletí roku 2008 snížen na 115 Kč měsíčně. V žalobě stěžovatelka uvedla, že napadená rozhodnutí žalovaného jsou založena na nepravdivých údajích, které jsou v rozporu se skutečností. Konstatovala, že jako osobě samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) jí nemůže být v rozporu se skutečností určen nějaký fiktivní průměrný příjem. Jako doklad o výši příjmu za rozhodné období doložila na ÚMČ Praha 10 daňové přiznání za roky 2006 a 2007, z něhož se v daném roce vypočítávají státem určené odvody. V obou letech stěžovatelka měla vykázán nulový příjem, takže jí za rok 2007 byl odpuštěn i minimální odvod daně. Stěžovatelka namítla, že v napadených rozhodnutích není řádně vysvětleno, kdo jí určil minimální měsíční výdělek 10 100 Kč. Dále stěžovatelka napadla i délku řízení před ÚMČ Praha 10, které trvalo ode dne podání žádosti 18. 2. 2008 po doručení prvoinstančních rozhodnutí dne 9. 6. 2008, což je podle jejího názoru v rozporu se správním řádem. Podle jejího názoru se jedná o diskriminaci ze strany správních orgánů, což je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí, přepočet příspěvku na bydlení a případné využití institutu „změkčení tvrdosti zákona“. Napadeným rozsudkem městský soud zamítl žalobu proti napadeným rozhodnutím a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku shrnul obsah správního spisu i podstatný obsah žaloby a vyjádření žalovaného. Konstatoval, že podle ustanovení § 24 zákona č. 117/1995 Sb. má nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,35 a součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,35 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Výše příspěvku na bydlení činila za kalendářní měsíc ze zákona rozdíl mezi normativními náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,35 na území hl. m. Prahy. Městský soud citoval ustanovení § 5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., podle něhož je-li rozhodným obdobím kalendářní čtvrtletí a osoby, které podle svého prohlášení v rozhodném období vykonávaly činnost, z níž měly příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmu, započítává se do rozhodného příjmu nejméně částka 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství, nejde-li o činnost osob samostatně výdělečně činných, které tuto činnost vykonávají jako činnost vedlejší. Městský soud dál z dokladů, které jsou založeny ve správním spise a i z přednesu stěžovatelky vzal za nesporné, že stěžovatelka je osobou samostatně výdělečně činnou a byla jí i v době rozhodné, tj. v roce 2007 a 2008. Dle sdělení žalobkyně i doložených dokladů je zřejmé, že stěžovatelka nedosahovala v roce 2007 ani v 1. čtvrtletí roku 2008 žádného příjmu z této výdělečné činnosti. Tuto skutečnost městský soud vyhodnotil rovněž jako nespornou. Při stanovení příjmu rodiny tedy žalovaný vycházel z citovaného ustanovení § 5 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb. V rozhodných čtvrtletích bylo Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením vyhlášeno, že průměrná mzda v národním hospodářství vyhlášená Českým statistickým úřadem ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy činí 10 100 Kč (sdělení MPSV č. 137/2007 Sb.). Z uvedených důvodů vyhodnotil městský soud námitku stěžovatelky, že její příjem byl nulový, jako nedůvodnou, neboť žalovaný správní orgán i správní orgán prvního stupně postupovaly při stanovení měsíčního průměrného příjmu rodiny podle zákona. K námitce stěžovatelky, že měsíční náklady spojené s bydlením jsou minimálně od 4. čtvrtletí 2007 stále stejné a nechápe tedy opakované změny výše příspěvku, městský soud uvedl, že stěžovatelkou doložená výše nákladů na bydlení je v jednotlivých obdobích a čtvrtletích různá. Stěžovatelka nenamítala, že by byly špatně započteny výše nákladů na bydlení. Žalovaný ve dvou případech při rozhodování o odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému správnímu orgánu pouze změnil text odůvodnění prvostupňových rozhodnutí, a to jenom proto, že v nich bylo chybně uvedeno, z jakých podkladů bylo vycházeno, ale výpočet byl ve všech případech správný. Rozdíly ve výši nákladů na bydlení byly v nákladech na plyn a elektřinu, které se v jednotlivých měsících lišily. To se projevilo při výpočtu výše příspěvku na bydlení, jak vyplývá z jednotlivých rozhodnutí. Žalovaný vycházel z ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb. Městský soud dovodil, že bylo vycházeno v souladu se zákonem z dosaženého příjmu rodiny stěžovatelky ve výši 10 100 Kč, který byl vynásoben koeficientem 0,35 byl vypočten součin ve výši 3535 Kč. Další podmínkou pro nárok na příspěvek na bydlení je pravidlo, podle něhož součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,35 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Částka normativních nákladů na bydlení je uvedena v ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb. a pro dvě osoby činila 4926 Kč. Protože uvedený součin není vyšší než částka normativních nákladů, nárok na příspěvek byl ve všech případech zachován. Výše příspěvku pak byla v jednotlivých rozhodnutích stanovena podle § 27 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., tj. ve výši rozdílu mezi náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,35 na území hl. m. Prahy. V případě žalobkyně byly vždy náklady na bydlení nižší než normativní náklady na bydlení. Výpočet byl proto proveden tak, že od nákladů na bydlení byl odečten rozhodný příjem rodiny, který činil ve všech případech po vynásobení koeficientem 0,35 částku 3535 Kč. Z uvedených důvodů městský soud zhodnotil námitky stěžovatelky jako nedůvodné. Dále uvedl, že nezkoumal, zda správní orgán využil možnosti zmírnění tvrdosti zákona, na které není právní nárok a soud v rámci soudního přezkumu posuzuje pouze to, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem. V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku a jejím doplnění prostřednictvím své ustanovené zástupkyně stěžovatelka uvedla, že napadá výroky I. – III. napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Vyjádřila především nesouhlas s tím, jakým způsobem správní orgány stanovily rozhodný měsíční příjem rodiny, z něhož vycházely při posouzení nároku stěžovatelky na příspěvek na bydlení, a to v souladu s ustanoveními § 24, § 27 a § 5 odst. 7 zákona č. 117