9 Afs 87/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 87/2008- 81 - text 9 Afs 87/2008 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: Statutární město Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 4. 2007, č. j. R036/2007/02-07654/2007/310-Šp, ve věci uložení pokuty, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2008, č. j. 62 Ca 14/2007  50, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2008, č. j. 62 Ca 14/2007  50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále také „stěžovatel“ nebo „Úřad“) domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 4. 2007, č. j. R036/2007/02-07654/2007/310-Šp, a věc vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 750 000 Kč. Krajský soud uvedl, že žalobce (dále jen „zadavatel“) stanovil v zadávací dokumentaci kvalifikační kritéria na prokázání technické způsobilosti v souladu s ustanovením § 33 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), když požadoval prokázání dispozice s technickým vybavením minimálním počtem dopravních prostředků pro nakládání s odpady, a to 70 kusy, minimálním počtem zařízení k odstraňování komunálních odpadů, a to 5 kusy, a minimálním počtem ostatních zařízení pro nakládání s odpady, a to 5 kusy. Dle názoru krajského soudu nebylo možno zadavatele za takto stanovené požadavky sankcionovat ve smyslu ustanovení § 30 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. Předmětné ustanovení nemá sloužit k tomu, aby zadávací dokumentace byla z hlediska kvalifikačních předpokladů či kritérií co nejpřesnější. Naopak předmětné ustanovení má sloužit k tomu, aby zadavatel nepožadoval informace o kvalifikaci dodavatelů, které bezprostředně nesouvisejí s předmětem veřejné zakázky. Jinak řečeno má dané ustanovení sloužit k tomu, aby zadavatel nediskriminoval ostatní dodavatele např. v tom smyslu, že bude požadovat nadbytečné informace o kvalifikaci dodavatelů, které nemají bezprostřední vztah k předmětu veřejné zakázky. Z toho je třeba dovodit, že zadavatel nemůže stanovit požadavky na prokázání kvalifikace, jež s předmětem veřejné zakázky věcně přímo nesouvisí. Dané ustanovení nelze použít způsobem, který zvolily správní orgány, tj. k upřesnění kvalifikačních kritérií – kapacity velikosti požadovaných zařízení, když ze zákona vyplývá, že technická způsobilost je prokázána přehledem o technickém vybavení, kterým bude uchazeč disponovat při poskytování služeb. Dané ustanovení tak neslouží k tomu, aby správní orgán jeho prostřednictvím ukládal zadavateli upřesňovat technickou způsobilost dodavatelů. Z tohoto důvodu krajský soud napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítá, byť ne výslovně nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že zadavatel v souzené věci stanovil zadávací kritéria v souladu s ustanovením § 33 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o veřejných zakázkách, nicméně aplikace daného ustanovení není na místě, neboť porušení zákona bylo spatřováno ve vztahu k § 30 citovaného zákona v návaznosti na ustanovení § 25 zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel v podstatě souhlasí s rozborem ustanovení § 30 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách provedeným krajským soudem, na rozdíl od soudu se však domnívá, že dané ustanovení je na souzenou věc plně aplikovatelné. Dle stěžovatele způsob prokázání technické způsobilosti minimálním požadovaným množstvím zařízení sám o sobě nemá bezprostřední souvislost s předmětem veřejné zakázky, když současně není blíže specifikováno, o jaké druhy zařízení s jakou kapacitou se má jednat. Jinými slovy jestliže zadavatel zvolil jako požadavek na způsob prokázání kvalifikace dodavatelů doložení dispozice s minimálním počtem zařízení, pak tento požadavek nemá své opodstatnění, pokud není současně definováno, o jaký typ zařízení se jedná a jakou tato zařízení mají kapacitu. Pokuta ve výši 750 000 Kč byla zadavateli uložena právě za to, že neomezil rozsah požadovaných informací o kvalifikaci dodavatelů pouze na informace bezprostředně související s předmětem veřejné zakázky, přičemž uvedený postup zadavatele mohl ovlivnit stanovení pořadí nabídek. Zadavatelem požadovaný minimální počet zařízení k likvidaci odpadu bez další specifikace s předmětem zakázky nikterak nesouvisí. Účelem stanovení kvalifikačních požadavků je zejména zajištění takového dodavatele předmětu plnění, který bude poskytovat veškeré záruky řádně, včas a kvalitně realizovat požadovaná plnění, přičemž stanovením kritérií může zadavatel podstatně ovlivnit i potencionální okruh možných dodavatelů. Zadavatel je při formulaci zadávacích kritérií v návaznosti na ustanovení § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách povinen dodržovat zásady nediskriminace a transparentnosti. Musí tedy umožnit rovný přístup všem potencionálním uchazečům a nemůže bezdůvodně omezovat jejich okruh. Ustanovení § 30 odst. 3 cit. zákona není možné posuzovat izolovaně bez přihlédnutí k ustanovení § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Rozhodující skutečností při prokázání technické způsobilosti plnit předmět veřejné zakázky nemůže být v daném případě pouhý počet příslušných zařízení, ale současně musí být stanovena i jejich minimální kapacita, aby tak ve svém úhrnu byly schopny pokrýt produkci odpadu předpokládanou zadavatelem. Diskriminační charakter požadavku je třeba spatřovat v tom, že vyřazen by byl určitý uchazeč, který by byl schopen požadované dodávky splnit, ačkoliv by nedisponoval požadovaným počtem zařízení. Pro úplnost stěžovatel dodává, že právě jeden z uchazečů, který byl na základě nesplnění protizákonné podmínky ze soutěže vyřazen, nabídl cenu za rok ve výši 37 879 319,60 Kč oproti vítěznému uchazeči, jehož nabídková cena činila 50 697 489, 30 Kč za rok. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Zadavatel Statutární město Hradec Králové ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obdržel „jednak kasační stížnost ze dne 1. 7. 2008 podanou stěžovatelem a dále pak podání ze dne 22. 8. 2008 označené jako doplnění kasační stížnosti, podané ke stejné spisové značce Úřadu pro hospodářskou soutěž, zastoupeným stěžovatelem, za který jedná pověřená zaměstnankyně, která má právnické vzdělání“. Dle zadavatele bylo každé z uvedeních podání učiněno jiným subjektem a nemohou být proto podáními v téže věci. Podání stěžovatele tak dosud nemá zákonné náležitosti a splněna není ani podmínka zastoupení stěžovatele osobou s právnickým vzděláním. Zaměstnankyně uvedená v záhlaví doplnění je totiž pravděpodobně zaměstnancem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, nikoli však zaměstnankyní stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel právnické vzdělání nemá, je jediným možným zákonným řešením jeho zastoupení advokátem. Protože již uplynula lhůta stanovená v ustanovení § 106 odst. 3 s. ř. s. , ve které je možné doplnit kasační stížnost, navrhuje zadavatel kasační stížnost odmítnout. Z věcného hlediska se zadavatel ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout. Konstatoval, že stanovil-li v zadávací dokumentaci kritéria na prokázání technické způsobilosti výčtem jednotlivých zařízení, postupoval přesně v intencích § 33 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o veřejných zakázkách a neporušil tím ani obecné ustanovení § 30 citovaného zákona. Je-li možnost prokazovat technickou způsobilost přehledem technických zařízení, nemůže současně být tento požadavek vyhodnocen jako požadavek nesouvisející s předmětem veřejné zakázky. Hodnocení stěžovatele je velmi subjektivní a neposkytuje zadavateli žádnou jistotu, že v případě stanovení kapacity jednotlivých zařízení v zadávací dokumentaci by stěžovatel nenašel jiné chybějící kritérium. Zadavatel poukázal na samotnou rozhodovací praxi stěžovatele. V rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005, č.j. VZ/S17/05-151/941/05-če, je stanoveno, že vymezení odpovídající úrovně v rámci zvoleného způsobu prokazování způsobilosti zájemců, tj. stanovení určité minimální prahové